Archive for Říjen 2009

mlékem oplévající

Hlavní zpráva dnešního dne: zemědělci vylévají tisíce litrů mléka do polí na protest proti nízkým výkupním cenám. Chápu, jsem na tom obdobně.
„Hlavně jí dávejte hodně napít“ loučila se se mnou na začátku týdne dětská doktorka a zároveň s rukou mi podávala recept na antibiotika. „Víte, ona je ještě stále plně kojená…“ „Aha, tak v tom případě kojte, kojte, kojte.
Tak jo, kojím, kojím a kojím…a moje tělo zareagovalo okamžitě a pohotově a mlíkárna spustila na plné perdy. Připadám si jako v šestinedělí, pořád ze mne něco odkapává a nová podprsenka je mi malá.
„Musíš myslet tržně, šetříme na bydlení- proč to mlíko neprodáváš?“ ptal se mě Medvěd.
Jako ano, nápad dobrý, akorát těžko proveditelný. V mléčné bance vykupují mléko od maminek, které mají děti mladší půl roku…
A tak to vylévám po hrníčkách do výlevky. Jasně, že je mi to líto, když jsem si s výrobou dala takovou práci, ale co nadělám. Ještě bych to tedy mohla řešit jako paní Miluše Schneibergová, co byla nedávno v Uvolněte se prosím, která kojila své děti do patnácti let a kamarádkám odstříkávala do kafe (ne, nebojte, žertuji, nemusíte se obávat přijít na kávu, kupujeme kravské, od zemědělců za směšný peníz vykoupené) nebo bych mohla odjet do Sierra Leone a po vzoru Salmy Hayek tam zachraňovat malé černoušky před smrtí hladem.
Nicméně tuto misi budu moct podniknout teprve až se mi uzdraví oba dva potomci.
Valerka na tom byla na začátku týdne dost bídně a Vojtěch byl už sice skoro zdráv, ale když viděl, že se přestalo poskakovat okolo něj a začalo se poskakovat okolo krokodýlky, tak začal nemoc simulovat.

Předtím byl nemocný a tvrdil, že je zdravý, v posteli udržet nešel. Teď je zdravý a tvrdí, že je nemocný, z postele aby ho člověk tahal párem volů. Čert aby se v tom vyznal.

zdravý nemocný

Pěkné podzimní počasí sledujeme posledních pár dní pouze oknem.
V neděli sklátila Vojtěcha choroba- obávám se, že návštěva zoologické zahrady v sychravém počasí nebyla tou správnou volbou.
Ležel a nehýbal se a jeho jindy bouřlivý slovní projev se zredukoval na tiché sípání.
Včera padla i krokodýlka. Tou dobou už se ale ručička na Mojtově teploměru sešplhala z bezmála 40 na pouhých 38 stupňů a Vojtěch usoudil, že je načase vstát z postele a dát tak sbohem zahálčivému životu.
Náš denní program je tedy složen z periodicky opakovaného dialogu:
„Zalez zpátky do té postele.“
„Já jsem hodnej.“ (všimněte si, jak vnímá ležení v posteli jako trest- bože, co já bych za to dala, kdybych si tak mohla občas za trest lehnout!:-)
„Ano, seš hodnej, ale nemocnej, máš v krku spoustu bacilů, tak zalez do postele.“
„Já mami bacily spláchnul.“
Že se člověk může uzdravit tím, že spláchne bacily čajem, se Vojtíšek dozvěděl v nedávném večerníčku a my jsme ho v tom oba ze začátku vydatně podporovali. Mysleli jsme si totiž, že tím docílíme toho, že s ním nebude nutno dlouze a opakovaně rozprávět o nutnosti pravidelného pitného režimu…a tak sklízíme, co jsme zaseli. Náš zdravý nemocný se zbavil nemoci usrknutím z hrnečku a lítá tu jako čamrda.
Ale jinak jsem se konečně zbavila toho blues, co na mně sedělo. Zřejmě to bude tím, že jsem se začala těšit:-)

A teď mne omluvte, leze na mne nějaká choroba, musím se jít vydatně napít čaje.

