Archive for Prosinec 2009

ještě že už jsou ty vánoce za námi

Vojtovi už to trochu leze na mozek.

Například dnes mi navrhoval, že bych měla v písničce Komáři se ženili namísto Přiletěl k nim slavíček, přines vína žejdlíček zpívat Přiletěl k nim Ježíšek, přines vína Ježíšek.

Nebo chtěl vědět o čem je písnička Severní vítr, tak jsem mu vysvětlovala že je to o pánovi, co se brodí sněhem, je mu zima, je nemocný, ale nemá žádné peníze a tak se vypravil hledat zlato, ale už mu ubývá sil…ještě jsem měla  v plánu popisovat číhající vlčí smečku, ale Vojta mi skočil do řeči a řekl…tak přijde Ježíšek, přinese mu dárečky a bude mít peníze.

A je to vyřešeno, žádný nad hrobem polární zář.

To jenom náš svět je zbytečně složitý…:-)

Ohlédnutí

Tak se nám opět rok s rokem sešel a to je dobrý čas na krátké zavzpomínání.
Letošní rok byl pro naši Medvědí rodinku jednoznačně v plusu, protože se nám narodila Valerka.
Byl to docela nezvyk, že jsme najednou čtyři…vybavuje se mi například moment, kdy nás měl Medvěd s dětmi někde vyzvednout a přijel jen s jednou autosedačkou. Valerce vajíčko nepřivezl, protože na ni prostě zapomněl:-) Teď už by se mu to nestalo, protože na krokodýlku se zapomenout nedá- naopak nám přijde docela podivné, že tu s námi před rokem touto dobou ještě nebyla.
Oba s Vojtíškem za ten rok udělali obrovský pokrok a přinesli nám mnoho radosti.
Naše nemovité statky se letos velmi rozrostly- kapsy máme sice pořád jednu prázdnou a druhou vysypanou, ale rozhodně už se nedá tvrdit, že jsme chudí:-)
Takže samá pozitiva a sociální jistoty…
Co se mé původní rodiny týče, jednalo se z mého úhlu pohledu rovněž o dobrý rok, máma je na tom zdravotně lépe, než před rokem, táta se stal profesorem na naší nejstarší Univerzitě…no, ve skutečnosti nestal, protože se už půl roku čeká na to, až ho vrtošivý stařík jmenuje…ale to je snad, doufám, jen formalita. Bratr byl prvního třičtvrtě roku v zahraničí, ale nedávno si stěžoval, že příští rok nebude moct nikam vypadnout, protože ho čekají dvě bakalářky a dvoje státnice…to je ale pro mne taky dobrá zpráva, aspoň si ho pro změnu trochu užijeme:-)
Kromě těchto dobrých zpráv se nám ovšem v blízké rodině letos rozpadly tři vztahy. Jediný u koho by se i tato změna dala hodnotit pozitivně je starý Medvěd- přestal pít, začal cvičit, výrazně zhubnul, našel si novou kvalitní samici. Jeho původní samice odešla sama a dobrovolně, takže si také pravděpodobně polepšila…no a malé Medvědové se všichni věnují mnohonásobně víc, než kdy předtím, takže na tom také není zas až tak zle (ačkoliv v tomto posledním bodě je to sporné.) Takže i něco zlé může být pro něco dobré.
Jediný s kým jsem letos nebyla příliš spokojená jsem byla já. Myslím, že jsem na sebe byla málo přísná. Hodně věcí jsem nestihla a nedodělala…oproti tomu jsem viděla více Ordinací v růžové zahradě, než by mi bylo milo. No nic, aspoň mám v tom novém roce co zlepšovat:-)
No a co že nás to v příštím roce nemine? Medvěd by měl mít na jaře advokátky, také nás čeká kompletní stěhování a rekonstrukce pražského bytu, Vojta by měl začít chodit do školky a já bych si ráda dala přihlášku na VŠ…ačkoliv, Medvěd včera prohlašoval, že 2010 je moc hezký rok narození…tak bůhví jak to vlastně všechno nakonec bude:-)
Přeji Vám krásný a klidný rok 2010.
Sandra
a přikládám fotku toho, co se nám letos opravdu povedlo:-)
PF 2010

vánoční momentky

„jé, koukej, co dostal Vojta k Vánocům?“

„pěkný, ale jen aby to nebylo jedovatý…odkud to je?“

„to nebude jedovatý, to je poctivá česká výroba…“

„Jo? A proč je na té krabici vyfocené čínské dítě?“

………………………………………………………….

