Archive for Únor 2010

Sousedi II

Hm, tak nám tu přistála odpověď na náš včerejší dopis. Je to ještě o něco horší, než jsem čekala. Píše se tam, že problém je pouze na naší straně, že oni tu bydlí 32 let a nikdy se s nikým takto trapně nehandrkovali. Že jsou oba těžce nemocní, invalidní a že intenzivní hluk se od nás line 13 hodin denně (což je blbost, 13 hodin, to jsou děti vzhůru, ale mezitím jsme vždy alespoň půl dne pryč a po obědě min. dvě hodiny spí) a poukazovat na noční klid od 22 hod jim prý přijde jako „netaktní gesto z naší strany.“

Nejvíce mě dojal odstavec: „Bohužel, přispívají k tomu i neadekvátní stavební úpravy předešlých nájemníků. Vybourat všechny příčky v bytě a položit plovoucí podlahu bez hlukových izolací je dalším faktorem, který je v náš neprospěch. Nevím proto, proč bychom měli odhlučňovat strop na naše náklady.“

Skutečně půvabný myšlenkový pochod.

To, že jsme jim psali, že kvůli nim rozvrtáme novou podlahu, což jsme původně ani neměli v plánu, to přešli mlčky. Asi se to rozumí samo sebou…

Chjo!

Je jaro

Je krásně! Sluníčko svítí, ptáčci cvrlikají a ve vzduchu je cítit jaro. Sníh pomalu taje a vylézají tuny psích hoven, o kterých se pejskaři domnívali, že pod sněhem nebudou vidět a tudíž je uklízet nemusí. Mojta smutní, protože od víkendu, kdy se strejdou koukal na skoky na lyžích nemluví o ničem jiném, než že mu táta přiveze lyže a hůlky…ale pomalu mu asi dochází, že nebude mít na čem lyžovat. „Maminko, já mám nápad!“ prohlašoval dnes ráno.“ Bude padat maličko sníh, tady a tady, a já budu lyžovat.“ Jo, chlapče, tos uhádl, říkala jsem si v duchu. Konečně je hezky! Lyžovat holt budeš za rok.

Zvířátka, které chodíme krmit na farmu do blázince, stála kopýtkama v hlubokých kalužích a ze střech proudem crčela další a další voda. I na nich se podepsalo jaro ve vzduchu a o krmivo, s výjimkou jedné lamy, nejevila žádný zájem. Zatímco v zimě se mohla u vrat přetrhnout kvůli každému kousku zeleniny, jablíčka, či suchého rohlíku, dnes se líně vyvalovala na slunci na druhém konci ohrady a zvysoka na nás házela bobek. O tu jedinou lamu, která měla o žrádlo zájem, se Mojta přetahoval s nějakou babičkou. Babička mávala jablky a Vojta rohlíky a když se lama přiblížila k Vojtovi, že si vezme rohlík, tak na něj babka spustila, ať tu lamu nechá, že ta teď žere jablka. Zaujala jsem strategii stáda opodál, vyhřívala se v klidu na slunci a bitku jen z povzdálí sledovala. Chápala bych to u dětí, ale dohadovat se se seniorkou o to, kdo nakrmí lamu, mi přišlo vážně ujetý.

Naštěstí se v blázinci spolu s jarem objevila i další atrakce. Na každém stromě se na provaze houpal jeden pán a připravoval stromy k novému startu. Vojtu tito ořezávači tak zaujali, že jsme je museli jednotlivě podrobně prozkoumat a procházka se nám tak trochu natáhla.

Večer mám rande, tak se těším… a také mi před chvílí přišla od Medvěda zpráva, že už zůstane až do zkoušek. Sice za jeho rozhodnutím stojí asi neradostné zjištění, že jsou lepší cizí problematiční sousedé, než problematiční sousedé z rodinných řad… ale ono je celkem jedno jakej má důvod. Jsem ráda, že tu bude.

