Archive for the ‘Vzpomínky na Austrálii’ Category.

O bydlení, uklízečce a jiných záškodnících

Ze bydlime primo naproti campusu UNSW jsem psala, nepsala jsem, ze se jedna o dum, ktery vlastni univerzita. Jsou v nem 4 byty a ty jsou poskytovany cizincum, kteri na univerzite uci. I s uklizeckou.

dum

Uklizecka se bohuzel neda zrusit. Jmenuje se Clorinda a je to postarsi obtloustla Rekyne, ktera se do Sydney prestehovala pred 30 lety a dodnes umi anglicky pouze gud morning, basrum, kicn a klin.


Absolutne jsem nechapala, jak tu tech 30 let mohla prezit, aniz by na ni okoli zanechalo nejakou stopu…nechapala jsem, dokud jsem nenavstivila blizkou reckou ctvrt. Tam jsem zahy prozrela. Recke obchody ve kterych prodavaji recti prodavaci, recke restaurace s reckymi kuchari, a kdyz se vam tam po reckem jidle udela spatne, zajdete si k reckemu doktorovi. Za sousedy mate Reky, za kamarady rovnez a tak je mozno prozit v srdci anglicky hovorici metropole cely zivot a zustat pri tom stoprocentnim Rekem.

Proc ale pisu, ze se neda bohuzel zrusit? Protoze- za prve nikdo z nas neni zvykly mit uklizecku. Je nam vsem dost neprijemna predstava, ze by se nam nekdo cizi mel hrabat v nasem vlastnim neporadku a tak kazdou stredu vecer povinne venujeme uklidu. Clorinda chodi ve ctvrtek. Za druhe- Clorindin zpusob uklidu je ponekud zvlastni. Nabere do kyble vodu, postavi se ke dverim a prudkym pohybem rozchrstne obsah kyble po cele koupelne. Pak vezme hadr a potopu trochu osmrdla. V praxi to znamena, ze cely ctvrtek nemuzeme chodit do mistnosti, ve kterych nejsou koberce, protoze schne podlaha. Navic kazdou stredu vecer vyndavame s Lenkou ruzna malovatka, vodicky, vlozky, a dalsi serepeticky z supliku v koupelne, protoze jinak nam do nich natece voda, jako uz se to stalo kolikrat, a a vetsinu navlhlych znehodnocenych veci pak muzeme rovnou vyhodit.

Clorinda je moc mila pani, potiz je, ze se s ni neda domluvit. Vysvetlovali jsme ji kolikrat- anglicky, rukama, nohama- aby svuj zpusob uklidu prehodnotila, ona se na nas usmivala tim svym dobrackym usmevem, kyvala hlavou jako ze nas chape a hrc- pristi ctvrtek opet cela koupelna mokra jak po potope sveta.

Tak to je, co se Clorindy tyce. Sousedy mivame docela mile, ale rychle se tu stridaji. Nejvic me zaujali holandane, kteri si po svem holandskem zvyku vubec nezatahovali okna zaclonou ci zavesem a od chvile, kdy rozsvitili, zili jak ve vykladni skrini.

Kdyz se odstehovali sousede, co bydleli nad nami, stehovali jsme se o patro vys. Nechapu sice moc proc, protoze ty byty jsou identicke…nicmene Lenka tvrdila, ze ten byt nahore je svetlejsi a navic tam byl na terase takovy pekny stul, se kterym mela velike plany. Stehovani docela slo, vzhledem k tomu, ze jsme sem kazdy prijeli jen s jednim kufrem a jeste tu nejsme natolik dlouho, abychom stihli nashromazdit prilis kramu, ovsem dva dny pote, co jsme se prestehovali, tak prisla ukrutna vichrice (130Km/hod, neco takoveho jsem v zivote nezazila) a nasledkem toho nam spadl na zahradu strom od sousedu a tomu Lencinymu milovanymu stolu upadaly vsechny nohy. A tak mi trochu unika, proc ze jsme se to vlastne stehovali…ale co mi neni rovno…

A o tech zaskodnicich az priste, ted uz musim bezet do skoly.

O odsouzencích a pirátovi

Mozek mam otestovany a ze jsem debil z toho nevyplynulo, tak jsem to stesti oslavila navstevou musea.