u štědrovečerní tabule Vojtěch notně přispěl k slavnostní atmosféře:

táta: posvěť se jméno Tvé

Vojta: Ano

táta: přijď království Tvé

Vojta: Ano

….. Amen

Vojta: já chci tatat

…………………………………………………………..

Na náměstí byl živý betlém, Vojta se byl s dědou podívat a pak referoval:

Byli tam tši tlálové, kozy, andělé a oslík.

„A co dělal oslík?“ páčila jsem nějakou zmínku o Ježíškovi.

„Bobet!“

keepuj smiling

Minulý čtvrtek na náledí
podklouzly nožky medvědí
a Medvěd ohnut v pase
nemůže více narovnat se.

Upozorňuji předem, že část psaná kurzívou je taková nějaká jakožerozvaha, kterou jsem napřed chtěla smazat, ale nakonec jsem se rozhodla ji ponechat (když už jsem to vypotila). Klidně to přeskočte.

Nu, drobet jsem si za účelem snadnějšího veršování pravdu upravila- skutečnost je spíš taková, že je Medvěd od čtvrtka neustále narovnán a nemůže se ohnout. Je to docela záhul, doufám, že se mu to brzy zlepší. Vzpomněla jsem si při té příležitosti na Diny. (Ve skutečnosti na ní myslím poslední měsíc prakticky nepřetržitě…) Ne snad že by její situace byla podobná té mé, ale vzpomněla jsem si na ní v tom smyslu, že člověk nedokáže nikdy zcela docenit to, co ten druhý z páru dělá, dokud to skutečně dělá. Třeba jen taková blbost jako že člověk nemůže na nikoho z chodby zahulákat “ jé, já jsem si zapomněla blablabla, můžeš mi to prosímtě podat?“ ale že se musí skutečně vyzout, lítat po bytě a hledat to cosi se spoceným kojencem v náručí, zatímco další z dítek mezitím venku testuje, zda je jeho oblečení skutečně zcela nepromokavé.
Také jsem si při té příležitosti vzpomněla na Sejra, který mi nedávno psal, jak obdivuje svou ženu za to, že se o něj po autonehodě tři měsíce oddaně starala a já mu odepisovala, že to je přeci normálka, že se člověk o svého parťáka postará. Tak jsem zjistila, že ono se to krásně snadno napíše, ale ve skutečnosti to taková prdel není. Opět nesrovnávám nesrovnatelné, jen se snažím sdělit, že mi došlo, že je někdy lepší si chytrý řeči od stolu odpustit, když člověk nemá ani potuchy vo co go.
Doufám, že to nezní jako že bych se litovala, že jsem toho hrozně moc udělala, protože zase tak moc jsem toho neudělala- píšu to spíš proto, že mi došlo, že běžný stav, kdy mám pocit, že jsem tu na všechno sama se přeci jen výrazně odlišuje od stavu, kdy jsem tu opravdu na všechno sama. A že jsem ráda, že se to Medvědovi lepší.

