Blbej den

Dneska bych chtěla spáchat dva články a začnu tím neradostným, abych mohla končit tím radostnějším:-)

Dnešek je zase jedním z těch dní, které by se klidně mohly vymazat a nic by se nestalo. Vím, že jsem se asi před měsícem (kdy byl také takový den pos*aným navrch a já navrhovala ho celý přeskočit a večer pak Valerka udělala první krůčky a já přišla na to, že by člověk neměl proklínat dne před večerem) zařekla, že už nikdy nebudu chtít žádný den přeskočit. A že na každý den vymyslím nějakou aktivitu, na kterou se budeme moct těšit, aby každý ten jednotlivý den stál za to…jenže někdy se prostě nezadaří. Na dnešek jsme aktivitu vymyšlenou měli- od 16 hodin bylo v galerii Fénix divadlo pro nejmenší O dvanácti měsíčkách. Jenže jsme bohužel měli vymyšlenou i aktivitu na dopoledne- kontrolu na Vinohradech.

Tam je to vždycky na dlouho. Pan doktor ordinuje maximálně jednou týdně dopoledne (občas operuje a pak ani to ne) , takže tam je vždycky asi milion lidí. Navíc bere děti podle věku, ne podle toho jak přišly, takže tam čekáváme čím dál tím déle. Tentokrát jsem tam byla i s Vojtěchem, kterej vstal z postele zadkem napřed a byl na zabití ( jako ostatně poslední dobou více než často -nevím jestli podle chytrých knížek spadá do nějakého období vzdoru, nebo pro něj nejsem dostatečná výchovná autorita a chybí mu pádná mužská ruka, ale rozhodně bývá výživnej)

Každej potomek mi na té dlouhé nemocniční chodbě utíkal jiným směrem…pak mi Valerka shodila ze židle foťák (sice byl v obalu, ale stejně se rozbil bajonet)…a když jsem se konečně po dvou hodinách dostala na řadu, tak jsem si připadala jak v Jiříkově vidění. Byla jsem v té ordinaci celkem pět minut, z toho mě pan doktor tři minuty instruoval, jak mám Valerku držet, aby si ji mohl vyfotit. Pak se zeptal, jestli už nosdrilky nenosíme, tak jsem mu připomněla, že jsme tu proto,že nám před měsícem řekl, že už to máme zkusit bez nich a že uvidíme, co to udělá.“ Hm,“ řekl na to doktor, „dobře, vše v pořádku!“ a vyťukal do počítače: nosdrilky nenosí, kontrola za půl roku… a už se s námi loučil. „A pane doktore,“ ptala jsem se ještě nesměle, “ to je v pořádku, že má jednu dirku menší než druhou?“ “ No to by právě spravily ty nosdrilky.“ vyprovodil mě pan doktor z ordinace. Měl ordinovat od 9 do 11 a bylo už skoro poledne, asi spěchal na oběd. „Mami, Valerka už je zdravá?“ ptal se mě Vojta za dveřmi udiveně. Chudák si nemohl v hlavě srovnat, že se k panu doktorovi tak dlouho těšil, čekal a čekal a pak byl venku dřív, než se vůbec stačil rozhlédnout. Já jsem s tím tedy měla také trochu problém- a hlavně s tou směsicí protichůdných informací. Proč já vlastně na ty kontroly chodím? Že jí nosní dírka zcela nezarostla, to vidím. Že jí má zřeteleně menší, než druhou, to vidím také. A jestli ji budu ještě nadále trápit s nosdrilkami si evidentně musím rozhodnout také sama…

Pan doktor Valerku před rokem nádherně odoperoval, má zlaté ručičky a jsme mu za hodně zavázáni…bohužel tyto kontroly- bleskovky trochu kazí dojem. Poprvé ordinoval v jedné prťavé ordinaci ještě s jinou doktorkou, takže zatímco Váju kontroloval, nějaká cizí paní se vedle mne svlékala…úžasný zážitek pro všechny zúčastněné.

