Archive for the ‘Vzpomínky na Austrálii’ Category.

Krizovka

Ach jo, posledni dny mam nejakou krizi.


Vcera mi zrusili dalsi dil brigady testovani mozku, protoze se jim na to rozbil ten pristroj na mereni mozkovych pochodu. Docela me nastvali, protoze ne, ze by se obtezovali mi to dat vedet predem. Ne! Hezky me tam nechali prijit,chvili me tam nechali cekat a pak mi sdelili, ze teda sorry a ze mi zavolaj az jim to prijede nekdo z Londyna opravit(co jim nezaridi experti z Evropy, to nemaj, jsou to tu sami krovaci)
Takze jsem si moc nevydelala:-((
No, nicmene vec se ma tak, ze musim vydelat uz asi „jenom“ $ 6000, ktere dluzim nasim a pak uz konecne zacnu vydelavat na sebe- to bude asi mnohem zabavnejsi!!!

Jak se oteplilo, tak se mi vubec nechce ucit. Posledni dny jsem vlastne neudelala vubec nic uzitecneho, bavim se celou dobu tim, ze rozjimam o nejakem uzasnem klukovi, ktereho bych nekde mohla potkat (teda doma, ne tady) a po vecerech popisuju fotky, ktere chci dat na net.

Uz me to tu stve, vsechno. Jsou to takove drobnosti…jako napriklad, ze se kazdej na potkani zepta jak se mam a VUBEC SE PRITOM NETVARI ZE BY HO ZAJIMALO JAK SE MAM! Proste je to soucasti pozdravu, zepta se a jde dal, aniz by vubec pockal na odpoved.
Taky je tu nedostatek vody (jako kazdorocne) takze se musi vodou hrozne setrit, nesmi se umyvat auta, nesmi se zalevat zahradka, nesmi se… o tom to tady je…musis, nesmis, musis, nesmis. Tady teprve jsem pochopila proc na to maji jedno jedine slovo must- mustn’t. Byrokrati zasrany tady tomu panujou, na vsechno je potreba sto padesat papiru, nic nejde delat jednoduse, nic nejde vyridit rychle, ucelem vseho je zamestnat co nejvic lidi, takze kazde prd ma svuj vlastni urad… je to tu takove kralovstvi uredniho simla, sedmihlaveho draka byrokracie.
A v neposledni rade me stve, ze horka cokolada tu v baru stoji skoro $ 4.
Tak jsem si postezovala, ted musim do skoly, abych tam mohla byt alespon fyzicky pritomna.

obrazem- Sydney

Vlastníme nakrátko utržené sluchátko

Vic takovych sichet jako byla ta dnesni a pujdu radeji cistit zachody k McDonaldovi.
Volala mi Simone z agentury, ze se mam dostavit na nocni do nemocnice na North Coast- pres cele mesto. A tak jsem jela poprve metro- vlakem. Metro- vlaky jsou tu pekne udrzovane, ciste, nejsou posprejovane a jezdi nacas!


Jela jsem pres most, a to sice vecer, kdy se na mori odrazela vsechna mozna svetylka z mrakodrapu a vypadalo to proste kouzelne.
To ale take byl asi nejhezci zazitek z cele noci- kdyz jsem tam prijela a zjistila, co budu delat, tak se mi hruzou malem zamotala streva.
Strcili mi do ruky mobil, co vypadal jak utrzene sluchatko z Macha a Sebestove a rekli mi, ze ho mam s sebou celou noc nosit, ze mi budou volat z ruznych casti nemocnice vzdycky, kdyz budou chtit neco prinest, nebo kdyz po mne budou neco potrebovat.
Tak jsem si predstavila jak telefonuji s nekym, co mi do sluchatka nekolikrat za sebou nervozne a naprosto nesrozumitelne opakuje, ze potrebuje prinest nekam, nevim kam, neco, co nevim jak vypada a kde to sezenu. A presne tak to bylo!
Byly jsme tam dve s takovouto uzasnou funkci, ta druha slecna mela na starost druhe patro a ja zbyvajici prvni, treti, ctvrte a pate.