Sousedi

Naši domácí idylku nám poněkud komplikují sousedé, kteří bydlí pod námi. Od té doby, co jsme se nastěhovali, nám neustále buší do topení. V jednu odpoledne, ve čtyři, v sedm večer… poprvé zabušili hned ten den, co jsme se nastěhovali, já dala po obědě Valerku do postýlky a šla jsem do tašky najít pyžamo, Valerka řvala…a než jsem se stihla během dvou minut vrátit, ozvaly se nezaměnitelné rány, které se nesly celým barákem. To jsem ale aspoň věděla proč že to na nás někdo buší. Od té doby se rány ozývaly v době, kdy jsem měla obě děti poblíž, nikdo neječel, ani nic hroznýho nedělal…jen jednou jsem chápala. To když jsem se naložila do vany a uspávat měl Medvěd. Uspával tak, že dal Krokodýlku do postýlky a nechal ji vyřvat. Ty rány byly slyšet i pod vodou (ale v tomto jediném případě jsem to chápala.)

Jednou už jsem dospěla k tomu, že to snad ani nemůže někdo bušit na nás, že se třeba stresuji zbytečně a bušení patří nějakému jinému hříšníkovi. Popadla jsem obě dvě děti a zazvonila u sousedčiných dveří. Otevřela ještě s vařečkou v ruce. V klidu jsem se zeptala jestli na nás bušila a ona že jo, že dětičky hrozně dupou. Tak jsem ji ujistila, že budeme rekonstruovat, že to odhlučníme, že natáhneme koberce i na těch několika málo mítech, kde ještě nejsou a že se budu snažit být s dětmi co nejvíce venku, pokud to počasí dovolí. Od toho rozhovoru to bušení trochu polevilo…jenže dnes to tu bylo zas. Co jsme se vrátili z té nemocnice,tak Vojta usnul a spal až do 19.30, ve 20 hodin se tu stavila kámoška se psem a ve 20.20 už na nás sousedka bušila. S kamarádkou jsem za celou hodinu a půl stihla prohodit stěží pár vět, protože jsem večer trávila opakováním zaklínadla: Vojto neběhej, Vojto nedupej, sedni si. Dařilo se mi tak ze 70%, ale stejně to bylo málo. V půl desáté, to už byla kámoška na odchodu, mi tu zazvonila sousedka osobně. A prý jestli mi přijde normální, že takhle malé děti ještě v půl desáté nespí, že ona také měla dítě a to že chodilo spát po večerníčku a že manžel přijde v osm z práce a slyší samé dupání a že na nás zavolá sociálku. Já neřekla nic, kámoška jí trochu zprudila, že co je jí do toho, kdy chodí moje děti spát, že noční klid je od 22 hodin, že Vojtu akorát stresuje (což je pravda, vždycky když zabuší, tak se Vojta psychne, že si pro něj jdou čerti…i celou tu dobu, co stála sousedka u dveří, tak mi drtil nohu, brečel a opakoval, že je hodnej…Vojta, ten samostatnej, nebojácnej kluk, to už musí bejt) a že už jsme tu z toho všichni na budku, jak se tu marně snažíme zkrotit temperament živých dětí, abychom se jí zavděčili.

A mně je z toho tak nějak smutno. Na jednu stranu ji chápu, na druhou stranu s tím těžko můžu teď něco udělat (a docela by mě zajímalo jestli její dítě skutečně chodilo spát bez výjimky po večerníčku a nikdy nepřetáhlo, nebo jestli jí po těch 20 letech trochu selhává paměť) a vadí mi, že zatímco já se snažím, tak z jejich strany vidím jen nulovou toleranci. Od pátku jsme byli pryč, vrátili jsme se včera, dnes jsme byli celý den ve městě, hned jak jsme přišli, tak děti usnuly a vzbudily se po půl osmé- necelou hodinu na to začli sousedi bušit. To nepovažuji zrovna za vrchol dobré vůle…

Nemám tyhle konflikty ráda, většinou s každým vyjdu, nebaví mě se s někým dohadovat o suché z nosu…ale tohle mi docela dost zasahuje do života a psychicky mě to vyčerpává. Zvlášť že jsem na to sama. Když se ozval zvonek u dveří, tak se mi úplně sevřel žaludek. Kdyby tu byl Medvěd, tak půjde otevřít on a sousedku požene do horoucích pekel a ještě za ní bude vykřikovat paragrafy…

Doma by mělo být útulno a ne stres a samé: jen tiše, děti, tiše, ať nás není slyšet.