Vzhledem k tomu, že k tomu uklouznutí došlo v Praze, tak jsme tam zůstali o něco déle, než jsme původně plánovali. Už jsem skoro počítala s tím, že budeme Štědrý den slavit tam a v hlavě jsem si sumírovala báseň o tom, že letos budou duchovní svátky, tak jak to táta vždycky chtěl, protože všechny dárky v Hradci Ježíšek zapomněl… a končit to mělo…ale co, inu, hlavně že mám tu svou rodinu. Nakonec se ale Medvěd ukázal být převozuschopným a tak budeme slavit přeci jen v Hradci.
Že jsem zůstala v Praze déle mělo tu výhodu, že jsem stihla spoustu milých setkání, která mi pomohla rozehnat chmury minulého víkendu.
Krom toho jsme s Medvědem (před úrazem) navštívili konzert Janka Ledeckého. To byl srandy kopec. Nebýt toho, že jsme lístky dostali k svátku, asi bychom nikdy nešli, protože pan Ledecký hraje i zpívá zhruba stejně tak dobře jako můj táta ( a to ještě bůhví jestli) přičemž táta si za své hraní neúčtuje 320Kč za osobu. Nicméně lístky jsme dostali a tak jsme to zašli okouknout. Ze začátku mi ten chlap přišel maximálně ujetej, ale pak jsem se dozvěděla, že o vánocích „lidé to lepší potají v sobě i v druzích hledají“ a tak jsem v něm potají začala hledat to lepší a konzert jsem si nakonec docela užila. Taky se tedy musím přiznat, že jsem zjistila, že léta žiju v bludu, protože jsem měla za to, že v jedné písni zpívá „keepuj smiling, všechno bude fajn!“ a úplně mi to rvalo uši. Tak jsem připravovala kritický článek o tom, že jenom textař-dement může do světa vypustit takovou hrůzu jako je imperativ keepuj! a hledala jestli se to keepuj píše „anglicky“ keepuj, nebo „česky“ kýpuj…a zjistila jsem, že tam není keepuj smiling, nýbrž keep your smiling. Takže se pánovi omlouvám.
Na dnešek jsem měla naplánováno napéct a spáchat vánoční ubíbu, jak říká Vojta. Těšila jsem se, že mi Vojta pomůže vykrajovat z lineckého hvězdičky a pěchovat těsto na pracičky do formiček. Akorát jsem ve sklepě nějak nemohla narazit na krabici s vánočníma věcma. Loni jsem to měla porozstrkáno na více místech a spoustu vánočních ozdobiček jsem našla až po vánocích…tak jsem to, poučena z krizového vývoje, nastrkala všechno do jedné jediné krabice a na tu napsala velkým písmem VÁNOCE. A teď ta krabice prostě zmizela. Protože ale máme obrovský sklep, neztrácela jsem víru, že někde bude…dokud jsem na stole u tchána neuviděla svůj nový vánoční ubrus. A tak jsem si vzpomněla, jak Medvěd v září vykřikoval, že máme sklep plný krámů, které vůbec nejsou naše a že jestli někdo z jeho rodinných příslušníků o něco z toho stojí, ať si to kouká vzít, protože jinak to všechno vyhází. Táta s dědou naběhli a něco málo si odvezli. Sklep je i nadále plný krámů, ale o ty zřejmě nikdo nestál, zatímco krabice s nápisem vánoce, ta se může vždycky hodit. Tak jsem opravdu naštvaná- nové formičky, které jsem sháněla po všech čertech, až jsem je sehnala v nějakém maličkém obchůdku v Brně, starší formičky, které mi dala mamka, veliký bílý ubrus na stůl koupený loni- mmch. jediný slavnostní ubrus, který jsem měla, ozdobičky na stromek, několik adventních věnců na dveře,…dál už ani nevzpomínám. Všechno pryč. Tchán s dědou už toho samozřejmě většinu nemají, rozdali to někomu, o kom usoudili, že se mu to bude hodit (stejně tak jako jsme my nedávno dostali od dědy knížky, ve kterých jsme objevili věnování „Milé další dědově vnučce s láskou prarodiče z druhé strany.“)
No nic, no, stalo se. Tak holt letos neupeču a vánoční ubíba se smrskne na ozdobení stromečku.
… ale co, inu, hlavně že mám tu svou rodinu!:-)

Tak si užijte vánoce a hlavně keepujte smiling!:-)

