Archive for the ‘Vzpomínky na Austrálii’ Category.

Virtuální cestování

Dnes mám volněji, hlídám totiž jen jedno dítě,druhé si odvezl Medvěd do Hradce. A tak jsem si trochu zacestovala…

Continue reading ‘Virtuální cestování’ »

obrazem- rozkveteno

Canberra

hlavni mesto Australie

povsimnete si prosim tech sirokych silnic prakticky bez aut

a vanocniho stromecku, ktery ve 40 stupnovych vedrech vypada ponekud atypicky:-)

budova parlamentu, sem se chodi bucet

Na cestach

premyslela jsem, ze by byl asi vhodny cas na to, abych sepsala par radku o nasem putovani po Australii, ale zoufale se mi do toho nechce. Nejsem na tohle sepisovani cestopisu nejak stavena. Lenka zacla svoje zazitky z cesty sepisovat uz predevcirem, tak jsem si to nejdriv malovala, ze to od ni (s)proste okopcim a bude to… jenze ted jsem koukala na to, co to vytvorila a zjistila jsem, ze je to dost nepouzitelne- pojala to trosku ve velkem, takze je ve svem vypraveni v pulce a uz ma napsano asi 5 stranek ve wordu. Kam se na ni delkou svych prispevku hrabu!!! Popisuje tam snad i kazde nase zastaveni na zachod.
Tak to vypada, ze se budu muset snazit sama:-) … anebo lepe. Neco z toho co napsala pouziju a neco dopisu…. co je moje a co Lenky se pozna podle toho, ze ona narozdil ode mne pise s hackama a carkama- to jen pro prehlednost.
Takze:
Vydali jsme se smerem na jih. Cesta podle pobrezi je plna turistickych atrakci, Lenka sehnala nekolik prirucek a zacala je studovat par tydnu predem, aby si vybrala co nejlip, ale myslim, ze nase dovolena je jasnym dukazem toho, ze by se clovek nemel spolehat na to, co kde v jakem turistickem pruvodci napisi.
Dle plánu byla první zastávka u městečka Kiama, kde se nachází vyhlášená atrakce zvaná Blowhole. Je to jakýsi přírodní tunel ve skále na pobřeží, kterým stříká voda dle průvodců až 60 m vysoko, přičemž vydává úžasný hukot, který zaujal již posádku kapitána Cooka. Vodotrysk je v noci osvětlen. Vypadalo to slibně, ale když jsme dorazili na místo, tak se žádný vodotrysk nekonal. Bylo totiž úplné bezvětří, moře vypadalo jako rybník. Dočkali jsme se asi dvou 2-3 metrových šplouchnutí. Rodina na mě koukala dost s despektem, jako kdybych přípravu našich cílů nebrala dost zodpovědně.

Dalším bodem programu byla návštěva pláže Hyath Beach, která má dle průvodců nejbělejší písek na světě. Podle schematického plánku jsme vyjeli správným směrem, dojeli jsme až k sousední pláži, ale když jsme pak u domorodců zjišťovali, jak dál, zjistili jsme, že se musíme vrátit asi 20 km. Když jsme nakonec dojeli k vytoužené pláži a vyběhli ven, nezdál se nám písek dostatečně bílý (odstín by se mohl nejspíš označit jako smetanově našedlý). Bylo mi doporučeno, abych příště nebrala ty průvodce doslova.

Ben Boyd byl dobrodruh a milionář zbohatlý z velrybářství v polovině devatenáctém století. Měl v úmyslu vybudovat město Boydtown jako hlavní město Austrálie. Dle všech průvodců stály pozůstatky města za zhlédnutí. Zmiňovali např. slavnou hospodu a nedostavěný kostel. Tak jsme se tam vypravili a naplánovali, že si tam koupíme jídlo k obědu. Na všech mapách je Boydtown zakreslen, tak jsme nečekali žádné problémy. Když jsme dlouhém hledání našli alespoň kemp s cedulkou Boydtown, tak se Sandra vypravila na recepci zeptat, kudy se tam jede. Ukázali jí, že ten hotýlek naproti, že to je ono. Vedle stála ještě jakási kaplička a to bylo vše. Jako kostel budoucího hlavního města jsme čekali něco 100krát většího. S velkým zklamáním jsme to tam obešli a zařadili tento zážitek do kategorie “Blowhole”. V autě jsem pak ještě znovu předčítala, co se píše o Boydtown v průvodcích a přemýšlela, zda autoři průvodců viděli na vlastní oči o čem píší, či zda to všichni neopsali od nějakého vtipálka. A už vůbec nerozumím tomu, jak toto NIC může být vyznačeno na mapě coby město.Při výpravě do Boydtownu jsme dosáhli nejjižnějšího místa našeho putování.Dál jsme namířili na severozápad.

