Narozeninová

JAK RÁDA BYCH POSLALA DOPRDELE
svých šestadvacet krásných jar
(variace na Krchovského veršík, který jsem objevila v knize Terezy Boučkové, kterou jsem právě dočetla a ke které se určitě ještě vrátím)
Jo, jo, už je to tak- před šestadvaceti lety jsem vykoukla na svět v porodnici v Jihlavě. V té, co už dnes žádnou porodnicí není.
„Vojtíšku, maminka má dneska narozeniny.“
„Mojta taty nauiny“
„Ne, Vojta dnes nemá narozeniny- máma má narozeniny.“
„Mojta nauiny- dolt.“
Zůstali jsme na něj s Medvědem nevěřícně koukat, protože poslední narozeniny s dortem u nás v rodině byly v lednu- ty Vojtovy…zřejmě si pamatuje víc, než by člověk čekal.
O víkendu Medvěd stonal- tedy, stonal…hm. „Ten teploměr, lásko, nějak nefunguje!“ vztekal se, když rtuť odmítala vyšplhat k magické hranici 37 čísel. Donesla jsem mu jiný a výsledek byl totožný. Znechuceně na to zíral a pak si vyžádal digital. Čekala jsem jen, kdy ho napadne výsledek poupravit pomocí teplého čaje- známý to trik všech ulejváků- ale naštěstí se zase až takový návrat do dětství nekonal.
Většinu soboty prospal, ale když odmítal vstát i v neděli, byla jsem už vážně naštvaná.
„Ty jsi tak protivná!“ stěžoval si. „To když jsi byla před 14 dny nemocná ty, tak jsem se o tebe staral.“
„Když jsem byla před 14 dny nemocná já, tak jsi mě tu nechal samotnou s angínou, antibiotikama a dvěma malejma dětma a odjel ses učit do Prahy…“
„Ale když jsem tu byl, tak jsem se staral“
„Vždyť jsi tu nebyl!“
Za chvíli slyším, jak volá mamce…“jo, jsem nemocnej“…“tak ten oběd zrušíme, jo?“… super, jediná akce, na kterou se dalo těšit, takže asi můžu jít vařit.
Možná je chyba ve mně, ale já tyto chlapské rýmičky těžko snáším- chlap jak hora, trochu ho zaškrábe v krku a na dva dny ho to vyřadí z provozu.
Jsem unavená- večír nějak poslední dobou nemůžu usnout, v noci vstávám k Váje a když nezafunguje Medvěd, tak i v šest k Mojtovi. Takhle už je to dobré dva měsíce a moc to nedávám- nebýt poobědového spánku, usnula bych ve stoje.
Nakonec to byl docela pěkný den, protože se Medvěd smířil s myšlenkou, že na chorobu, která ho sužuje, nezemře a zapojil se do běžných rodinných radovánek.
„Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku“
„Tady máš, liško, ale budeš po něm prdět.“
„Išta p´dí“
Dostala jsem nové kolo a akordeon. Mám radost, mohla bych mít klidně narozeniny častěji :-)
Přijel k nám na návštěvu děda z Prahy a ukazoval Vojtovi svou dočasnou díru v zubech. Na Mojtu to velmi zapůsobilo, protože ještě po pár dnech, když jsem ho vyzvedávala z postele, tak hlásil- „dada není má uby- padaj.“ Nevím nevím, jestli si to táta neměl lépe rozmyslet- jestli skutečně toužil po tom, aby si ho vnouček pamatoval jako toho bezzubého pána.
(Což mi připomíná, že já si ze své prababičky pamatuji právě to- zuby ve skleničce. Zemřela když jsem byla malá a už předtím byla dost dlouhou dobu nemocná… a tak moje jediná vzpomínka na ni je rozmazaný obrys postavy ležící v posteli a vedle na stolku chrup ve skleničce- muselo to tenkrát ve mně zanechat hluboký dojem.)
S Vájou jsme byli na čtyřměsíční prohlídce a doktorka byla celá vyjevená, že už se otáčí ze zad na břicho a zpátky- úplně jsem se přenesla o dva roky zpátky, kdy tam na tom samém pultu leželo skoro stejně vypadající mimino a vesele se převalovalo ze strany na stranu a sestřička s doktorkou žasly úplně stejně. U Vojty žasly zhruba tak do osmi měsíců, kdy se Vojta postavil- a tím se jeho urychlený vývoj zastavil. Až do 15 měsíců, kdy začal chodit- jako jeden z posledních v okolí. Také proč by se byl býval měl snažit- všude dolezl, na všechno dosáhl…
Tak jsem zvědavá, jak dlouho tento urychlený vývoj vydrží Váje.
Další pocit dejavu jsem měla, když nám doktorka vypisovala žádanku na krev- prý je Vája podezřele bílá. U Vojty jsme panikařili, než přišli výsledky, že by s ním snad mělo být něco v nepořádku- teď už jsme relativně klidní. Naše děti jsou prostě běloši.

Comments are closed.