Musea obecne moc nenavstevuji. Nezpochybnuji, ze je to jiste zabava na urovni, ktera cloveka po vsech strankach obohati a zuslechti jeho dusi, ale ja se tam proste a jednoduse nudim. Kdyz ale clovek bydli s rodinkou intelektualu a nechce trhat partu, musi se cas od casu prizpusobit:-)

Hyde Park Barracks Museum ale bylo docela prijemnym prekvapenim. Jak je Australie bileho muze mlada zeme a potomci prvnich importovanych osadniku tu jsou teprve sedmou, ci osmou generaci, je jeji historie podrobne zdokumentovana. A tak se tu v museu convictu neprobirame nudnymi statistickymi udaji a pozustatky cehosi, co by bez cedulek nebylo mozno vice identifikovat, jak uz to tak v museich obvykle byva, nybrz se nam pred ocima zacinaji odvijet konkretni pribehy jednotlivych lidi. Lidi, co ziji v Anglii v dobe ukrutne bidy. Lidi, co dostanou trest smrti za to, ze ukradli kus chleba a trochu kukurice, aby jejich rodina nepomrela hlady, pak jim to s trochou stesti zmeni na 14 let a poslou je do nejake cizi zeme, odkud vi, ze se nikdy nevrati. (Tenkrat byly v Anglii tri druhy trestu, 7 let, 14 let nebo dozivoti -kdyz pominu kratkodobe tresty a trest smrti- a protoze jim praskala vezeni ve svech, tak vsechny tyto dlouhodobe odsouzene posilali automaticky za more.) Doma nechaji rodinu, kterou uz nikdy neuvidi a cestuju 8 mesicu nekam do neznama….
…nicmene ty z nich, kteri prezili nastrahy dlouhe a strastiplne cesty tady uz zas tak hrozny zivot necekal. Ti mene problemovi byli prideleni settlerum, coz byli lide, kteri sem, podobne jako do Ameriky, sli s vidinou toho, ze tu zbohatnou (dostali tu zdarma pudu a 20 convictu na vypomoc), no a ti pak odesli osidlovat vnitrozemi.
Ostatni zustali tady v okoli Sydney a vlastne tu ani nezili jako ve vezeni. Kdyz se dobre chovali, tak mohli bydlet na svem, zalozit rodinu,… jenom si museli ten urcity pocet let odpracovat.

Pote, co si to odkroutili, tak se mohli za vlastni naklady vratit do Anglie, coz ale malokdo z nich udelal. Sedm let je dlouha doba, vetsina z nich tu mezitim zalozila rodinu a nebylo jim tu spatne. Ti z nich, co neco umeli, treba ruzni remeslnici, se meli primo kralovsky, takze proc se vracet do zchudle Anglie, kde je cekal hlad a nezamestnanost a bida …
Samozrejme to tu taky melo par hacku…napriklad tu ze zacatku byla naprosta prevaha muzskych. Teprve postupem casu to nejak doladili a poslali jim sem lode plne irskych sirotku a chudych anglickych divek, ktere sem sly s perspektivou, ze tu budou mit vetsi sanci se vdat.

Zajimave museum.

Potomci prvnich convictu jsou na sve predky nalezite hrdi (paradoxne) a citi se byt temi jedinymi pravymi Australany (rovnez paradoxne). Kuprikladu Blake

Blake je pravy Australan, potomek convictu, sedma generace, jak mi pysne hlasil.

Libi se mi, protoze vypada jako pirat- ve skutecnosti ovsem vykonava mnohem mene romanticke, i kdyz podobne nebezpecne povolani, a to sice uci anglictinu. Myslim, ze jsem mu rovnez sympaticka, zrejme proto, ze mu prijde jsem jsem desne hard- working. Pokazde, kdyz ma sluzbu v knihovne, jdu si tam vypujcit nejakou knizku. Chudak, ten kdyby tusil co me motivuje, tak by se asi divil :-))
Minuly tyden mi doporucil knizku od Alice Walker. The Complete Stories se to jmenuje. Mame teda trochu jiny vkus, co se knizek tyce, coz mi pak trochu ztezuje tu „uplne super knizku“ pokazde docist az do konce. Napriklad autorka te posledni knizky podle meho nazoru patri do cvokhausu. Vubec se to neda cist, nedava to zadny smysl. Moje stesti je, ze to jsou jednotlive povidky. Precetla jsem teda dvakrat povidky Laurel a The Lover, vsechno si prelozila, abych to skutecne uplne pochopila a dal na to prdim. V patek mu to tam dojdu vratit a reknu mu, ze to byla fakt desne super knizka, ze zejmena se mi libily povidky Laurel a The Lover…. :-))
Tomas se vcera cely vecer bavil tim, ze vymyslel k jakym trapnym situacim tento uskok muze vest…..no, uvidim, vsak ono to nejak dopadne!