Depka

Není dneska alespoň pátek třináctýho? Není… škoda, aspoň by se měl člověk na co vymluvit…
Tisíc malých a drobných nepříjemností. Například:
jsem rozená obchodnice. Začala jsem prodávat na aukru- nové knížky, které mi chodí rovnou z nakladatelství (naštěstí jsem je neplatila, jinak bych byla výrazně v mínusu) a každá z nich se vydražila přesně za 1Kč- slovy jednu korunu českou. To je přesně ten poplatek, který zaplatím aukru za vystavení a prodej položky. Takže jsem na nule. Když k tomu připočtu, že v předvánočním mumraji strávím alespoň jedno dopoledne na poště, myslím, že jsem horkým kandidátem na titul Obchodník roku. Že já debil to nedala raději na charitu, to bych si alespoň mohla vybarvit okénko do modrého života.
No, když už píšu o té charitě- na Mikuláše byl na nádraží přistaven vagón, ve kterém vybírali oblečení a boty. Probrala jsem tedy trochu skříň a nepotřebné a nepoužívané věci, či ty, ze kterých jsem vyrostla, jsem házela do pytle stylem- na charitu, na charitu, na charitu…až mi ve skříni zbyly jedny kalhoty a dvě halenky. Tak jsem tam zase polovinu věcí nastrkala zpátky. Nahá chodit nemůžu, ale obávám se, že to mělo být znamením, že je načase obnovit šatník:-(
S čímž souvisí další záležitost- není koruna. Dostali jsme se teď do docela úžasné situace, kdy jsme museli najednou zaplatit byt v Praze a přitom ještě doplácet desítky tisíc za projekt domu, který nebudeme stavět. Inkaso platíme jak tady, tak tam a navíc mi Veolia poslala předčasný vánoční dárek v podobě složenky za přípojku na pozemku, na kterém momentálně nic nestojí. Nevadí. Máte přípojku? Máte. Tak koukejte solit.
Ještě že má Ježíšek nakoupeno do foroty:-)
Medvěd dneska odjel do Prahy. Má tam s mým bratrem a ještě nějakými dalšími spolupracovníky teambuildingovou akci. Já mám pro změnu teambuildingovou akci tady v Hradci a tak zatímco se Medvědův team bude zlepšovat v ricochetu, můj team se bude soustředit na zlepšování v dovednostech jako je vysypávání hraček na čas, umísťování exkrementů všeho druhu na ta nejnevhodnější místa, zabudovávání pokrmů do částí nábytku, které si chtějí rodičové odstěhovat s sebou…apod. Ve středu by se naše družstvo mělo přesunout do Prahy a Medvěd se pro změnu přesune do Hronova… ale o co méně se vídáme, o to více se na sebe můžeme těšit:)
Ohledně bytu v Praze- euforie nás docela přešla. Bude to trvat ještě sakra dlouho, než se tam tomu bude dát říkat „doma“. Byla jsem psychicky srovnaná s tím, že než Medvěd udělá na jaře advokátky, tak že se žádná veliká rekonstrukce konat nebude a že tam tím pádem budu s dětmi bydlet tři měsíce v provizoriu. Ale pod pojmem provizorium jsem si představila, že budu bez televize a bez netu, či že se mi pračka se sušičkou nevejde do koupelny… nečekala jsem, že provizorium znamená být bez koberců. Krom toho se v plné míře ukázalo, co měla paní majitelka na mysli, když nám říkala: „víte, on je manžel trochu kutil…“ Znamená to například to, že si sám pokládal podlahu- občas mu to trošku nevyšlo, tak někde končí prkno centimetr od zdi, jinde chybí dokonce pět centimetrů. Něco zalištoval, něco ne, každý vypínač v bytě je jiný, každá klika u oken je jiná,… zkrátka byt je sice „po rekonstrukci“ nicméně nás stejně kompletní rekonstrukce nemine. Kdy začne je ve hvězdách- já sama začít nemůžu, protože „kolikrát už jsi dohlížela na nějakou stavbu, he?“ no a než si na to Medvěd najde čas, to také může být léto, nebo podzim…dnes mě dorazil, když říkal „… a já bych to tam chtěl zrekonstruovat během příštího roku…“ takže to také může být klidně zima.
Hm, zima…ta tam tedy byla a všichni jsme krutě nastydli. Ukázalo se, že předpoklad, že se vejdeme na jednou matraci a pod jednu peřinu byl poněkud zbytečně optimistický- ano, bývaly i doby, kdy jsme se na jednu postel vešli, jenže to jsme za a) byli oba poněkud méně prostorově výrazní, za b) ani tehdy jsme toho moc nenaspali a za c) jsme tenkrát neměli žádného potomka, který by měl ambice s námi nocovat ve společné posteli. Takže spánek se dal počítat na minuty- jedinej, komu to nevadilo, byly děti. Ty se dospaly přes den.
Druhý den přiletěl táta z Oxfordu, tak nám přinesl náhradní peřinu- další takovou noc bychom už asi nedali. Ostatně táta je zatím jediný, kdo ten náš nový příbytek viděl- máma byla celý minulý týden v Portugalsku, takže ji exkurze teprve čeká…no a Medvědovic rodinku sem vezmeme teprve až ta „rekonstrukce“ projde rekonstrukcí.
Jak jsme nastydli, tak jsme na Mikuláše nemohli odjet na hory, jak jsme měli v plánu. Nakonec ale přišel Mikuláš i k nám domů…na Vojtěcha to udělalo dojem. Držel se mě jako klíště a čerty pozoroval z bezpečné vzdálenosti. Písničku Mutuáš tatil pášť! mi zazpíval víceméně do poprsí…a od té doby si hraje neustále na Mutuáše a čeuta. Hra spočívá v tom, že rozdělí role- ty jsi Mutuáš a máš dáuečty… a já jsem čeut a mám pyteu…a šup do pytue…a jsi v pytui.
A v podstatě má pravdu- tím by se dal ten můj dnešní blbej den krásně shrnout. Jsem v pytui.