Zacala jsem tim, ze jsem litala po cele nemocnici a snazila se sehnat pump, coz jsem vubec nevedela co by to mohlo byt. Nikde to nemeli a vsude to potrebovali. Po dlouhem patrani jsem prisla na to, jak to vypada, ale stejne to byly hovory jak rozpravka…. „Nemate nahodou nejaky pump navic?“ „Na ruce nebo na nohy?“ „No, nevim, je to takove krychlove…“"Tenhle?“ „Jo.“ „Tak ten navic nemame, ten potrebujeme…“
Nakonec jsem jeden sehnala- na tretim patre mi pujcili svuj jediny do zasoby a musela jsem se jim upsat krvi, ze jestli ho budou potrebovat, tak jim ho donesu zpatky. Vitezoslavne jsem ho donesla na ctvrte patro a cekala, ze budu pochvalena jaka jsem desne schopna a uzasna, ze jsem jim takovy poklad sehnala…. a oni mi oznamili, ze potrebuji dalsi dva, takze muzu smele pokracovat dale.
Kolem pulnoci jsem mela chvili volno, takze jsem se skamaradila s tamnimi uklizeci- blaznivym Peterem a Abdim, obrovskym cernochem se sklenenym okem….
K ranu jsem byla extremne vytizena, protoze me potrebovali na vsech patrech najednou. V praxi to vypadalo tak, ze jsem umyvala pacienty na ctvrtem patre a porad mi zvonil ten telefon- nejdrive volal nekdo z prvniho patra, ze by mne potrebovali. Vysvetlila jsem jim, ze ted nemuzu. Sotva jsem polozila sluchatko, tak zvonilo zase, ze me potrebuji na patem patre, abych jim prevezla pacienta z public do private hospital.Tak jsem opet vysvetlovala, ze ted opravdu nemuzu a hned nato mi volal manager, ze pry jak si to predstavuji, at prestanu delat to co delam a koukam se dostavit na pate patro, ze ten pacient ma byt do pul hodiny prevezen. To byl kuprikladu moment, kdy jsem vubec nevedela co delat, protoze umyvat pacienty neni jako vynaset kose- vynaseni kosu clovek muze kdykoliv prerusit, ale kdyz mam svleceneho, mokreho pacienta, ktery se navic kvuli mne obraci do vsech moznych, pro nej ne zrovna bezbolestnych poloh, tak mu preci nemuzu rict :“hele sorry, pockej tu na mne, do hodky jsem zpatky!“
No a takovych situaci bych mohla popisovat….vubec mi to neslo, tohle neni prace pro mne. Jedina vyhoda byla, ze jsem pracovala na tolika mistech, ze- jak to Tomas vtipne komentoval- jsem to zkazila pokazde nekomu jinemu. Stejne jsem ale stihla otravit spoustu lidi, protoze ke kazdemu blbemu ukolu- jako treba vynest kose- jsem mela ctyri dotazy. Ja se jim na jednu stranu nedivim, ze je prudilo mi kazdou blbost podrobne popisovat (nejlepe dvakrat, kdyz jsem jim nerozumela) ale moje chyba taky neni, ze nevim kam oni bezne vynasi kose.
Jedina vtipna historka za cely vecer byla, kdyz mi volal jeden kluk, ze potrebuje pomoci s pacientkou. Byla to straslive tlusta pani a potrebovala na zachod, tak jsme pod ni slozitou procedurou spolecne podsunuli misu…nacez ona prohlasila, ze do takhle male misy se nemuze poradne vysrat (doslova), ze na to, co ona hodla vyrobit je ta misa moc mala a ze chce nejakou vetsi. Tak jsem podobne slozitym postupem tu misu vyndali a vymenili… no a v tu chvili ona zacla strasne prdet. Tak ten kluk ji rekl, ze ji tam nechame v klidu a soukromi, aby na nas zazvonila az bude hotova. Ona mu odpovedela,ze zadny takovy, at tam hezky koukame zustat s ni, ze ona nepotrebuje soukromi, ze potrebuje nursing. Hrozne prdela a my jsme s tim klukem byli malem mrtvi. Za chvili hlasila, ze tim konci ( samozrejme neudelala ani louzicku) a tak ji ten kluk odebral misu a aby se nereklo, tak ji trochu utrel toaletakem. Ona prohlasila, ze to teda ne, at ji tu prdel (opet doslova) utre poradne… a pak ho pet minut instruovala kde vsude ze ji to ma jeste utrit.