Pak jsme si jednou stěžovali, že si Valerína ty nosdrilky vytahuje a jestli by nevěděl nějakou radu…a pan doktor nám poradil, že jí máme dát molitanové dlahy na ruce. Ty jí zabrání ruce pokrčit a „zkuste si něco vytáhnout z nosu, když nemůžete ohnout loket!“ Medvěd si nejdřív myslel, že je to fór, tak v autě navrhoval další možné použitelné způsoby jak situaci řešit, např. omotat jí celou hlavu, nebo jí kompletně celou zafačovat. Zděšení se dostavilo, až když pochopil, že to pan doktor myslel vážně. Strkat miminku trubičky do nosu je dost hrozné, ale znemožnit dítěti do jeho 12,13,14… měsíců věku ohnout ruce v lokti (i v noci, protože ty nosdrilky si vytahovala i v noci) to přeci musí mít nějaký dopad na jeho motorický vývoj. Připomíná mi to jednoho doktora ve fakultce na urologii, co mi sdělil, že neví jestli můžu užívat při kojení ten lék, který mi předepisuje, ale že je to můj problém. Pokud nechci přestat kojit a odmítám jeho optimální léčbu močového měchýře, tak mi nemá jak pomoct. Nevím proč, ale žiju v představě, že doktoři by měli léčit lidi jako celek, ne jen jednotlivé orgány, aniž by vzali v potaz zbytek těla.

No nic, jediná dobrá zpráva je, že se konečně část nemocnice rekonstruuje, takže dá-li Bůh, přestane to alespoň zčásti připomínat místo, kde se čas zastavil před 30 lety.

Pak jsem jela do Nikonu. Nevím proč jsem si myslela, že mi ten kousek plastu přilepí za pár korun na počkání. Houbeles, přijďte si za dva týdny a bude to stát kolem osmi stovek. A tak jsem dva týdny bez foťáku…

Pak mi Medvěd bručel do telefonu, že mi už tisíckrát říkal, že si mám dávat ten foťák okolo krku…no, chtěla bych ho vidět. Beru, že je ten foťák jeho, takže nadšení jsem nečekala…ale na druhou stranu než přijede, tak ho bude mít v pořádku opravený. To já bych si měla stěžovat, já se budu muset táhnout s dětma dvakrát kamsi do horoucích pekel a ještě vypláznout osm stovek. Navíc mě vždycky dojímá, když mi lidé, co se cukají i když mají vzít obě dvě děti najednou do supermarketu přes ulici, udělují rady jak bych s nimi to či ono neměla zvládat lépe.

Po cestě zpátky jsme se stavili opět na Palmovce U divadla,najedli jsme se, dětičky si pohrály a obě dvě přežily bez úhony, takže alespoň nějaké pozitivum. (Ani to není samozřejmost, kousek ode mně spadla holčička pozadu ze skluzavky rovnou na hlavu, až to zadunělo. Řvala jak tur, tak jsem jí zvedla a předala rodičům, kteří tam zrovna pilně noutbůkovali a pak jsem jen slyšela: nebul, vždyť ses spíš lekla, ne?…no nic, co mi není rovno…)

…no a pak jsme šli domů. Vojtěch sice skučel a bučel, že chce do divadla, ale já mám taky jen jedny nervy- a jen jedny záda. Celý den jsem nosila Valerínu v batohu na zádech a než jsem se došourala domů, tak jsem málem pošla. Jen je to trochu zvláštní, že Valerka teď váží nějakých 10 kilo, což je přesně těch 10 kilo, o kterých jsem byla ještě nedávno těžší…ale takhle groggy jsem nebyla nikdy.

No nic, konec skuhrání, zítra snad bude líp. Mám rande…

2 Comments

  1. Quanti napsal:

    no, ono se ty kila holt na těle víc rozložej :) ) ale soucítím.

  2. Manželka napsal:

    Jó, urologie a kojení… Mám v živé paměti, jak mě před pár lety pro změnu se zánětem MM odmítali léčit úplně, že prý nevědí, co by se tak mohlo při kojení (veterinář se v takových případech dívá do seznamu léčiv, humánní lékaře to nenapadá): praktická lékařka mě poslala na urologii, urolog na gynekologii, gynekoložka byla nemocná. Musela jsem se slzou v oku uprosit cizí gynekoložku, že když už ví, že peniciliny smím, aby mi taky nějaký napsala, i když k ní vůbec nepatřím.

    No ale dlahy na lokty, to je silná káva…