Poslední zastávka na pobřeží byl Eden, středisko velrybářské oblasti. Turisticky atraktivní Killer Whale (velryba-zabiják) Museum nás naštěstí nezklamalo. Hlavní atrakcí je zřejmě zdokumentovaný příběh muže, kterého při lovu zraněná velryba spolkla, a když další rybáři velrybu dorazili, dotáhli na břeh a začali porcovat, tak našli pohřešovaného kamaráda v žaludku. Přečkal 15 hodin relativně bez úhony, jen měl vlasy, kůži a oči vybělené od trávicích šťáv.

Na Štědrý den jsme měli v plánu hlavní událost celé naší cesty: zdolání vrcholu Mt. Kosciuszko (2228 m). Plánování horských túr bylo na Tomášovi, to je jeho parketa. Zajeli jsme do Thredba, což je horské středisko ve výšce m a odkud vede sedačková lanovka. Tou jsme se přiblížili o dalších několik set metrů. Dle Tomášových propočtů jsme měli být 2 km od vrcholu a pak jsme ještě plánovali 9km zpět do Thredba. Počasí bylo pěkné, vítr byl na hřebeni poměrně silný, ale teplý. Kromě různých kytiček, které většinou právě kvetly, a mechů již v této výšce nebyla vegetace žádná. Jednotvárnost skal zpestřovaly jen hromady menších či větších kamenů. Vrcholy byly lemovány sněhovými jazyky. Všude stékaly větší či menší proudy vody, která byla jednak z tajícího sněhu, jednak ji uvolňovaly mechy, které do sebe nasáknou až sedminásobek své váhy. Cesta však vedla po vyvýšeném kovovém chodníčku (roštech), takže mokro v botách nehrozilo. Když jsme ušli 2km, došli jsme do místa, které se nazývá M.K. lookout – čili vyhlídka na horu M.K. Tam jsme konečně všichni pochopili, že nás Tomáš mystifikoval (což Sandra postřehla již u lanovky). Na vlastní vrchol hory to bylo ještě 4 km. Na těch 8 km navíc bychom potřebovali ještě téměř tři hodiny, které jsme neměli. Vyráželi jsme totiž až po obědě, abychom dorazili zpět do Thredba před 7 večer, kdy se tam měli zpívat venku koledy. Někteří z nás těžce nesli, že jim takhle hloupě unikla cenná trofej – výstup na nejvyšší horu Austrálie. Tomáš se chtěl utěšovat tím, že si výstup zopakujeme další den z druhé strany. To jsem ale rozhodně protestovala. Na to je Mt.K. National Park příliš rozsáhlý a má dost jiných zajímavých cílů.

Tak takhle jsme stravili Stedry den, sice jsme nevylezli na nejvyssi horu Australie, nybrz zustali stat trapne tesne pod vrcholem (kdyz teda pominu to, ze jsme dali uplne zbytecne $67 za lanovku) ale koledy v Thredbu jsme stihli a bylo to pekne.
Lenka zapomnela zminit dve australske zvireci neprijemnosti. Prvni jsou mouchy. Ty potvory vam vlezou vsude a strasne rychle se mnozi! Jsou u more, jsou na horach a jsou jich mracna. Lezou ti po tele, po ksichte, odezenes jednu a dalsich 10 si na tebe sedne. Po par dnech jsem uz fakt docela psychicky nezvladala, pripadala jsem si jak jedna velka mucholapka.
Druha neprijemnost jsou klokani. Klokani jsou bajecna, kamaradska, bezelstna zvirata, ktera se vubec neboji a klidne se daji pohladit, nebo nakrmit. Maji ale jeden fakt blbej zvyk a to ten, ze se pasou u silnice, hlavne za soumraku a kdyz je nejake prijizdejici auto oslni, tak zacnou skakat pres silnici. A to rovnou jeden za druhym. Hrozne moc jich timhle zpusobem zajde, nasi na minule dovolene take jednoho zajeli.
Ja jsme jeli na Stedry den z toho Thredba, tak jsme jich taky videli stat spoustu u silnice, vypadali jak stopari. Byla tam taky napriklad klokanice s mladatkem v kapse a mne se malem chtelo brecet, protoze mi bylo jasne, ze ten kdo pojede po nas, tak ji zajede. Premlouvala jsem Tomase, aby zastavil, ze bych je nejak zkusila zahnat od te silnice, ale byl to stejne napad odsouzeny k nezdaru, protoze oni se vazne vubec neboji.
Ostatne kdyz clovek prejede klokana, tak ma zastavit a podivat se za prve jestli jeste nezije a za druhe jestli nema v kapse zive mlade.