Tak to jsem se uprimne pobavila- trocha skodolibosti uprostred mizerie:-)

A když na sobě budeš hodně makat, můžeš být jako já!

Kua drat!! Ted se mi podarila skutecne kouzelna vec. E-maily kamaradum do Cech rozesilam v podstate hromadne, jadro v podobe toho, co jsem zazila, kopiruji a pak tam kazdemu pripisu neco osobniho. Vcera byla soucasti toho jadra i informace o tom, ze se s Kajou nejspise definitivne rozejdu. Pak jsem psala Kajovi, to jadro jsem tam prekopirovala a chtela tu vetu o nasem rozchodu umazat…jenze pak prisel Dalin, neco po mne chtel, ja se prestala soustredit a odeslala to cele komplet tak, jak to bylo. Ach jo, to se skutecne povede malokomu, to chce skutecny talent.

No nic. Co se prace tyce, tak jsem vcera a predevcirem delala na panskem oddeleni a podarilo se mi tak predehnat v poctu shlednutych pindouru svoji kamosku Drahusku, v coz jsme ani nedoufala:-)


Je to tu takova divna zeme…Pokud clovek neni Australian resident, tak je kazdymu uplne jedno, co je. A tak tu chirurgove krajeji v kuchyni cibuli a sefuji jim lidi, co maji stezi odchozeny ucnak. Pravnici zametaji chodnik…
Obcas to vede k docela paradoxnim situacim- napriklad vcera mi v jednom nursing home jedna sestricka (Registred Nurse) slavnostne vykladala, ze kdyz budu pilne studovat, tak budu moc byt jednou taky RN a nebudu muset delat cely zivot Assistent Nurse. Opravdu me to pobavilo…boze, vzdyt ja prece kdyz budu pilne studovat, tak muzu byt uplne necim jinym nez nejakou RN!:-)
No, nicmene potom me poslala utirat hovno z podlahy, takze jsem si opet pripomnela, ze mam sice sirsi horizonty nez ona, vyssi vzdelani a slibnejsi budoucnost…ale zatim je ona jednou z tech, co to tu maji osefovane a ja jsem tady min nez nic.
Ale ono Ukrajinci zvani Ukacka na tom u nas budou velice obdobne…

Víkend obrazem

Cestou na sever a zase zpatky.


