co se životem

Zážitky tohoto týdne

předevčírem:

Poraď mi, co mám dělat, chtěla bych dělat něco bláznivého, třeba prodávat květiny, nebo stavět školu v Africe, sdělovala mi kamarádka inženýrka, mladá perspektivní, bez závazků, po 5 letech náročného studia a s praxí v oboru.

včera:

… už mě ty věci začínaj fakt unavovat, asi se stanu umělcem a nebudu žít v materiálním světě. Mým cílem bude rozvoj duše, osobnosti a šíření poselství o vítězství duchovna nad materialismem. Jsem fakt unavenej a nasr… z těch věcí a nepořádku všude kolem, mám pocit, že to člověka jen zahlcuje a odvádí od ideí krásy, dobra a lásky k bližním…tak to byla pro změnu zpráva od Medvěda, který se 9 let soustavně připravuje na budoucí povolání advokáta.

Tak to byly jen takové drobné ukázky z posledního týdne, které ilustrují to, co vidím okolo sebe snad všude. Kdybych měla mezi svými kamarády spočítat ty, kteří vědí, co chtějí v životě dělat, mají nějakou vizi, nebo alespoň jsou se svým životem spokojeni, mají jasno v partnerských vztazích, dělají práci, která je baví, nebo alespoň vědí, která práce by je bavila dělat a směřují k ní, tak by mi stačily prsty na jedné ruce a to by mi ještě některé zbyly.

Nikdo z nás neví, co se životem, ani já moc ne. Chtěla bych mít zajímavý život, něco zažít. Nechci žít tak, že sotva se  dětičky pustí mých sukní, začnu chodit do práce, pak roky kolotoč práce, domácí úkoly, domácnost, strhaná to doklepu do důchodu, kdy budu zkoumat slevy v obchoďácích a nadávat na svět a pak umřu.

Upřímně řečeno si ani nemyslím, že by zdejší současná společnost byla vhodná a prospěšná pro výchovu dětí a vštěpování jim nějakých morálních hodnot , klidně bych někam vypadla. Kamkoliv. Třeba jen na pár měsíců, na pár let. Žít nějak jinak. Jsou i lidé, kteří žijí zajímavě…a nevylučuje se to s tím, aby měli rodiny a aby z jejich dětí rostli vzdělaní a civilizovaní lidé.

Už na gymplu jsem chtěla nějakou radikální změnu. Měla jsem to vymyšleno tak, že když pojedeme se školou do Itálie, tak zdrhnu na odpočívadle a pak procestuji celou Itálii, Francii, Španělsko a Portugalsko… a domů se vrátím až za několik let, kde budou všichni hrozně happy, že jsem se jim vrátila a já budu zkušená, zcestovalá světačka. Měla jsem to vymyšlené do detailu a myslela jsem to tak vážně, že mi bylo kolikrát úplně špatně z nervozity. Ani už nevím, proč jsem to vzdala, zejmě mi bylo líto rodičů. Když na to nahlížím dnes zpětně, tak to byl dobrý plán, akorát byla dost naivní představa, že by se třída vrátila beze mne a třídní by mým rodičům smutně řekla: co se dá dělat, zmizela nám kdesi na odpočívadle, zasvítili jsme si do lesa baterkou, ale nikde jsme jí neviděli, tak jsme odjeli.

Kdybych tenkrát měla parťáka, co by řekl- bezva nápad, jdu do toho s tebou!, šla bych, chybělo mi jen malinko odhodlání skočit do tmy. Stejně tak dneska. Kdyby Medvěd přišel s tím, že se rozhodl prodat co máme a odjet někam na pláž, kde se budeme ovívat banánovým listem a malovat obrazy a sepisovat knihy a věděla bych, že to myslí vážně, že to není jen depka z blížících se zkoušek, šla bych v tu ránu balit. Nešlo by to tak snadno, kdyby děti chodily do školy, ale teď nás tu momentálně skutečně nic nedrží.

Potíž je, že si myslím, že ten pocit toho, že život tak nějak proklouzává mezi prsty, aniž by měl nějaký hlubší význam, že ten pramení zevnitř. A že změna prostředí sice může výrazně napomoci, ale pouze nějaká radikální změna, kdy se člověk dostane mezi lidi, kteří mají zcela jinak poskládané hodnoty. Změna prostředí v tom smyslu, že místo toho, aby člověk dělal business v Praze, tak bude podobný business rozjíždět v Itálii, nebo v USA, asi bude spíš útěkem a problém si člověk stejně povleče v batůžku s sebou.

Závidím lidem, kteří se rozhoupali a žijí svůj život tak, jak chtěli, bez ohledu na to, co od nich čeká okolí, bez ohledu na to, co by bylo rozumné.

Vím o tolika lidech před třicítkou, kteří neví co se životem, moji kamarádi, kamarádi mých kamarádů, jsou jich desítky- mladí, úspěšní, vzdělaní, bohatí… mají všechno a něco jim chybí. Možná je to tím, že celé této naší společnosti něco chybí.

