Archive for Listopad 2009

Orlice zas šumí nad splavem

splav

Zde budou časem přibývat vyprávění z našich výletů- prozatím alespoň jedna fotka, aby tu něco bylo. Já v kabátku, kterému Medvěd přezdívá „filďácký“ (a vyslovuje to stejně, jako by říkal santusácký) a velká voda.

stručně a rýmovaně

Jak před zkouškou maturitní,
svírá se mi oblast řitní.
Od zítřka jsme doma v Praze.
Kéž by nám tam bylo blaze!!

(Vím, že rým Praze-blaze není zrovna z těch nejoriginálnějších, ale nemám čas veršovat, musím balit…
… navíc vystihuje zhruba tak všechno, co mám momentálně na srdci…Mrkající)

Co se zachytilo v sítu

„Vojtěchu, okamžitě vysmahni s tím rohlíkem z té postele,“ hartusila jsem, sotva jsem zahlédla drahouška, jak nám drobí do čerstvě ustlané postele. „Tady se nejí, jí se u stolu v kuchyni!“
Pak jsem se zarazila- co to říkám za blbosti? Vždyť my přeci v kuchyni žádný stůl nemáme- jíme vždycky v obýváku, tak co to plácám? A kde jsem tu větu jenom slyšela?…no ano. Máti. Jedna z „nejoblíbenějších“ vět mého dětství. Nikdy by mne nenapadlo, že to jednou budu taky používat…a ještě k tomu to papouškovat takhle blbě, aniž bych se vůbec zamyslela nad tím, jestli to dává smysl. Odříkaného největší krajíc…:-)
Vojta s Valérou hrají hru Znič si svoji maminku. Valéra zatím spolehlivě vítězí, protože má možnost mne ničít i v noci. Různě mě škrábe, kouše, tahá za vlasy, snaží se mi vypíchnout oči, apod. Když už neví co by, tak si stoupne a z poličky mi hází na hlavu různé předměty. Miláček!:-) Přes den je skóre zhruba vyrovnáno. Vojta si začal asi před týdnem hrát tak nějak jinak, fantazie mu začala pracovat a on pochopil, že si může hrát „na něco“- takže si třeba hraje na pejska a chce jíst zásadně pod stolem, nebo mi na procházce podává imaginární peníze, které našel v kapse a chce, abych mu za to kupovala kindervajíčka. Byla jsem chvíli na rozpacích, jak mu vysvětlit, že za „jako“ peníze, se nedá koupit skutečné vajíčko, ale naštěstí mám dítě nenáročné, které se spokojí i s „jako“ vajíčkem…nicméně i tak, než mi zaplatí, převezme, vajíčko a sní ho, tak to nějakou dobu trvá (jako správný chlap se u toho musí zastavit, plně se koncentrovat a pokračovat v chůzi teprve když je transakce skončena) a protože je to velmi oblíbená zábava, tak se nám i z krátké procházky stává pomalu půldenní výlet.
Doma si pak pravidelně hrajeme na Perníkovou chaloupku- já jsem vyfasovala roli ježibaby, neboli hébaby a můj úkol spočívá v tom, že musím v krátkých časových intervalech vykřikovat: Kdo mi to tu loupe perníček? A Vojtěch ječí- „á, pomóc, hébaba!“ a utíká pryč, aby se za chvíli vrátil a můžeme začít znovu. Být hébabou je vyčerpávající, mnohem raději mám hru na rybu, nebo na mrtvého, ale ta mi nebývá dopřávána příliš často.
Tak to jsou takové drobné každodenní radosti.
Myslím, že zrovna prožíváme krásné období- dětičky rostou před očima a dělají nám radost, my se hodně těšíme, moc se nehádáme a máme se rádi.
„Tak už to nech!“ přišel za mnou před chvílí Medvěd do sklepa, kde jsem šůrovala. „Smrdí tady děsně Savo, ať ti není špatně.“ To je brouček, úplně jsem zjihla…naštěstí než jsem začla být zbytečně sentimentální, tak dodal: „… ještě bys tu třeba omdlela a já bych tě pak musel tahat po schodech nahoru…“

a teď mne omluvte, jdu si hrát na mrtvého:-)