on the road

on the road

on the road

duha

on the road

on the road

on the road

on the road

Zážitky z porodního oddělení

Tak mam za sebou dve nocni sichty na porodnim oddeleni. Bylo to neuveritelne…


Jeste nikdy jsem nebyla tak blizko u vzniku zivota. Fascinovalo me tam uplne vsechno, vyrazy maminek pred porodem a po porodu, tatinkove, kteri si nervozne chodili pro caj, porodni baby, ktere uplne samozrejme odrodily kazda 4-6 deti… no a hlavne miminka.
Delala jsem tam takovou pomocnou silu, neco mezi uklizeckou a holkou pro vsechno. Cistila jsem pokoje po porodu, umyvala nastroje, varila kafe a toasty pro maminky,… taky jsem vzdycky pockala az zkontroluji placentu a pak jsem ji musela nejak zpracovat a vyhodit. To je taky takova zajimava hmota, vypada trochu jako syrove veprove…no, tak to jen tak mimochodem. Vzdycky kdyz jsem pohla a zbyla mi trocha casu, tak jsem sla do pokoje za miminkama a pomahala je krmit, prebalovat,… v jednom pokoji byla holcicka, ktera se narodila predcasne a merila jenom 27 cm, ta byla neuveritelna. Nemohla jsem zaboha uverit, ze neco takhle drobouckeho muze dychat, brecet…bylo mi ji hrozne lito, mela zastrcenou hadicku do nosu (ktery se dal poznat jenom tak, ze clovek vedel, ze by tam normalne v tom miste nos mel byt) a skrz tu ji krmili.
Jeste nikdy jsem nedrzela miminko, a uz vubec ne takhle malicke miminko, tak to byla celkem zajimava premiera.
Rano jsem to pak vypravela Lence a ta rikala, ze ona taky jednou byla na brigade na porodnim a uklizela po potratech (to taky musela mit super- nejsem si uplne jista jestli bych stala o to videt nejaky mrtvy petimesicni zarodek) pry tam byly na jednom oddeleni jak zenske, ktere potratily schvalne, tak zenske, ktere o to miminko prisly nechtene. To me fascinovalo, kdo to takhle krute mohl vymyslet??? Doufam, ze uz to takhle neni, tady by se to urcite stat nemohlo. Kazda maminka tu ma svuj pokoj a rodi na nem, zadny sterilni, hnusny porodni sal.
Vcera jsem uklizela na pokoji vedle ktereho rodila zenska, ktera desne dlouho hrozne kricela, bylo to jako by ji nekdo vrazdil. Docela mi stydla krev v zilach. Myslela jsem, ze rodi dvojcata nebo trojcata…nebo ze je to alespon jeji prvni dite… no a ono ani jedno z toho. Mozna si jeste rozmyslim kolik ze si tech deti poridim:-))
Po tech dvouch sichtach jsem mela docela dost a nebyt toho, ze nase odpoledni ucitelka Daniela chybela a meli jsme Blaka, tak jsem tam asi zasnula. Ten Blake na supl me trochu vzpruzil, stoupla mi hladina hormonu v krvi, nebo nevim co ale prestalo se mi chtit spat a test, ktery jsme s nim psali jsem napsala na 94%. Asi bych ho potrebovala i u zkousky
Dneska jsem si radeji vypnula telefon, abych nebyla v pokuseni vzit nejakou dalsi pripadnou sichtu. Tenhle tyden jsem se k uceni jeste vubec nedostala. On vubec tento tyden hrozne rychle utekl, i ty dny se mi nejak michaji. Tim jak jsem vlastne vubec nespala tak mam tak neco mezi stredou a ctvrtkem a on uz je patek …

O koale, hadovi a chlapecké škole

Prihlasila jsem se do posilovny. Chodim kazde rano pred skolou, coz znamena, ze vstavam ve ctvrt na sest…inu, pro krasu se musi trpet:-))


Hrozne me to bavi (teda, kdyz pominu to vstavani, samozrejme) mam tam moznost chodit i na ruzne druhy aerobiku, na cycling a jine hromadne sporty,o kterych jsem nikdy predtim ani neslysela…  Vcera jsem zkusila neco, co se jmenuje body combat. I pres nebezpecne znejici nazev se ale domnivam, ze jsem u toho prilis nebezpecne nevypadala. Vsichni ostatni (Japonci) tam bojovali a vydavali rune zlovestne zvuky… ja tam poskakovala jak postreleny wombat a vypadala neuveritelne srandovne. Jak jsem se videla v zrcadle, tak jsem se sama sobe uprimne zasmala.
Jeste bych tedy taky mela o neco min jist, pak bych treba i neco zhubla. Jenze ono v tech domovech duchodcu, kde pracuji ( a to je jedina vyhoda na kterou jsem zatim prisla:) maji pro personal spoustu lakave vypadajicich susenek k dispozici…coz bude pro me zrejme smrtelne. Budu se muset zacit trochu ovladat, protoze preci nebudu vstavat kazde rano tesne po pate jen proto, abych mohla tloustnout o neco pomaleji, ne??
Lenka s Tomasem a Dalinem se vratili z dovolene. Neco vypraveli, ale moc jsem se toho nedozvedela. Prejeli po ceste klokana. Videli koalu ve volne prirode, coz pry byla uzasna nahoda. Stalo se to tak, ze Tomas zrovna vysvetloval Dalinovi proc tak malo lidi kdy koalu zahledlo…ze je to proto, ze se koaly skoro vubec nehybou a spi az nahore a porost je husty „no, podivej, treba jako tady!“ rekl, rozmachl se a namiril na nejaky strom…no a jako na potvoru tam zrovna ta koala byla:-)
Proste nahoda.

