Červ

Dnes ráno jsem rozkrojila grep a vypadl na mne největší červ, kterého jsem kdy v životě viděla. Zřejmě to byl nějaký exotický příbuzný našich červů, protože rozměrem se blížil spíše žížale. Vojtu červ zaujal mnohem více, než grep, ale naštěstí ho nakonec ani neochutnal (to já ten grep také ne.)
Ostatně oni červi a červíčkové se často objevují v nečekaných chvílích na nečekaných místech. Třeba takový červíček pochybností…
„Co tvoje ségra R., není už náhodou v tom?“ ptala jsem se kámošky na naši společnou známou, které táhne na třicet. „Ani ne, víš, pořád to odkládají- nejdřív čekali až dostaví barák, dostavěli, pak chtěli jet na cestu kolem světa, jeli…no a teď říkají, že za rok. Ale mám pocit, že vlastně ani jeden z nich to dítě nechce. Mají teď všechno, co kdy chtěli, zajímavou práci, dost peněz, cestují, bydlí v těch nejluxusnějších hotelech, jedí v těch nejvybranějších restauracích, pak třeba J. koupí pro R. nádherné šaty a jdou do opery…nebo pro ni pořádá výlety s překvapením, neřekne jí kam jedou, jenom jí řekne aby si s sebou vzala tu novou lišku… takže jim to dítě nějak nechybí.“
Ty jo, říkala jsem si závistivě, to by se mi taky líbilo, takhle si užívat. Jestli já jsem se v nějakou chvíli náhodou nerozhodla blbě. Je mi 25 a místo toho, abych lítala po exotických destinacích, sedim doma s jedním prďolou a s panděrem, přes které si pomalu ani nezavážu boty.
Na druhou stranu- skutečně může být nějaká ženská celý život šťastná bez dítěte, aniž by někdy litovala? Jasně, dítě je omezení- dokud je vevnitř, huntuje tělo fyzicky a když vyleze, tak se snaží – zejména někteří nadaní jedinci – rodiče knockoutovat nejen fyzicky, ale i psychicky. Člověk se nevyspí, restaurace vybírá podle dětských koutků, do divadla se dostane dvakrát do roka a s některými typy dovolených se může na pár let rozloučit (s některými navždy, pokud nechce být obstarožním zarostlým hippiekem, který s báglem cestuje po Evropě a snaží se tvářit, že jeho mládí se zaseklo někde mezi patnácti a třiceti lety). Na druhou stranu, nepřesytí se náhodou člověk luxusních hotelů a vybraných restaurací? Nebo když pak už nemá jednu jedinou kamarádku bez dítěte, nepřijde to líto? No, někomu možná ne, ale já jsem vždycky chtěla velkou rodinu, takže těžko s tím začínat v pětatřiceti. Takže vlastně asi nelituju, ačkoliv ten červíček…
„Co blbneš, říkal mi Medvěd, my budeme mít děti za pár let odrostlé a zatímco naši kámoši budou řešit plínky a kašičky, budeme si pro změnu užívat my.“
A tak to je. Howgh.
(Akorát budu muset Medvědovi vysvětlit, že v tom případě musíme mít všechny ty zbylé děti hned po sobě, abych měla do třiceti padla, protože jestli to budeme provozovat tak, jak si představuje on- dvě teď, dvě za deset let a posledního benjamínka za dalších deset let na stáří, začneme si užívat někdy okolo sedmdesátky. A to já už v té době budu pravděpodobně mávat paní s kosou, tak abych se toho vůbec dožila.)

Comments are closed.