Práce

Je to hruza- vyplnila jsem snad milion ruznych dotazniku, obepsala ruzne zajimave posty, prilozila sve (celkem atraktivni) CVčko a kopie doporuceni z predchozich zamestnani…a nic. Pritom se nehlasim na nejake extra prestizni misto- vetsinou obepisuji domovy duchodcu, nebo obchodni domy. Jeste doma, kdyz jsem si vybehavala doporuceni od predchozich zamestnavatelu, tak jsem si rikala, ze idealni misto, ktere by se mi mohlo podarit sehnat, by bylo delat uvadecku v opere (ano, uvadecku v divadle jsem delala) nebo, realneji, bych rada pracovala v nekterem domove duchodcu (s peci o stare, ci postizene lidi mam take zkusenosti). Tak uvidime- zatim zadna kladna odezva odnikud nedorazila. Kdyz jsou slusni, napisi alespon dopis s oduvodnenim, proc me nemuzou prijmout, vetsinou ale vubec nedaji vedet.

Zatim jsem se tedy nepoptavala v restauracich. Sice po ceste do skoly vzdycky koukam jestli nekde neinzeruji, ze prijmou nekoho na vypomoc, ale abych se sla proaktivne dovnitr nabidnout, na to nejak nemam kuraz. Neni ovsem vylouceno, ze dojde casem i na to.

Prozatim mam jen takove narazove vydelky, jako je plivani do zkumavky, nebo testovani mozku- to mi pro zmenu opet dohodila Lenka.

Tam jdu dnes odpoledne, tak jsem na to zvedava- udajne to spociva v tom, ze budu 2 x 2 hodiny resit nejake ukoly, a oni pomoci transkranialni magneticke stimulace a mozkoveho scanneru budou zkoumat me mozkove pochody. Doufam, ze se tam neodhali, ze jsem ve skutecnosti debil…trochu nad tim totiz premyslim, jestli nejsem debil- sice dostanu za odmenu 150 dolaru, ale nechat si kvůli tomu stourat do mozku, do toho preci nikdo normalne uvazujici nejde:-)

No nic, tak alespon vtip na zaver:

Napříč Austrálií skáče klokan, po každých 100 metrech se zastaví, z jeho
vaku vykoukne tučňák a blinká. V Antarktidě sedí ve skupině tučňáků malý
klokánek, občas kýchne a zamumlá: „Zasraný výměnný pobyty…“

Víkend obrazem

Kazdy vikend bych sem rada umistila par fotek, ktere se mi podarilo nafotit- a zacala bych tim, co mam z Australie nejradeji- papousky kakadu.


kakadu

detail

kakadu

drzouni

kakadu

tri kralove

kakadu

jako hejno holubu

kakadu

v plne krase

kakadu

odlet

kakadu

Superjob

Predevcirem prisla Lenka domu s vybornym napadem.

Aktivne se prihlasila jako dobrovolnik do nejakeho vyzkumu na to, jaky maji vliv na cloveka biovlakniny v jogurtech. Predstavovala si totiz, ze ji tam budou zdarma zasobovat jogurtama…pak teda zjistila, ze to je v kapslych, takze do sebe bude muset 4 tydny cpat ty kapsle s biovlakninou a kazde rano naplivat do nejake zkumavky. Pokud bude chtit byt aktivni, tak se muze obcas do nejake dalsi zkumavky i vypotrebovat. Smali jsme se ji s Dalinem, az jsme se za bricho popadali, ale jen do te doby, nez jsme zjistili, ze za to dostane 100 dolaru. 100 dolaru, to je deset hodin tezky driny…takze uz jsme tam oba prihlaseni rovnez. Za 100 dolaru klidne kazdymu naplivu a naseru kam jen bude chtit…
Jinak co se prace tyce, zitra mam schuzku s jednou ceskou, ktere bych mela chodit kazdou sobotu uklizet. Jestli se ji budu libit, tak by mi to melo hodit 60 dolaru… to je sice jenom asi necela petina toho, co bych tu mela za tyden vydelat, ale pro zacatek lepsi nez nic.