Co závěrem?

Jestli chceš vážně stavět školu v Africe, pošlu ti odkazy, říkala jsem kamarádce. No to já bych asi ani nejela stavět školu do Afriky, říkala po chvilce zaváhání. Mohla bych třeba sedět tady v teplíčku v Praze v kanclu a projektovat školu v Africe.  Aha…ale já myslela, že chceš něco bláznivého. V čem bude spočívat ta změna, když místo toho, abys projektovala baráky budeš projektovat školu v Africe a tak jak tak budeš sedět v Praze v kanclu? …. No asi v ničem.

a Medvěd naši dlouhou debatu o možnostech změny našich životů uzavřel tím, že tedy vyzkouší tu advokacii a uvidí. Takže taky žádná změna.

Nicméně jsem o tom dlouho do noci přemýšlela a už mám rozpracovaný námět na knihu. Pokud bychom přeci jen skončili na té pláži a ovívali svůj umělecký zápal palmovým listem, budu mít o čem psát.:-)

10 Comments

  1. hele, neprojevují se takhle začátky „vyhoření“, které se prý často rozjíždí kolem třicítky???

    Na manželovi se to projevuje tak, že ze dne na den přestal tvrdit, že chce jedenáct dětí, dokonce ani šest už jich nechce. Prej chce tři a víc ani ťuk. Z ničeho nic překopal své životní plány:))) A třicítka se mu pověsí na krk letos…

  2. mura napsal:

    sasa: posli mi ty odkazy :-) skola v africe byl odjakziva muj sen

    nigerijcova zena: nejela jsi dneska odpoledne s detma z pankrace osmnactkou? nejaka blondyna se dvema malejma cernejma holcickama tam stala na zastavce, ale byla celkem vysoka…

  3. mura napsal:

    sorry sandra ne sasa melo bejt, jsem uz unavena zivotem, jdu zahnat drubez a smazit livance

  4. Sandra napsal:

    Nig, potíž je, že nám je všem ještě před třicítkou- někomu už tedy velmi těsně před třicítkou, ale většině chybí ještě pár let. 26, nebo 27 je docela brzký věk na krizi středního věku, ne? Ale jasně, že jak člověk stárne, tak přehodnocuje plány. Mmch, myslíš, že to je definitivní Jamesův názor a že tedy končíte?

    Saso, ty přeci nemůžeš odjet budovat školu v Africe, co by si bez tebe všechna ta tvoje drobotina všeho druhu počala?:-)

  5. Sandra napsal:

    myslím jako jestli končíte s dětma, ne jako končíte spolu, aby bylo jasno…ačkoliv i tak by to bylo možné- cože, ty nechceš další děti, tak to tedy čau! ale to už by bylo dost drsné řešení:)

  6. Nigerijcova žena napsal:

    Sandro, vyhoření není krize středního věku. Vyhoření může člověla potkat téměř kdykoliv, ale uvádí se, že poměrně často se projevuje KOLEM třicátého roku, rok sem , rok tam…

    No, Jamesovi asi konečně došlo, že děti stojí peníze, a že s každým hladovým krkem navíc se oddaluje možnost našetření dostačného množství peněz, aby jsme se mohli odstěhovat do Nigérie a vést si tam pohodlnej život. On teda řekl, že „možná za deset let“ by mohlo být ještě jedno, ale teď určitě ne… Jooo, kdyby nám do klína spadl jackpot ze Sportky, myslím, že by opět plány přehodnotil a začal se množit třeba i dělením, aby těch dětí měl kolem sebe co nejvíc…

  7. jana napsal:

    chacha, vtipné :D . Obzvlášť medvědovy plány :) . Doporučuju na tohle film Nouzový východ, pokud jsme už neviděli, tam se řeší něco dost podobného…
    Já jsem takový pecivál, že jsem nikdy nechtěla utíkat z domova nebo nějak víc cestovat. A navíc, největší dobrodružství člověk může zažít ve svý hlavě, ne? Co bych chtěla dělat bych možná i věděla, ale nikdo by mi za to nedal peníze, hehe :) . Kamarády máme všechny víceméně s dětma, co vědí, co chtějí dělat… ale nevím, jestli to člověku zaručí spokojenost. Já mám tendenci se trápit blbostma, se kterejma stejně nic neudělám… no, to je na delší hovory :) .

  8. Cheorchia napsal:

    Ostrovy neizolují, za neklid srdce si každý může sám :) .
    Já jsem štastná.
    Mám pozorného muze a zdrave deti.
    Me se muj sen splnil,nepotrebuju na to jezdit do Afriky (treba) :) ).

  9. jana napsal:

    Cheorchia: je to tak :) .

  10. Sandra napsal:

    Jasně, Cheo, to je správnej přístup, člověk má všechno, co by mohl chtít a stejně to není dost. Nevím čím to je. Škoda, že takovej příkladnej postoj k životu nejde naočkovat:)