překvapení

Včera jsme si u příležitosti státního svátku udělali výlet do Prahy. Na otočku. Měli jsme totiž důležitou misi- sdělit mým rodičům převratnou novinu.
Docela dobře nám to vyšlo, vytáhli jsme je na výlet do botanické zahrady a před vstupem jsme zaveleli:
tak, teď se otočte a koukejte- támhle v tom domě jsme koupili byt, po vánocích se stěhujeme
a pak jsme jen sledovali poklesy brad:-)
Reakce byla očekávaná- umírněně pozitivní. Že budou mít radost z toho, že nás budou mít blízko, jsme tak nějak předpokládali a že nebudou jásavě křičet hurá se dalo také očekávat. (Co si také počít s potomky, kteří neustále mění své plány, jednou chtějí bydlet v bytě, jindy zas v domě se zahradou, jednou v Hradci, podruhé v Praze a všechny možné varianty neustále kombinují, aby se po mnoha a mnoha změnách konečně definitivně rozhodli pro Hradec a na začátku roku koupili pozemek, odsouhlasili projekt, vyřídili stavební povolení…a těsně před výkopem, na konci toho samého roku se přestěhovali do Prahy do bytu.)
Tak z nás budou chvíli Pražáci.
Byt jsme zakoupili raději větší 4+1, abychom se tam dobře vešli. Tady v těch 3+KK už to není nic moc, zejména vzhledem k tomu, že dětský pokoj i ložnici nám zabraly děti. Valerka není přezdívaná krokodýlka jen tak pro nic za nic, nýbrž proto, že nespí. Číhá. Hodiny leží potmě a budí dojem, že spí, ale sotva se po špičkách připlížíme do ložnice, svítí na nás do tmy oči jak baterky.
My s Medvědem ovšem, narozdíl od ní, trochu toho spánku potřebujeme a tak si poslední dobou skoro denně rozestýláme v obýváku. Potíž je, že naše sedačka není zrovna dělaná na pravidelné spaní dvou osob. Jakmile se vysouvací část vysune, tak tu původní část pohovky nemá co podpírat a člověk se do ní tak trochu zaboří. Krutě z toho bolí záda. Na té pevnější druhé půlce se dá vyspat relativně bez problému a tak se o ni každý večer hádáme (což je trochu ujeté, vzhledem k tomu, že v ložnici máme dvě volné obrovské superkvalitní zdravotní matrace, do kterých jsme investovali nemravně mnoho peněz.)
„No a nebo bychom si mohli lehnout napříč“ navrhnul nedávno Medvěd a zadkem se posadil na pevnou část rozložené pohovky. Tak bychom měli každý tu důležitou část těla na tvrdým a tu míň důležitou část těla na měkkým.

No nic, tak už se zkrátka těším, až se přestěhujeme, krokodýlka půjde do dětského pokoje a ložnice už bude zase jenom naše. Bolavým zádům ulevím na masáži a jediné, co mi z tohoto období spaní na gauči zbyde, bude zjištění, že za ta míň důležitá část Medvědova těla je hlava:)

potratové zamyšlení

Tak si k dnešnímu podzimnímu večeru dáme jedno trochu náročnější téma.
Byl u nás na návštěvě kamarád s dcerou. Zatímco si holčička s Mojtou hráli pod dekou na maminku a na tatínka, kamarád se rozpovídal o svém právě rozpadlém vztahu. „Prý mě neměla ráda už roky…proč jsme si to dítě tedy pořizovali?“ koukal na blonďatou čupřinu, která vykukovala zpod chechtající se deky. „Tak to jste snad chtěli oba, ne?“namítla jsem. „Já ne,“ ohradil se, „dokonce jsme byli na potratu… no, jenže pak jsem si to rozmyslel, když jsem viděl, že by ona chtěla a tak jsem jí udělal další.“ To mě tedy dost odrovnalo a přestože se pak hovor stočil jiným směrem, nemohla jsem to pustit z hlavy.
Nejsem vášnivý odpůrce potratů, naopak si umím představit spoustu životních situací, ve kterých si člověk rozhodnutím dítě na svět nepřivést volí to menší zlo. Argument typu- do 12 týdne těhotenství už má dítě vyvinuté i nehtíky, a potrat je tedy nehumánní vražda- mi přijde trochu mimo, protože co to tomu tvorečkovi bude platné, že se jeho matka zachovala „humánně“ když se narodí do nějaké mizérie…
Na druhou stranu potrat není druh antikoncepce. Mělo by to být řešení zoufalé situace, ne toho, že teď se mi těhotenství zrovna moc nehodí do plánů. Já vím, často se zdůrazňuje, že je to plod, že to není dítě…ale je to přeci něco, z čeho se narodí dítě, není to něco jako slepé střevo, které se vyndá a tím to hasne. Jaké to asi musí být pořídit si pak s tím samým mužem dítě v nějaké příhodnější situaci- dá se nemyslet na to, jaké by bylo to předchozí dítě?
To je jako kdybych se rozhodla tenkrát nemít Vojtu a nechat si až Váju- jsou tak stejní a přesto je každý trochu jiný- kdybych měla jen jednoho z nich, věděla bych o podobě, ale dumala bych nad rozdíly. Nebo ne? Dá se to odmávnout jako myšlenka- kdyby byla rychlejší jiná spermie než zrovna ta první,bylo by naším potomkem nějaké úplně jiné dítě?
Tenhle článek nemá pointu, třeba časem na nějaký závěr přijdu, ale bude mi to trvat ještě dlouho. Protože na to, abych pochopila proč se rozhodne pro potrat žena, které je mírně přes 30, žije ve vážném vztahu, matkou už je a další dítě by chtěla- dokonce s tím svým chlapem, finančně je zabezpečená tak, že by mohla rozdávat… tak na to mi skutečně chybí fantazie.