Štěstí

Stesti pry chodi vzdycky ve trojici- ja zatim mela stesti dvakrat, takze mam jeste jedno schovane do zasoby.

Moje prvni stesti spocivalo v tom,ze jsem se v Praze pripletla do cesty lidem z australiaonline. Lidem, kteri bezplatne pomohou zaridit viza, zorientovat se po priletu, ci poradi ohledne studia …  ale hlavne maji primo v Sydney centrum, ktere je nejen mistem, kde se da zdarma dostat na net, ale navic kde clovek potka spoustu Cechoslovaku, se kterymi muze navazat nehynouci pratelstvi, a to je v cizine k nezaplaceni.

Mym druhym stestim bylo, ze jsem mela prakticky okamzite vyreseno bydleni. Bydlim v Randwicku, primo proti univerzitnimu campusu a se mnou bydli dalsi tri lide. Tomas a Lenka, manzele okolo petactyriceti a jejich syn Dalibor. Tomas pracuje na Univerzite a je to desna bedna. Uz nekolikrat se mi snazil vysvetlit, co presne dela, nicmene predmet jeho badani lezi daleko za hranici me predstavivosti, a tak se omezim na konstatovani, ze se jedna o matematiku. Lenka je v domacnosti. Daliborovi je 17 a prijel do Australie s cilem sbalit nejakou Asiatku. Mezi nim a splnenim jeho snu ovsem stoji prekazka v podobe chlapecke skoly v Randwicku.

Treti stesti si schovam na hledani prace.

A nasleduje par fotek z campusu University of New South Wales:

UNSW

univerzitni campus

campus

campus

univerzitni campus

univerzitni campus

příběhy

Zjistila jsem, že mám hrozně krátkou paměť.

Sice vím, že mi mamka i babičky kolikrát vyprávěly příhody z mého i ze svého dětství, ale kdybych měla něco z nich převyprávět, nedám to dohromady. Mrzí mě to, chtěla bych jednou svým dětem umět povyprávět o tom, jak jejich prapradědeček s praprababičkou ukryli na konci války ze strachu před rabujícími vojáky všechen svůj majetek do kufrů, které schovali ve sklepě. Jenže Rusové když přišli, tak prolezli barák od sklepa po půdu a ty kufry našli…tak je jen čapli a odnesli, děda s babičkou jim de facto zabalili. Nezbylo jim nic, po válce byli chudí jak kostelní myši.
Nebo o tom, jak v den, kdy přijely ruské tanky běžela jejich prababička do obchodu kupovat zásoby mýdla, protože se bála, že bude válka a z dětství si pamatovala, že mýdla byl za války nedostatek. (To si zrovna pamatuji, protože jsme se o tom s našima teď o víkendu bavili.)
Před měsíce jsem po dlouhé době viděla svou babičku a došlo mi, že ta už mi žádné své příběhy vyprávět nebude a že spolu s ní odejde i mnoho příběhů, které nám nikdy nepovyprávěla, nebo které jsme zapomněli. Škoda přeškoda.
Data narození a jména předků, to se všechno dá dohledat v papírech, ale jejich příběhy, to jak žili, jak prožívali různé dějinné události, ale i třeba jaký byl jejich běžný život, co je těšilo, co je štvalo, to se nikde v papírech nedohledá… pokud si tedy nepsali deníček.
Nu, co s tím…snad jen se zasnažit, abychom alespoň dětství svých dětí měli patřičně zdokumentováno a zapsáno, aby se jim nepoztrácely vzpomínky- a to je také důvod, proč se snažím tady.
Už delší dobu mi ale leží na srdci, že bych chtěla blognout i svůj rok v Sydney, než to zapomenu. Žili jsme i jinde, v Německu, v Itálii, ale z toho už si nepamatuji skoro nic- tu Austrálii mám ještě pořád v hlavě (a ano, tou dobou už jsem také aktivně používala e-mail a digitální foťák, což je při sepisování memoárů výborná berlička:)

Jedinou povinností vypravěče je vyprávět příběh, říká se v Panu Polštářovi (což je mimochodem geniální divadelní hra, která spolu s Osiřelým západem patří k tomu nejlepšímu, co Činoherní klub momentálně nabízí) a tak jsem se rozhodla povyprávět  i svůj příběh z doby, kdy jsem ještě nebyla členem medvědí tlupy.