A to ještě sousedka neví, že tyto dva kousky nejsou s největší pravděpodobností poslední…

Vysočinou

Tak se mi, dle očekávání, zvedla nálada. Projíždím stovky fotek a poslouchám tematicky vhodnou hudbu:-) Continue reading ‘Vysočinou’ »

Blbej den

Dneska bych chtěla spáchat dva články a začnu tím neradostným, abych mohla končit tím radostnějším:-)

Dnešek je zase jedním z těch dní, které by se klidně mohly vymazat a nic by se nestalo. Vím, že jsem se asi před měsícem (kdy byl také takový den pos*aným navrch a já navrhovala ho celý přeskočit a večer pak Valerka udělala první krůčky a já přišla na to, že by člověk neměl proklínat dne před večerem) zařekla, že už nikdy nebudu chtít žádný den přeskočit. A že na každý den vymyslím nějakou aktivitu, na kterou se budeme moct těšit, aby každý ten jednotlivý den stál za to…jenže někdy se prostě nezadaří. Na dnešek jsme aktivitu vymyšlenou měli- od 16 hodin bylo v galerii Fénix divadlo pro nejmenší O dvanácti měsíčkách. Jenže jsme bohužel měli vymyšlenou i aktivitu na dopoledne- kontrolu na Vinohradech. Continue reading ‘Blbej den’ »

krátce předodjezdově

Už jsem skoro na odjezdu, ale ještě jsem se chtěla podělit o svůj poslední výtvor (největší umění bylo sehnat sluníčko, všude samí sněhuláci…)

a o svůj čerstvý zážitek. Jedu si takhle metrem, držím kočárek, Vojta sedí opodál. Tu se najednou paní, která sedí vedle Vojty rozkašle…a já jen vidím malou ruku v modré rukavici, jak se nasune za záda paní spolucestující a několika přesně mířenými ranami ji praští do zad. (My to tedy doma neděláme, podle mého je to úplně k prdu, jediný, kdo razí teorii, že praštit kašlajícího člověka do zad je zaručený recept, jak ho uchránit před udušením, je moje máma…takže odtud vítr vane.) Byl to kouzelný moment, myslela jsem, že umřu smíchy…ale zároveň jsem trochu váhala co s tím- napomenout? Omluvit se? Vždyť to myslel jednoznačně dobře… ale zase nemůže poplácávat cizí lidi…. opravdu jsem netušila jak reagovat.

Naštěstí to paní vzala sportovně, poděkovala Vojtovi, že jí tedy opravdu pomohl a zasmáli jsme se všichni. A rázem byla všude kolem mnohem lepší nálada…ona ta dětská bezprostřednost má své jedinečné kouzlo.

A teď pápá, frčíme na vlak.

po Praze

Hm, tak koukám, že můj včerejší scrap se nějak nezobrazil a tak článek s názvem Čekání působí spíše jako Čekání na Godota…no nic, obrázek vypadal takto:

A teď ke včerejšku. Vzhledem k tomu, že byl úřední den, jela jsem si po ránu vyzvednout svůj zbrusu nový doklad o tom, že jsem opět Pražanda. A když už jsem tam byla, stavila jsem se do Světa pod Palmovkou trochu rozhýbat své staré kosti. Continue reading ‘po Praze’ »

čekání

Výlet s kočárkem- Na pazderce- Zoo- Zámky

Dnešní výlet se nám smrskl na polovic, ale i tak jsme toho docela dost viděli. Doufám, že mi bude přáno a nerozhází se mi kompletně fotky, jako pokaždé. Continue reading ‘Výlet s kočárkem- Na pazderce- Zoo- Zámky’ »

na čem záleží

Dnes jsme byli bobovat a Vojta si při tom parádně rozbil pusu. Má ji celou nateklou a vypadá trochu jako Kačer Donald. Bylo by jistě zajímavé  ho vyfotit na dnešní scrap, ale raději se přidržím Valentinské tematiky:-)

Pak jsme šli se strejdou Momanem a jeho přítelkyní do Fata Morgany, ale dorazili jsme tam zrovna když  právě zavírali. No…alespoň jsme se pěkně prošli.  A tak vám namísto reportáže z Botanické zahrady napíšu alespoň jeden příběh, který jsem kdysi dávno zažila v jednom domově důchodců. Continue reading ‘na čem záleží’ »