koala

koala

Taky potkali nejakeho jedovateho hada, Dalin ho ma zblizka vyfoceneho (coz se mu desne divim, protoze ja potkat jedovateho hada, tak bych se starala uplne o jine veci nez o to z jakeho uhlu ho vyfotit)

had

Kdyz uz mluvim o Dalinovi, tak musím zminit jeho „skolni uspechy“. Mel nastoupit do chlapecke skoly v Randwicku, coz je sen kazdoho sedmnactileteho kluka, kteremu se v noci zda o sikmych ocich asijskych krasek (btw. mandlove oci oznacuji barvu, nebo tvar?) a tak schvalne zvoral vstupni test z anglictiny, ktery musi psat vsichni zahranicni studenti  a o dva mesice si tak nastup mezi chlapecky odlozil, protoze byl misto toho zarazen do specialnich kurzu anglictiny na Intensive English Centre. Jeho radost byla nezmerna…do te doby, nez zjistil, ze si vubec nepomohl, protoze ve tride tak jak tak nemaji ani jednu holku. Je jich tam pet, 4 Japonci a on. Tomu se vazne rika pech!:-)

Hurá, mám práci

Konecne jsem si vybrala sve posledni stesti a sehnala jsem praci. Pracuji pro jednu nursing agency, coz je agentura pro sestricky na volne noze. Budou me posilat do ruznych nemocnic a domovu duchodcu, zkratka vsude tam, kde zrovna bude nedostatek personalu. Uz mam za sebou dve sluzby:


V nedeli jsem pracovala na psychiatrii, dostala jsem na starost babcu, ktera si povidala sama pro sebe, ale obcas taky po mne neco chtela, takze jsem ji musela sledovat a snazit se ji rozumet. Bylo to docela narocne, protoze kdyz na vas nekdo huhna neco, co dava smysl, tak si to treba muzete zkusit domyslet, ale kdyz na vas nekdo huhna, ze jsou na stene ruzovi medvidci a abyste toho tretiho vpravo posunuli vic k oknu, tak uz to zas tak jednoduche neni.
No ale porad to jeste slo. Vcera jsem oproti tomu byla v domove duchodcu, kde jsem dostala na starost 12 dementnich (v pravem slova smyslu) inkontinentnich lidi, takze jsem umyla 12 zadku, vycistila 12 falesnych zubu,…
To uz zas tak srandovni nebylo. Ne ze bych to delala poprve, v Prazske organizaci vozickaru jsem to mela taky v popisu prace, takze si myslim, ze nejsem nejaka choulostiva princeznicka, ale tohle fakt bylo docela silne kafe. Celou dobu jsem se modlila, aby me neposlali do panskych pokoju, protoze umyvat stare podelane zenske je dost hnusne, ale kdybych mela umyvat 12 podobnych pripadu v muzskym provedeni, tak si nejsem uplne jista jestli bych chtela jeste nekdy s nekym spat.
Nicmene co me nezabije, to me zoceli, ze jo!! (jo?)
Obrovska nevyhoda tehlete agentury je, ze mi nikdy nerekne dopredu jak budu delat, a budou mi volat vzdycky tak 2- 3 hodiny pred sichtou, takze budu muset byt neustale v pohotovosti. Chtela bych si casem najit neco stalejsiho, abych si mohla cas planovat.
V nedeli jsem ostatne byla u jednoho quadruplegika, ktery hledal nekoho, kdo by se o nej dva dny v tydnu staral. Nakonec z neho vypadlo, ze hleda nekoho natrvalo, takze z toho nic nebylo, ale skoro me to ani nemrzelo. Ono videt stare lidi, jak se nemuzou sami ani najist a vypotrebovat je smutne, ale clovek si rekne, ze takovej je zivot. Tohle byl ale docela mladej kluk a mohl hybat akorat hlavou a nad pusou mu visely dve hadicky, pomoci kterych- nevim jak- otviral a zaviral vstupni dvere. Bydlel sam a vypadalo to tam jak v zakletem zamku. Vubec nechapu co tyhle lidi drzi pri zivote…fakt to nechapu.
No takze kdyz jsem tam odtud odchazela, tak jsem o tom popremyslela- v mem zivote take neni vzdycky vsechno tak, jak bych si predstavovala,ale jsou to v podstate same prokotiny, co resim- mam ruce a nohy, mam budoucnost, muzu pracovat, muzu studovat a muzu neco dokazat.

