co nového, Medvědovi?

Ve světě se toho včera zřejmě příliš neudálo, vzhledem k tomu, že dvě z pěti hlavních zpráv na seznamu byly o tom, že jeden pes pokousal druhého psa a třetí pes spadl z útesu a doplaval zpátky na břeh. U nás doma se toho oproti tomu událo hodně. Obě naše děti přes noc vyrostly.
Vojtěcha přešlo období vzdoru a nastalo období souhlasného přikyvování. Haleluja! Je to skutečně výrazná a velmi vítaná změna. Přišlo to ovšem tak náhle, že stále tomu pohledu na moudře přikyvujícího trpaslíka nemůžu uvěřit.
Navíc už je týden bez plín. To tedy není tak velká změna, jak by se zdálo- je bez plín ne proto, že by se začal snažit, ale proto, že mně došla trpělivost. Prostě jsem se naštvala a řekla si, že už nebudu čekat na ten zázrak, až si loupežník sám sundá kalhoty a dojde se vyčůrat. No a evidentně jsem se měla naštvat dřív- ono to totiž nějak jde. V noci je to vůbec pohoda. Než jdeme spát, tak ho posadíme na nočník a on pak do rána vydrží. Ve dne jsem se přestala ptát- chce se ti čůrat? (Ne! A za 5 minut byl počůraný.) ale co půl hodiny mu sundám kalhoty a přikážu mu, aby počůral travičku. A jde to. Akorát s kakáním je problém, to se takto vychytat nedá. Nicméně úplně stejně, jak je na tom Vojta teď, na tom byl už před 4 měsíci, takže už mohl být 4 měsíce bez plín a já si mohla ušetřit spoustu peněz a přednášek na dané téma. S Valinkou už budu vědět.
I Vája udělala veliký pokrok a začala si nožičky přisouvat pod sebe a stavět se tak na všechny čtyři. Přišlo mi to nějak brzy, tak jsem zkoukla starší videa a zjistila, že to není nijak zvlášť brzy, že Vojta už to v půl roce uměl také a ještě o něco lépe. Ale těžko srovnávat, protože každý z nich má trochu jiný styl přesunu- Vojta se přesouval do strany koulivým pohybem, Vája využívá své zkušenosti nabyté v minulém životě v zákopové válce a plazí se po předloktích popředu.
Lidé mi říkají, že máme ty děti jak přes kopírák a trochu mají pravdu, v něčem jsou si Mojta s Vájou skutečně podobní (například mručí a bublají úplně stejně a zároveň o dost jinak, než děti cizí), ale v mnohém se zase liší a čím jsou starší, tím je to víc vidět..
Když byl Mojta miminko, platili jsme instruktorku plavání, která chodila k nám domů a učila ho „plavat okolo špuntu“, jak se o tom s despektem vyjadřovala moje tchýně. Láska k této aktivitě Vojtíška opustila v ten moment, kdy jsme začali chodit do hotelového bazénu, kde byla voda o 10 stupňů chladnější, než doma ve vaně. Navíc se bál hloubky- dokud jsem ho měla nabaleného na těle, tak to nějak šlo, ale když došlo na cviky, kdy jsem ho držela od těla, byl konec srandy. Přesto jsme vydrželi chodit více než půl roku- až do úrazu- pak jsme přestali a mně to nijak zvlášť nevadilo. Mně tam totiž také byla zima:-)
Vájinka je v tomto úplně jiná, tu jsme vzali před měsícem k dědovi do bazénu a ta tam v té chladné vodě výskala a dováděla, Medvěd tam s ní dělal psíkusy a ona se smála. A tak to vypadá dodnes- otužilá polovina naší rodinky (Medvěd a Vája) blbne v bazénu a ta zimomřivá polovina (já a Mojta) jim ze břehu fandí.
Minule jsem si říkala, že o Váje skoro vůbec nepíšu, tak doufám, že se mi to dnes podařilo napravit.
Přeci jen mají ti mladší sourozenci v něčem nevýhodu- všechno to, co se teď Vája učí, už jsme viděli u Vojty. Ovšemže máme také radost z jejích pokroků, ale už to není taková ta euforie, která se dostavila vždy poté, co Vojta udělal něco, co ještě den předtím neuměl a my jsme kolem tančili s kamerou a foťákem a zachycovali jedinečnosti okamžiků. Je to tak asi normální, ale spravedlivé to není. Zítra chci začít Vájinku přikrmovat, tak ji budu muset natočit.
Medvěd má spíše strach, aby Váju před Mojtou neupřednostňoval a aby ji nerozmazlil. Trochu ho chápu- Vája je zlaté miminko, vystačí si sama, pláče jen když má hlad, bolí ji zuby, nebo když rehabilitujeme, z Vojty oproti tomu roste osobnost a žití s ním je permanentní boj o to, kdo tady tomu bude šéfovat. To za prvé, za druhé se tam vkrádá ta velmi nenáviděná věta: „ale ty jsi starší, musíš mít více rozumu, musíš ustoupit, musíš…“ My jsme oba s Medvědem nejstarší děti nejstarších dětí v rodině a často si připomínáme, že si musíme dávat na všechny ty drobné nespravedlnosti pozor, ale ono to dost dobře nejde. Nedávno jsme jeli na kolo, obě naše děti se vezly ve vozíčku připoutány bok po boku a Valinka tam Vojtu dost trápila. Brala mu věci, ožužlávala je a také se tam dost rozmachovala rukama. A jak ty svoje končetiny ještě moc neovládá, tak Mojta sem tam nějakou vyfasoval. To se pak vždycky z vozíčku ozvalo bručivé (medvědí) Nech to-o! Měl s ní docela trpělivost, ale když mu došla a já viděla, jak jí rve z ruky věc, kterou mu ona předtím vzala, stejně jsem se přistihla jak říkám: „Vojtíšku, nesmíš… musíš…“
No a když už jsem u těch sourozenců, tak ten můj zrovna slézá v Himalájích pětitisícové vršky. Poslal mi fotku, tak se s Vámi podělím.
Ladakh

Comments are closed.