Jestli vás někoho něco napadá, podělte se.

psychologická

Dnes vám povím dva příběhy, které se odehrály v mém okolí v nedávné době. Každý je jiný, ale jedno mají společné:
Příběh první- smolařka
Potkala jsem ji na netu zrovna když byla totálně na dně. Potřebovala někoho na pokec, tak jsem ji pozvala k nám na chatu. Přijela i s dětmi, udělali jsme si výlet, nasbíraly borůvky, děti se vyřádily…a když večer konečně odpadly, probrali jsme u vínka její trampoty.
Málokdy potkáte člověka, kterému se skutečně podělalo v životě všechno možné, aniž by měl šanci to nějak zvlášť ovlivnit.
Ten příběh je námět na román, slíbila jsem, že o tom napíšu, tak aspoň takovouto zhuštěnou formou: po dětství prožitém v dysfunkčním prostředí, kde hrál svou roli alkohol, násilí a nezájem se na ni konečně usmálo štěstí a potkala lásku. Z lásky se narodily dvě děti, holčička a chlapeček. Jedno z dětí bohužel bylo nemocné, narodilo se s poměrně vzácnou chorobou a dlouho nebylo jisté, jestli vůbec přežije. Rodiče se strachovali, opečovávali ho, hýčkali. Druhé dítě bylo zdravé, talentované, chytré, bezproblémové a tudíž trochu stranou zájmu. A pak přišel den, který divně zamíchal karty a to zdravé dítě zemřelo. Je to těžké, když se připravujete na útok zepředu a mezitím vás někdo bodne kudlou do zad….
Do roka od toho osudného dne se jim narodilo další dítě. Záplata na bolavou duši. Příliš milované, málo usměrňované a tudíž poměrně těžko zvladatelné.
Dvěma kousky se Jeho rodičovské potřeby saturovaly a další dítě nechtěl…a to i když pánbůh dopustil a motyka spustila. I přesto se za pár měsíců narodila zdravá holčička. Zhruba v té době začal mít doma neomluvené absence a po pár měsících prohlásil, že odchází. Že poté, co odvezl dítě s běžným nachlazením k doktorovi a druhý den bylo mrtvé, se klepe při každém zakašlání (a že těch zakašlání je požehnaně, když jedno dítě je nemocné, druhé čerstvě školkové a na třetí maminka vlivem rozpadajícího se manželství přestala vyrábět mlíčko) a že takhle žít nechce. Člověk by to i chápal, nebýt toho, že tu káru táhnou spolu a když se jeden z nich rozhodne, že končí, že už nemůže, tak to celé přehodí na toho druhého a ten musí táhnout dál a nezájem jestli se mu chce, nechce, nebo jestli vůbec ještě může.
Když odcházel, tvářil se, že všechen majetek nechá Jí a dětem, ale čím déle byl pryč, tím víc si toho nárokoval pro sebe. Nakonec se o peníze začli hádat. Až do tohoto momentu bych to chápala, ale tohle už pochopit nedokážu. To si jako myslel, že se matka jeho dětí, po 15 letech v domácnosti a s několikaměsíčním dítětem na krku půjde pást? Nebo že vezme děti a půjde s nimi spát pod most? Věděl, že nikoho nemá, že se nemá kam vrátit…
Nakonec se ukázalo, že je v tom jiná ženská. Dlouho zatloukal, až ho jednou potkala i s ní a dál to zatlouct nešlo. Povídal něco o velké světové lásce.
„Když mi umřelo dítě, bylo to zlé“ říkala mi, „ale teď je to horší.“ A já se divila, protože mi přišlo, že smrt dítěte je to nejhorší, co může matku potkat…ale zřejmě je snazší se vyrovnat s definitivní ztrátou, která nebyla ničí chybou, než ztratit milovaného člověka jen napůl, mít neustále naději, že se to třeba ještě vyvine příznivým směrem, dumat nad tím, kde se stala chyba a obviňovat se.