Kdyz uz je rec o tech prkotinach- s Kajou to jde asi definitivne do kytek. Ani uz me nebavi cist ty maily, co od nej chodi, protoze v jeho zivote se deje uplny hovno (pardon), takze jeden mail je jak ten druhy. Sel do skoly, pak se ucil, pak sli se spolubydlicim na pivo, pak sel spat a na vikend jel domu…

Vim, ze udrzovat dal tento „vztah“ je asi stejne tak perspektivni, jako udrzovat pri zivote pacienta v komatu, ale nejak si nemuzu pomoct. Je to podobna otazka jako u toho ochrnuteho kluka- co cloveka nuti, aby lpel na necem, o cem sam moc dobre vi, ze je to jen jedna velka mizerie a ze lepsi to nebude? Strach z nejistoty? Z toho, co bude? Z toho, že by mohlo byt jeste hur? Nevim…

Pozdní víkend obrazem

Panove z bloguje mi spravili vkladani obrazku a tak dodatecne vkladam par fotek z vikendovych toulek. Tentokrat, kdyz uz jsem na to minule narazila, to budou fotky z Reptile parku.

Reptile park

Reptile park

Reptile park

Reptile park

Reptile park

Reptile park

Reptile park

Reptile park

Reptile park

Reptile park

Reptile park

Reptile park

Reptile park

Reptile park

Reptile park

Reptile park

Reptile park

O záškodnících

Nejak mi nejdou uz treti den vkladat obrazky do blogu, takze tento vikend bez fotoprilohy.


Tomas s Lenkou a s Dalinem odjeli na dovolenou a tak jsem doma sama.

Jako na potvoru hned pote, co odjeli, tak se nam do kuchyne nastehovalo cele mraveniste. Byla jsem z toho uplne zoufala, protoze jsem mela mravence v nadobi, v jidle, v obleceni,…vsude. Nezbylo nez zakrocit a mile Ferdovy bratry zacit likvidovat. Nejprve jsem volila humanni metody a zametala je ven, ale to se ukazalo byt naprosto neucinne-po vymeteni posledniho jsem si kratce odskocila na zachod a jak jsem prisla zpatky, tak uz tak byla opet nastehovana cela tlupa. Nevysychajici pramen mravencu.
Pak jsem presla k ostrejsim metodam a zacala je polevat varici vodou… tento novy způsob byl ovsem byl uspesny jen napul- zabilo je to, ale neuklidilo.

Dalsich par dni jsem do kuchyne radeji vubec nechodila, protoze byla plna mravencich mrtvol. Tim jsem ovsem docilila toho, ze zadni dalsi mravenci dovnitr nelezli- prilezli a sotva uvideli sve mrtve druhy, tak to hezky otocili a supali zpatky.