No, co jsme jeste videli- byli jsme pozorovat delfiny, coz byla docela legrace. Delfini vypadali jako by je nase spolecnost vylozene bavila, plavali v hejnech pred lodi, ruzne se tocili a vrteli a skakali. Dalin se snazil je nejak poradne vyfotit, ale bylo to hrozne tezke. Na 60 z tech 100 fotek, co vyfotil, byla videt jen morska hladina. (jeste ze mame digitalni fotak)

Jeden den jsme travili tim, ze jsme zdolavali horu Holubnik, ktera byla desne vysoka a pripominala mi vylez na Klic. Vyhled tam byl, pravda, pekny, ale kdyz to srovnam s vyletem na Kokorin…
Cestou zpatky jsme se stavili na berry farme, kde si zaplatis to, co natrhas, ale muzes se tam u toho trhani i docela najist (kdyz se tedy nenechas od toho farmare chytit) takze by nas to byvalo bylo vyslo velmi levne, kdyby za nama Tomas nervozne nepostaval a nerikal- nejez to, vzdyt ty vubec netrhas, ty jenom zeres- jako kdyby nepochopil, ze ucelem nebylo natrhat co nejvic, ale sezrat co nejvic!!:-)
Ale boruvky vypadaji uplne jinak nez ty nase (fotku pridam)

Koupali jsme se pod posvatnym aboriginskym vodopadem (mozna jako jedni z poslednich, protoze svaz aborigincu narokuje uzavreni cele tamni oblasti). Ti odvaznejsi z nas jezdili z toho vodopadu dolu jak po klouzacce.

Na plazi jsme povecereli se stadem klokanu, z cehoz mame asi 60 fotek ze kterych jsem vybrala asi 32 ktere budu tisknout. Nevim sice koho bude bavit si prohlizet pul alba plneho klokanu, ale mne ty fotky prijdou vsechny tak genialni, ze si proste nemuzu vybrat 3 nebo 4.

V Canberre jsme stravili 2 noci a vubec nevim co si o tom meste mam myslet. Je to hlavni mesto ve kterem vubec nic neni… tedy nic krome budovy parlamentu, stare budovy parlamentu a obrovske budovy ve kterem je muzeum venovane 102 tisicum Australanu, kteri zemreli v ruznych valkach ve 20 stoleti. Pak je tam jeste par baraku, letiste, botanicka a zoologicka zahrada, univerzita (spis orientovana na vyzkum, studentu by tu asi moc nesehnali) a vysila odtud ABC. No a to je vsechno- coz o to, to nezni jako malo, ale ono je to bezvadne vystavene mesto ve kterem nikdo nezije. Na ulicich nepotkate zivacka. Najit nejakou kavarnu, nebo fast food je umeni. Silnice jsou snem kazdeho ridice, protoze jsou siroke, prehledne a nejsou na nich skoro zadna auta. Vlastne je to moc hezke mesto, ale pokud zrovna neprijede nejaka slavna zahranicni navsteva, tak je tu vzruchu jak v Karizku. (ikdyz- zase jsou tu verejna zasedani vlady, clovek si tam muze sednout a koukat jak na sebe poslanci buci:-))

Cestou zpatky jsme se jeste jednou stavili u Blowhole, abychom zjistili, ze opravdu nestrika a tim nase dovolena slavne skoncila.

