Archive for Červen 2010

27

kua, to ten čas letí!

Veltej tut

Vojtěch už spoustu věcí umí a spoustu věcí chce dělat samostatně s vysvětlením, že už je „veltej tut a že už to umí“. Takže si drahoušek velkej kluk sedne na kolo, odemkne si, otevře dveře, přivolá výtah a sjede s ním dolů do přízemí, zatímco já doma ještě pobíhám v kalhotkách. Dole jsou naštěstí dvoje těžké dveře, které sám neotevře, ale pokaždé trnu, že mu nějaký dobrák soused otevře a on se vypraví na nějakou výzkumnou misi a já ho budu nahánět po sídlišti. Ta varianta není bohužel úplně nereálná.

Včera jsme například čekali na Výstavišti na tramvajovém ostrůvku plném lidí a přijela tramvaj, která odbočovala jinam, než jsme potřebovali. Část davu se odtrhla a začala nastupovat do tramvaje a mezi nimi i Vojta, který měl jedinou starost, a to jak si urvat nějaké místo k sezení. Volala jsem na něj a nic. Nastoupil, spokojeně si dřepnul na zadek a těžký nezájem, že matka s kočárkem stojí venku na silnici. Naštěstí tam pro něj jedna maminka skočila, protože já bych to nestihla. To by mě fakt zajímalo, co by pak frajer dělal,až by se s ním ta tramvaj rozjela, jestli by začal brečet, nebo by mi s úsměvem zamával. Jestli by vystoupil na příští zastávce, nebo by dojel na konečnou…nevím. Taky moc nevím co bych pak dělala já. Medvěd říkal, že by hned volal policii, já bych asi zkusila nejdřív doběhnout na další zastávku, jestli tam nebude… ale nemusím nutně vyzkoušet všechno, takže se nebudu zlobit, když to nebudu muset empiricky ověřovat.

Není to ani dva týdny, co v Blansku zahynula 23 letá maminka, když zachraňovala svého čtyřletého syna, který jí vběhl pod vlak. Jeho z kolejiště vystrčila, sama tam nechala život. Matýsek. Tak velkej tut…a přitom udělal takovou hloupost. Také tak trochu spoléhám, že když Vojta jede na kole, že před silnicí zastaví, že poslechne na zavolání (upřímně řečeno, trochu se na to spolehnout musim, jinak bych musela mít Valerku neustále v kočárku a vedle něco běžet, abych mu stačila) a on také většinou zastaví a poslechne, ale 100% spolehnout se na to nedá a stačí jedna chyba…

novinky za poslední měsíc

Hm, tak jak už jsem psala u minulého článku v komentářích, na výšku mě vzali. Continue reading ‘novinky za poslední měsíc’ »

přijímačky

Včera jsem se zúčastnila zvláštní soutěže s názvem přijímací řízení na vysokou školu. Hlavní výhrou v této soutěži je několik dalších dlouhých let strávených nad knihami, prošprtané večery, nervozita a stres…a také pár kilo navíc, pokud špatně zvládáte stres. Jako já. „Možná bys na tu školu vůbec neměla chodit a místo toho bys mohla začít pravidelně navštěvovat psychologa,“ říkala mi před zkouškama máma, když kritickým okem zhodnotila, že 5 z mých pracně shozených 10 kilo se na mne opět nějak přišpendlilo zpátky. Myslím, že to je výborný nápad, bude se to nádherně vyjímat v mém CV- X let na MD, pod stálým dohledem psychologa.

Zpátky k těm zkouškám- jestli jsem vyhrála ještě nevím, ale vím, že jsem se svým výsledkem spokojená. V angličtině mám 47 správných odpovědí z 50 a v matice mám špatně jeden lehčí a jeden těžší příklad z 15. Jestli to bude stačit na přijetí nevím, protože jak jsem tam tak okolo sebe viděla ty našprtané kluky čerstvě po maturitě, co podobně jako můj brácha na podobné příklady nahlíží jako na počítání pro zvláštní školy, tak konkurence bude veliká. I já jsem na tom po maturitě byla líp než teď a to jsem nebyla žádná matematická hvězda (Ta matematika, Sandro, teda nic moc, co dělají rodiče? No, otec je matematik a matka je také matematik…????)
Ale takovej je život, udělala jsem maximum a lepší výsledek už asi nikdy mít nebudu, takže jestli to nebude k přijetí stačit, holt mi to nebylo souzeno.

Některé trápí ale i opačný problém.

„Víš, já stejně nevim, co budeš dělat když tě tam vezmou.“ (táta)

No, to já taky úplně přesně nevím… asi holt budu muset začít předstírat nějaké učení:-)

No, jinak ještě nutno napsat, bez ohledu na výsledek, že veliké díky patří všem, co investovali čas a energii, aby mi zodpovídali dotazy, nebo hlídali děti.