Ve ctvrtek ovsem prisla Clorinda, vychrstla po cele kuchyni kybl vody, mravenci mrtvolky odplavaly a od te doby se nam do kuchyne vali dalsi a dalsi mravenci. Je to skoro namet na horor.

A aby toho nebylo malo, jeste mam v rukavu historku o broukovi…

Koukala jsem v patek na Air Force One a v prubehu filmu jsem si vsimla, ze se po protejsi stene prochazi brouk. Ale ne jen tak lecjakej brouk- obrovsky cockroach, ktery vypada jak prerostla datle s tykadlama a strasne rychle beha.

Chvili jsem ho stitive sledovala a kdyz zamiril do kuchyne, tak jsem ho na chvili spustila ze zretele…a najednou jsem ho mela na ruce. Fuj! Hrozne jsem se lekla a zarvala, ze si sousedi museli myslet, ze me nekdo vrazdi. Nikdo se ovsem neprisel podivat, coz zrovna neprispelo k pocitu hrejiveho bezpeci, ale zpatky k hmyzakovi. Zrovna v takove napinave chvili, kdy Harrison Ford visi ven z letadla, jsem musela resit nejakeho odporneho cockroache, takze mi z filmu utekl zaver ( no, uz jsem to tedy kdysi davno videla a vim, ze to dopadlo dobre, jak jinak, takze to me zas az tak neznervoznovalo) ale hlavne mi vubec nedochazelo, jak se ten brouk mohl premistit za takovou chvilku o takovou vzdalenost, dost mozna to byl uplne jinej brouk…takze jsem v noci moc dobre nespala, protoze jsem si predstavovala, ze spim na semenisti podobnych takovych brouku…
No, jak tak na to koukam, tak to mozna bude vypadat jako hloupost, na kterou je skoda pismenek- to se preci obcas stane kazdemu, ze uvidi brouka… jenze tady V Australii jsou vsechna ta zvirata takova nejaka nepredvidatelna. Kamosce tuhle lezl po stene pavouk, rekla si:“No boze, pavouk!“ …a par dni nato se v pruvodci docetla, ze to byl nejakej strasne jedovatej pavouk…
Tak, tim konci moje zvireci historky. Vlastne ne, jeste jsem chtela napsat, ze tento vikend nejaky typek visel 12 hodin na strome nad partickou krokodylu, kteri si ho zamysleli dat ke svacine. Nastesti mel u sebe vysilacku, coz je presne ta drobnost, ktera ho oddelila od osudu typka, ktery takto nad rozevrenou krokodyli tlamou sedel 23 hodin, nez spadnul a byl krokodylem pozren. Rozebiraly jsme to s Lenkou ze vsech stran. Jak je mozne, ze tam vydrzel celych 23 hodin a pak spadnul? Napadlo nas, ze treba usnul a spadnul- ale nevim, nejak mi to moc nehraje. Domnivam se, ze spolecnost velikeho ozubeneho plaza je dostatecna motivace k tomu, aby clovek zustal vzhuru a drzel se jako kliste. Klonim se spise k variante, ze uz mu prislo, ze to ten krokodyl vzdal a odesel, tak z toho stromu slezl, jenze mel nohy cele zdrevenele a ten krokodyl ho dobehl (on by ho ostatne dobehl tak jak tak- videla jsem ted v Reptile parku, jak je krmi a to zelene nehybne telo, co pripomina drevo, dokaze vyvinou v mziku takovou nevidanou rychlost, ze se obet ani nestaci rozkoukat a uz je po ni.) Jsou to fascinujici zvirata. Mam nafoceno krmeni krokodyla Erica…tak az zase pujdou vkladat fotky, podelim se.

Zitra mam pohovor v jedne agenture pro zdravotni sestry, tak treba si konecne vyberu to sve treti a zbyvajici stesti- dluzim rodicum 7000 dolaru, takze uz by bylo docela zahodno si nejakou praci sehnat.