Lenka je spoluautorem clanku, jeji prispevky nebyly redakcne upraveny.

obrazem- klokani

obrazem- rozkvetena

Konec školy

Tento tyden jsem mela pisemnou cast zkousek. Reading mi prislo tezsi nez jsem cekala, writing zase lehci…no, vlastne to muzu mit cele uplne dobre, ale taky cele uplne blbe. Vysledky se dozvim za tri mesice (posilaji to na vyhodnoceni do Anglie) tak to do te doby pustim z hlavy, stejne na tom neni nic, co bych mohla vymyslet….trpelivost prinasi ruze!
No a tim de facto konci moje skolni snazeni. Sice budu do skoly jeste do konce ledna chodit, ale to uz bude spis takovy vegac- intenzivni cast kurzu skoncila.


Nedavno jsem byla na jedne velmi netradicni party, poradane lidmi z anglikanske cirkve, se kterymi jsme se tu skamaradili. Vzhledem k tomu, ze konci semestr a zacinaji velke „letni“ prazdniny, tak to bylo vlastne takove rozlouceni, nez se vsichni rozprchnou na vsechny mozne strany. Zacalo to tim, ze jsme se rozdelili na skupinky a meli jsme vytvorit dort, ktery by mel nejakou souvislost s uplynulym semestrem, nebo s bibli, nebo s tim jejich spolecenstvym, nebo tak…

Nase skupinka uplacala z dortu Jezise Krista (!!!!) Fakt jsem to trochu nestihla, prislo mi to prinejmensim trochu zvlastni. Z pohledu nevericiho cloveka je to smesne a z pohledu vericiho cloveka je to rouhani. No, ale kdyz jsem se oprostila od faktu, ze to ma byt Jezis Kristus, tak to byla hrozna legrace. Rozdelali jsme ruzne barevne polevy a pak jsme modelovali, patlali, vylepsovali…proste jsem si to ja, detatko, desne uzila. V dalsi casti vecera byla soutez o nejlepsi dort. Jak jsem si myslela, ze nas napad s Jezisem Kristem je uhozenej, tak nektere dalsi napady byly jeste o neco skvostnejsi. Napriklad jedna skupina udelala z bile cokolady hajzlik. Hajzlik se totiz v anglictine rekne John a melo to odkazovat na Johnovo evangelium. No, no comment! Ale byl to opravdu chutny hajzlik!:-) Jo, to byla dalsi vyborna cast vecera, kdy jsme vsechny ty dorty snedli.
Nakonec jsme hrali kriket. Byla uz docela tma a ja to hrala poprve v zivote, takze se mi samozrejme vubec nikdy nepodarilo odpalit. Vsichni me utesovali tim, ze kdyby na ten micek bylo videt, tak bych se do nej urcite trefila lepe…netrefila! Ja se svym neobycejnym talentem na micove hry…. no ale nechala jsem je pri tom, ze jinak jsem samozrejme desne sikovna:-))
Cele se to poradalo doma u jedne rodiny, ktera ma pet deti. Byla to uzasna rodina, cely vecer jsem je pozorovala a vlastne jsem jim hrozne zavidela ze jich je tolik a ze se maji vsichni tak radi.
Chtela bych take mit pet deti… ale nevim jestli by me bavilo byt matkou na plny uvazek.
Takze zpatky k te party- opravdu jsem si to uzila. Dosud jsem nikdy nevidela tolik dospelych lidi, co by se tak dobre bavili na nejake party bez alkoholu. Jsou hrozne mili a kamaradsti- jenom se s nimi clovek nesmi bavit o vire, to z nich pak padaji nazory nad kterymi rozum zustava stat.