Update: sobota, rovněž ne třináctého. Vojtěch má ukrutnej průjem. Plný nočník svého tekutého výtvoru vzal a proaktivně ho vylil do záchodu…akorát se netrefil a nalil to mimo. Takže když mi Medvěd po přečtení tohoto článku včera volal a říkal: „pěkně´s ty vaše teambuildingové aktivity popsala, ale ono to nebude tak hrozné,“ tak měl pravdu. Že můj víkend začne tím, že sotva rozlepím oči, tak budu vytírat enono z koberce, to předčilo všechna má očekávání. Vojtěch by měl ležet, ale televizi máme v opravně… oujé.
Příště si to vyměníme- já si půjdu zahrát ricochet!…

Update 2: neděle, konečně třináctého. Víkend jsme přežili.
Valeríně se prořezal šestý zub a rázem je z ní o poznání sympatičtější mimino, než včera.
Vojtěch má za sebou víkend na rohlících. Bohužel se mezi jeho příznaky neřadí bolest břicha a tak je mu poměrně obtížné vysvětlovat, že opravdu nedostane ani jogurt s bonbónama, ani pomerančku (rozuměj mandarinku) ani jiné pochutiny.
Já žiju. A ani jsem nepřispěla novinářům titulkem Nepříčetná matka zavřela své dvě malé děti do psí boudy, vybrala účet a odletěla do Brazílie!! Ne že bych o tom neuvažovala, ale neudělala jsem to. I to je vítězství.
Medvěd nakonec místo ricochetování celou sobotu pracoval, celou noc prokalil a celou neděli se vzpamatovával z náročné soboty, takže to asi také nebyl víkend úplně podle jeho představ.
Nastávající týden mám v plánu pár aktivit, které hodlám podniknout BEZ DĚTÍ. Prostě potřebuji být chvíli bez nich, abych pak zase mohla být ráda s nimi. Nějak to budu muset zařídit.