V rámci hloubání nad tím, kde se stala chyba a co by se dalo vylepšit, začala navštěvovat psycholožku. Nebyla na tom dobře- doma tři děti, co jim táta moc chyběl, jedno nemocné, druhé nezvladatelné a třetí naprosto závislé a před sebou jen samé sociální nejistoty, manžel rozhazující s milenkou těžce naspořené penízky („chci taky trochu žít“), žádný vlastní příbuzný, či kamarádka, která by jí podržela a nová vyvdaná rodina (co po bezmála 20 letech manželství byla jako vlastní) která se od ní začla pomalu odvracet.
„Jistě to manželovi dalo také spoustu práce, takto se osvobodit z nefungujícího svazku a začít žít tak, jak chce. Je to v podstatě obdivuhodné, měla byste to také zkusit. Povzneste se na to, jsou i horší případy-muž, který ženu bije a podobně. To vy jste na tom ještě dobře. A manžela chápejte, že hledal vstřícnou duši, neměl to jednoduché.“ řekla jí erudovaná odbornice na zákoutí lidské psýché… a to byla ta poslední rána, která ji srazila k zemi.
příběh druhý: smolař
Tento příběh je výrazně kratší. Odešla od něj žena a vzala s sebou jejich společné dítě i psa. On zůstal sám v prázdném domě. Ani jí nenapadlo, že by mohly nastat nějaké problémy ohledně otázky kdo z nich bude to dítě dál vychovávat. A tak ji velmi nepříjemně zaskočilo, když zjistila, že dítě chce zůstat u táty a táta žádá o střídavou péči. A že v případě sporu má šanci obstát-výrazně lepší materiální podmínky, mnohem více volného času, prostředí, ve kterém je dítě zvyklé, snaha o zachování rodiny,… Začala navštěvovat psycholožku. „Myslím, že otec není vhodný k vychovávání dítěte, že dceru byste měla vychovávat vy.“ rozhodla diplomovaná expertka , která nejen že nahlédla do duše své klientky, ale zároveň také prokoukla chlapovu nezpůsobilost k vychovávání dítěte, aniž by ho kdy viděla, nebo s ním mluvila. Nebo s dítětem. Ne že by její názor měl nějaký vliv, o záležitosti snad budou rozhodovat lidé, kteří si přinejmenším poslechnou obě strany a seznámí se se situací… ale stejně si myslím, že to je obrovské profesní pochybení. Takovéto zbrklé soudy, které nejen, že situaci neuklidní, ale spíš ještě udělají vlny, si může dovolit pronášet kamarádka u kafe, ne doktorka z pozice jisté autority.
Takže, shrnutí. Co mají ty dva příběhy společného? Ano, blbou psycholožku. Obě zmíněné dámy by měly vrátit diplom, protože to, co dělají, nadělá víc škody, než užitku. Když doktor špatně léčí, může zabít, psychologovi se toto většinou nepovede (pokud tedy klient díky jeho léčbě nespáchá sebevraždu) ale i tak můžou být škody, které napáchá, obrovské.

Není to nic proti psychologům obecně, jistě je mezi nimi i mnoho lidí na svém místě, kteří dovedou podržet a pomoct…jenže potíž je v tom, že už na studium psychologie se hlásí dobrá polovina lidí kvůli tomu, že doufají, že si tam vyřeší své vlastní psychické problémy. Jenže mezi psychologem a psychopatem by měla být zřetelná hranice, přestože oba dva začínají na psycho….