Ted je sobota, za chvili jdeme s Tomasem a Dalinem do Akvaria, maji tam pry i zraloky a krokodyly (pise se to s y na konci, ze jo??? Ja cim lip pisu anglicky, tim hur pisu cesky. Treba je clovek uspusoben k tomu, aby umel perfektne jenom jeden jazyk…!!!) V tom akvariu se prochazi takovym tunelem pod morem, takze najednou clovek jde a najednou primo proti nemu plave zralok …Tak jsem na to zvedava. Taky jdem na konzert na didgeridoo, Tomas si ze me delal legraci, ze bych se na to mohla naucit, kdyz uz hraju na ten fagot…co do velikosti uz se to moc nelisi a tvarem je to taky podobne, to je recht.:-)

No a pak opet zase na nocni do prace…

O neštěstí a smrti

Tento tyden mam same pochmurne historky. Vcera se nam pred skolou stala nehoda- ja to sice nevidela, ale dve auta se srazila a jedno vjelo na chodnik primo pred skolu, kde stalo hejno studentu a pokurovalo.


Ctyri z nich to odnesli, jsou v nemocnici a jak jsem se dneska dozvedela, tak jsou na tom lip (?) nez si vsichni mysleli a NOHY JIM AMPUTOVAT NEBUDOU!!Stalo se to asi tri minuty poté, co jsem odesla. Bezne bych tam tou dobou jeste stala taky, ale chvatala jsem zrovna na postu, vyzvednout si psani od Libora (LIBOR MI NAPSAL!- vlastne mi mozna zachranil zivot:-)) stat se to o den pozdeji, nebo driv, nebo jen o tri minuty driv….
Jeden z tech lidi se jmenuje Gonzalo. Je to Spanel, co prijel do Australie den pred tou nehodou a chodil do tridy 2B (to je ta uplne nejnizsi uroven anglictiny, niz uz chodi jen asiati co neumi psat latinkou) Chudak malej, je mi ho uprimne lito, bejt nekde v prdeli, daleko od rodiny, prvni den… jeste se ani nerozkoukal a uz je v nemocnici, vubec nikomu nerozumi ani slovo…

V praci mi zase predevcirem umrel pacient. Mela jsem na starosti jen jeho, v osm jsem tam prisla a v pul desate uz nedychal. V devet se mu pritizilo, privolala jsem sestru, ta nemohla najit puls, tak zavolala dalsi sestru, ta zase dalsi, pak uz jich tam bylo asi osm. Ten pacient celou dobu tak nejak chraplave oddechoval. Pak mu nasadili kyslikovou masku….no a za chvili ji sundali, on byl uplne zlutej a uz nezil. Ja mu celou dobu stala u postele, takze jsem byla pritomna tomu okamziku smrti. Bylo to hrozne divny…
Kdyz pak všichni odesli a ja s panem zustala sama, tak jsem mu zabalila veci a na postel mu polozila ruzenec… a pak jsem cekala az mu prijedou pribuzni. Kdyz prijeli, tak jeste nevedeli ze je mrtvej, takze jsem koukala na ty voci, ktery se ptaly jak je tatinkovi a pritom tusily, ze je nejakej pruser a dalo se jasne cist…treba to neni tak hrozny, treba mi nechtej rict to, co si myslim….a pak slzy…

Duchovní zážitky

Dlouho jsem nepsala, byla jsem nejaka prichcipla. Ale zazitku jsem nasbirala mezitim spoustu, takze bude o cem psat, zadny strach:-) Abych hned nezacinala fekalnimi historkami, tak zkusim pro zacatek sepsat neco o nasem mistnim bohatem duchovnim zivote:-)


Zacnu Lenkou, ktera byla poslednich deset dnu na meditacni kure v Blue Mountains. Meditacni centrum se tam nachazi v nadhernem prostredi, aby se ucastnici mohli pokochat krasnou prirodou… coz mezi nami bylo take jedine poteseni, ktereho jim tam bylo doprano.

