Naši domácí idylku nám poněkud komplikují sousedé, kteří bydlí pod námi. Od té doby, co jsme se nastěhovali, nám neustále buší do topení. V jednu odpoledne, ve čtyři, v sedm večer… poprvé zabušili hned ten den, co jsme se nastěhovali, já dala po obědě Valerku do postýlky a šla jsem do tašky najít pyžamo, Valerka řvala…a než jsem se stihla během dvou minut vrátit, ozvaly se nezaměnitelné rány, které se nesly celým barákem. To jsem ale aspoň věděla proč že to na nás někdo buší. Od té doby se rány ozývaly v době, kdy jsem měla obě děti poblíž, nikdo neječel, ani nic hroznýho nedělal…jen jednou jsem chápala. To když jsem se naložila do vany a uspávat měl Medvěd. Uspával tak, že dal Krokodýlku do postýlky a nechal ji vyřvat. Ty rány byly slyšet i pod vodou (ale v tomto jediném případě jsem to chápala.)
Jednou už jsem dospěla k tomu, že to snad ani nemůže někdo bušit na nás, že se třeba stresuji zbytečně a bušení patří nějakému jinému hříšníkovi. Popadla jsem obě dvě děti a zazvonila u sousedčiných dveří. Otevřela ještě s vařečkou v ruce. V klidu jsem se zeptala jestli na nás bušila a ona že jo, že dětičky hrozně dupou. Tak jsem ji ujistila, že budeme rekonstruovat, že to odhlučníme, že natáhneme koberce i na těch několika málo mítech, kde ještě nejsou a že se budu snažit být s dětmi co nejvíce venku, pokud to počasí dovolí. Od toho rozhovoru to bušení trochu polevilo…jenže dnes to tu bylo zas. Co jsme se vrátili z té nemocnice,tak Vojta usnul a spal až do 19.30, ve 20 hodin se tu stavila kámoška se psem a ve 20.20 už na nás sousedka bušila. S kamarádkou jsem za celou hodinu a půl stihla prohodit stěží pár vět, protože jsem večer trávila opakováním zaklínadla: Vojto neběhej, Vojto nedupej, sedni si. Dařilo se mi tak ze 70%, ale stejně to bylo málo. V půl desáté, to už byla kámoška na odchodu, mi tu zazvonila sousedka osobně. A prý jestli mi přijde normální, že takhle malé děti ještě v půl desáté nespí, že ona také měla dítě a to že chodilo spát po večerníčku a že manžel přijde v osm z práce a slyší samé dupání a že na nás zavolá sociálku. Já neřekla nic, kámoška jí trochu zprudila, že co je jí do toho, kdy chodí moje děti spát, že noční klid je od 22 hodin, že Vojtu akorát stresuje (což je pravda, vždycky když zabuší, tak se Vojta psychne, že si pro něj jdou čerti…i celou tu dobu, co stála sousedka u dveří, tak mi drtil nohu, brečel a opakoval, že je hodnej…Vojta, ten samostatnej, nebojácnej kluk, to už musí bejt) a že už jsme tu z toho všichni na budku, jak se tu marně snažíme zkrotit temperament živých dětí, abychom se jí zavděčili.
A mně je z toho tak nějak smutno. Na jednu stranu ji chápu, na druhou stranu s tím těžko můžu teď něco udělat (a docela by mě zajímalo jestli její dítě skutečně chodilo spát bez výjimky po večerníčku a nikdy nepřetáhlo, nebo jestli jí po těch 20 letech trochu selhává paměť) a vadí mi, že zatímco já se snažím, tak z jejich strany vidím jen nulovou toleranci. Od pátku jsme byli pryč, vrátili jsme se včera, dnes jsme byli celý den ve městě, hned jak jsme přišli, tak děti usnuly a vzbudily se po půl osmé- necelou hodinu na to začli sousedi bušit. To nepovažuji zrovna za vrchol dobré vůle…
Nemám tyhle konflikty ráda, většinou s každým vyjdu, nebaví mě se s někým dohadovat o suché z nosu…ale tohle mi docela dost zasahuje do života a psychicky mě to vyčerpává. Zvlášť že jsem na to sama. Když se ozval zvonek u dveří, tak se mi úplně sevřel žaludek. Kdyby tu byl Medvěd, tak půjde otevřít on a sousedku požene do horoucích pekel a ještě za ní bude vykřikovat paragrafy…
Doma by mělo být útulno a ne stres a samé: jen tiše, děti, tiše, ať nás není slyšet.
A to ještě sousedka neví, že tyto dva kousky nejsou s největší pravděpodobností poslední…