meditacni centrum

Zeny a muzi byli oddeleni, vstavali vsichni ve ctyri rano a meditovali deset hodin denne. Nesmeli vubec mezi sebou mluvit, s vyjimkou posledniho vecera, mluvit mohli jenom s manazerkou a s uciteli (a to jenom v urcene hodiny) jedli naposledy v jedenact dopoledne (ne, to kecam, v pet pak dostali jeste ovoce), coz znamena, ze tam byli vsichni desne hladovi- proste parada. Lenka si dohodla, ze bude dostavat vecere, ze neni zdrava… ale stejne ji to dalo docela zabrat. Zkusim to reprodukovat tak, jak to vypravela: “ mi dali k veceri ryzi s cockou, no a ja meditovala tak intenzivne, ze jsem vsechnu energii spotrebovala a pak mi bylo hrozne blbe. Zustala jsem tam posledni a vubec jsem nemohla chodit, tak jsem mela strach, ze do te chatky vubec nedojdu a zacala jsem brecet. Nakonec jsem se tam nejak dopotacela a zacala jsem tam zbesile hrabat v tasce, kde jsem mela schovany nutridrink a nejake susenky (to tam mela tajne, to tam mit nesmeli).Premyslela jsem co si asi mysli Jane (se kterou bydlela na pokoji) kdyz jsem ji takhle vzbudila a sustila tam potme, jestli si treba nemysli ze jsem nejaky silenec…no a za chvili koukam, ze Jane breci. Nesmely jsme spolu mluvit, tak jsem premyslela jestli se ji mam zeptat co se ji stalo, nebo ne, ale pak jsem si rekla, ze kdyz jsem ji takhle vzbudila, ze bych ji to mela nejak vysvetlit. Omluvila jsem se ji, ze jsem ji vzbudila a ona zacala vzlykat „I’m so hungry!“ tak jsem ji dala susenku a omluvila se, ze je bezlepkova, takze asi nic moc a Jane rikala, ze to neni pravda, ze to je ta nejlepsi susenka, kterou kdy v zivote jedla.“
Druhy den v urcenou hodinu sla Jane za ucitelem, aby si domluvila nejakou veceri, kdyz to hladoveni tak spatne snasi. Povypravela mu, co se vecer predtim odehralo, a obe dostaly s Lenkou sprdana, ze porusily mlceni a ze si klidne bastily na pokoji….
Dalsi sranda byla, ze ne kazdej vedel tak presne jako Lenka do ceho jde, takze tam bylo spousta lidi, kteri za tim videli nejaky unik, ubytovani zdarma, ci neobycejnou zkusenost a teprve tam zjistili, ze budou potichu a o hladu meditovat deset hodin denne. Napriklad tam pry byla holka, ktere to meditovani vubec neslo,takze ji to ani nebavilo…no a musela tam deset hodin bez hnuti sedet. Tak si pry naplanovala o cem bude pokazde premyslet a pak koukala na hodinky a rikala si- ne, tak o tomhle musim premyslet jeste deset minut, protoze dal uz nemam premyslet o cem.
No, ale rikala Lenka, ze se to pry u vsech zlomilo a ze se meditovat naucili, takze je to nesmirne obohatilo a zmenilo. Pry si to tam vsichni nakonec uzili….
Chvili jsem uvazovala, ze bych jela take… ale problem je, ze ono je to sice zadarmo, ale je to deset dnu a pro me je time money. Za deset dnu si musim vydelat nejmene 700-800 dolaru, jinak ten dluh nikdy nesplatim…. a navic ono se neco podobneho da jiste vyzkouset i v Praze a zase tak silne nutkani si zameditovat nemam, aby to par mesicu nepockalo:-)

Nyni z trochu jineho soudku: premysleli jsme, kde by se tu tak dali potkat nejaci kamaradsti a vstricni, anglicky hovorici lide a dospeli jsme k zaveru, ze musime infiltrovat nejakou nabozenskou skupinu… a tak jsme zacali chodit do Unichurch na cosi, cemu prezdivame prednasky o vire. Az casem jsme zjistili,ze jsme se prifarili k te nejortodoxnejsi vetvi anglikanske cirkve.
Tomas uz tam odmita chodit, protoze nemuze ustat tu jejich jistotu, ze oni jsou vyvoleni, oni budou spaseni, oni jedine maji pravdu, protoze vsechno v co veri je napsano v bibli, v tom a tom odstavci na tom a tom radku. Taky samozrejme vi, ze vsichni ostatni veri v bludy, takze minule se napriklad modlili za muslimy, aby je buh osvitil a ukazal jim spravnou cestu, aby prestali verit ve sveho vymysleneho boha a mohli byt take spaseni. Jako mysli to asi dobre, coz o to, ale jak se rika: cesta do pekla je lemovana dobrymi umysly.
Takze Tomas odpadl, ale ja, Dalin a Lenka zatim statecne vytrvavame. Vsichni tri je ovsem asi zacnem brzo srat, protoze vzdycky poukazem na nejakou logickou mezeru v Bibli (jako ze jich je tam spousta, co si budeme povidat) a uplne je uvedeme do rozpaku, protoze oni pak nevi jak nam odpovedet a jsou z toho celi spatni… Dalin s Lenkou navic jeste chodi do budhistickeho krouzku a anglikanum pak vykladaji o budhismu… zatim s nami maji trpelivost a zkoumaji nas jako exoticka zvirata, uvidime jak dlouho jim to vydrzi:-)
Krome prednasek o vire jsem se proaktivne zapojila do patecni skupiny na Bible study, kde se vzdycky cte a vyklada kus bible… beru to jako procvicovani anglictiny. Myslim, ze je pro me zdrave se pobavit na nejake slozitejsi tema s native speakers. To ze s nima ne ve vsem souhlasim neni zas az tak dulezite.
A to je na toto tema asi vse, priste zase napisi nejake drama z domova duchodcu:-)

Pohádka o třech nočních službách

Asi se budu muset naucit rikat NE…nebo si alespon vypinat telefon. Nocni, skola, nocni, skola, nocni hned za sebou, je preci jen docela soda…ale zase tech zazitku!!:-)


Kdyz Simone z agentury volala, ze ma pro mne nocni sluzbu na severnim pobrezi, nehykala jsem zrovna nadsenim. Na posledni nocni na North Coast nemam zrovna nejlepsi vzpominky (viz. muj prispevek o utrzenem sluchatku)… Tentokrat jsem ale byla mile prekvapena a o teto casti Sydney jsem si vylepsila mineni:-)
Sluzba zacala dobre tim, ze me Tomas s Dalinem hodili na misto autem, coz mi usetrilo nejmin hodinu cestovani. Nemocnice samotna byla malinka a roztomila a vsichni tam byli hrozne kamaradsti, vratnym pocinaje, managerem konce. Sotva jsem prisla, tak se ke mne hnal manager osobne a rikal- ahoj, ty musis byt Sandra…. vsude me provedl, vsem me predstavil… i mezi soukromymi nemocnicemi celkem ojedinely ukaz…

Dostala jsem za ukol hlidat pacientku, ktera den predtim zmlatila svoje spolubydlici. Ony napadnute pani uz s utocnici samozrejme nechtely nadale spat v jedne mistnosti ( coz se nedivim) ale nejak nebylo kam jinam je umistit a tak jim pro jejich pocit bezpeci najali bodyguarda- mne:-)) Mela jsem ale stesti, ze tu noc mela pani agresorka zrovna nejakou dobrou chvilku a spala jak nemluvne… takze jsem se mohla ucit a stihla jsem takovou kupu prace, jako uz dlouho ne.
I na druhou smenu jsem mela stesti- to jsem pro zmenu delala v public hospital, kterou mam pred domem a zacinala jsem az v deset vecer, takze jsem si po prichodu ze skoly stihla jeste na chvili lehnout. Opet jsem vyfasovala jen jednoho jedineho pacienta. Nejakeho Cecha, s typicky ceskym prijmenim Brecka a ponekud mene cesky znejicim jmenem Frank. Mel Alzheimera v pokrocilem stadiu. Rikali mi, ze pry neumi ani slovo anglicky- zajimalo by mne, jestli umel, ale stejne tak, jako se mu z mysli vyparily vzpominky na roky stravene v cizine, zapomnel i nove nauceny jazyk, nebo jestli je to nejaka ceska obdoba Clorindy (viz. prispevek o bydleni, uklizecce a jinych zaskodnicich)… tezko rict. Bohuzel jsem se ani nedozvedela jestli ten pan umi alespon cesky, protoze celou moji smenu prospal.
Zatimco v predchozi nemocnici jsem sedela na chodbe u pootevrenych dveri a ucit se mohla u stolku s lampickou, tady jsem sedela potme primo u pacientova luzka… tak jsem alespon v paprsku svetla, co dopadalo dovnitr pootevrenymi dvermi, psala dopisy. Delat to tak casteji, tak si zkazim oci… jenze 10 hodin potme sedet, nudit se a neusnout, zvlast kdyz uz je to druha probdela noc, to se opravdu neda. Tak budou mit alespon babicky radost:-)
Rano jsem koncila v osm, dve hodky se vyspala a trada do skoly.

Posledni sichta byla ze vsech nejhorsi- za prve jsem byla nevyspana uz od zacatku a za druhe me strcili do blazince…fuj, hnusny misto!! Zacalo to vtipne tim, ze mi Simone volala, ze se ji ptali jestli studuji nursing a ona jim rekla, ze samozrejme ano, takze jim mam tvrdit, kdyby se ptali, ze studuji nursing na Universite of Sydney (to si vsimnete, ze tady se na sestricku studuje na Universite… a pote, co dostudujete, tak nekam nastoupite a berete o dolar na hodinu vic nez takovi experti jako ja- a kdyz nebudete delat pro agenturu, ale nechate se zamestnat nekde nastalo, tak i s celou slavnou Universitou budete dostavat o 4 dolary na hodinu mene, nez ja. Tak to jenom aby jste si udelali predstavu, co je tady za system:-)
Jo, takze jsem tvrdila, ze studuji nursing…jenomze to neni to same jako kdyz na ochutnavkach v supermarketech pripadne hygienicke kontrole tvrdite, ze zdravotni prukaz mate a pritom ho nemate (take vlastni zkusenost, tentokrat z domova a na radu zamestnavatele- pry „to tak chodi“) Tam jde vo hovno, ale tady se predpoklada, ze tim padem tedy budete neco vedet.
Takze jsem dostala na starost 6 pacientu a modlila se, aby celou noc pokojne spali, protoze jinak bych opravdu nevedela co s nimi delat. Byli tam hrozni pripadi, vetsinou docela mladi lide- schizofrenici, v depresi… jeden mel preriznutej krk, protoze se pokousel o sebevrazdu. Pak tam byla nejaka 19 leta holka, anorekticka, kterou zneuzil snad kazdej chlap na ktereho v zivote narazila…tata, bracha, pritel,… dalsi 19 leta holka byla utecenec z Liberie, rodice ji tam zabili za obcanske valky, 4 brachove jsou nezvestni a sestra tam taky nekde prisla o zivot. Nejaky cas zila v uteceneckem tabore, kde ji snad nekdo take zneuzival… to je teda osud! Na to, ze je to holka o rok mladsi nez ja… v blazinci skoncila, protoze veri, ze jeji rodice jsou nazivu, pise jim dopisy a zada po personalu, aby je odesilal. Slysi hlasy, ktere se hadaji, nebo ji navadeji, aby se zabila. Zda se ji, ze ji vsechni pozorujou a ze ji pronasleduje nejakej chlap, kterej ji chce ublizit….
Takhle bych mohla pokracovat. Vycetla jsem to vsechno ze sanonu, ktere jsem behem noci prostudovala. Nekrusnejsi hodinka byla rano, protoze za prve uz vetsina pacientu byla vzhuru a ruzne se mi tam potulovali… vubec jsem si s nima nevedela rady, protoze netusim jak vysvetlit stare, dementni babce, ktera neumi anglicky, ze to neni dobrej napad busit do kazdych dveri, ktery potka…apod. Za druhe jsem musela predat sluzbu, coz spocivalo v tom, ze jsem mela anglicky poreferovat o vsech svych pacientech. Proc tam jsou, od kdy tam jsou, jak se bezne chovaji, jak se chovali behem me sluzby. To jsem prave vycetla z tech sanonu, ktere jsem behem noci prostudovala. Pripadala jsem si ale jak idiot, kdyz jsem mela prednaset cosi, co jsem vycetla z lekarskych zprav, kterym jsem mozna rozumela a mozna jsem jim rozumela blbe, zenskejm, co vystudovali nursing na Universite. Navic zenskym, co tam vetsinou pracuji nastalo, takze ty pacienty vsechny dobre znaji a celej tenhle raport uz slyseli tisickrat…no, nez jsem jim to tam anglicky odkoktala (doufam aspon, ze jsem nekoktala moc nesmyslu), tak uz vypadaly docela nervozne a ja z toho mela dost blbej pocit.
No, proste tezce vydelane prachy.

A ted me omluvte, jdu delat haji- jeste ze mam pred sebou kus volneho vikendu… tedy pokud si stihnu vcas vypnout telefon:-)