duhová

…jsem tu pán, řekne zima bílá,
konec je s malováním tvým,
z barev tvých jenom špína zbývá,
tvé plátno sněhem rozpíjím…
Opravdu mě trápí, že se mé oblíbené roční období smrsklo na zhruba 10 pěkných dní, nějak jsem ještě nebyla psychicky připravená vyměnit barevnou za bílou.
To se mi snad jenom zdá!“ povzdechla jsem si ráno, když jsem vyhlédla oknem do zahrady a spatřila padající sníh. „Nezdá!“ navrátila mne suše do reality osoba o tři hlavy níže a plně tím zastoupila svého otce, toho času na cestě do Plzně.
Nejprve jsem si říkala, že vůbec nepůjdeme ven, když je takhle hnusně, jenže pak mi došlo, že podobně hnusně může být dalších několik dlouhých měsíců a že přeci nebudeme sedět až do června doma. Moje máma vždycky říká, že cestě na nákup se nedá říkat procházka, ale já myslím, že obchod je cíl jako každý jiný…a tak jsme vyrazili do chumelenice.
Cestou zpátky si Vojtěch nesl v ruce krabičku lentilek a jak ji volně zaměnil za rumbakouli, tak mu povolilo víčko a barevné bonbony se rozlétly vzduchem.
Smutně stál nad tím nadělením a já s ním soucítila (ztráty něčeho dobrého na zub jsem také vždycky dokázala patřičně želet- dodnes si pamatuji, jak mi před patnácti lety prdnul sáček s brambůrkama a kompletně celý voňavý obsah pytlíku se v mžiku ocitl na chodníku…trauma na celý život, občas se mi o tom v noci zdá:-) nicméně stalo se a já potřebovala Mojtu odtáhnout dřív, než ho napadne, že by se ty lentilky daly sníst i ze země, nebo že bychom se mohli vrátit pro novou krabičku.
Jenže trpaslík stál jak přikovaný a trval na tom, že bonbóny se musí posbírat a vyhodit „totoše“ (pohádka o zlobivém strejdovi Jájovi, který vyhazuje odpadky na ulici, kterou mu Medvěd jednou vyprávěl a která slavila ohromný sukces a ještě větší sukces bude slavit, až jí Vojta převypráví samotnému Jájovi, evidentně zabrala) a tak jsme společně začali ze sněhového bahénka tahat barevné duhové kuličky a vracet je zpátky do krabičky. Lepkavá barevná hmota stékala čůrkem po rukou a když byla krabička opět plná, byl Vojtěch duhový až za ušima. A na bílé sněhové přikrývce po nás zůstalo mnoho barevných ďolíčků- taková zimní variace čarokrásně pestrého podzimu.

No a jestli vás zajímá jestli Vojta skutečně vyhodil ty lentilky totoše dobrovolně, tak samozřejmě ne. Jak jsme se blížili k naší popelnici, tak loupežník začal svíranou krabičku ze všech možných stran otírat, jako se třou jablíčka, když není po ruce voda a my chceme sami sebe přesvědčit, že tímto zásahem se ovoce zbavilo všech nečistot. „Tak to Vojtíšku vyhoď,“ stála jsem nekompromisně mezi Vojtou a vstupem do domu. Mojta se na mne trpělivě podíval a vysvětlil mi, že plýtvání nebude nutné… „já mami momomy utfel!“

podzimní

Léto je, zdá se, definitivně za námi a malíř podzim je tu zpátky. Podzim je moje nejoblíbenější roční období- říká se, že jen mladí lidé mohou mít rádi podzim. Je-li to pravda, pak jsem ještě stále mladá.
Spolu s létem odešlo i období zmrzlinových hodů a tak Mojtovi pokaždé, když jdeme okolo krámku a on požaduje mininu (což je mimochodem o dost lepší výraz než mldlinu, jak tomu říkal předtím) vysvětlujeme, že je na zmrzlinu zima. Tuhle mě ale pěkně vypekl, protože jsme odcházeli z domu a Mojta se dožadoval pletené zimní čepice. „Ne, Vojtíšku, čepici ne, ještě není zima, podívej jak svítí sluníčko.“ Chvilku bylo ticho, což jsem považovala za známku toho, že se Vojtěch vyrovnává se skutečností, že půjde na procházku bez čepice…a pak se zpod schodů ozvalo: “ Není ima, poupíme mininu.“ A tak se jelo na zmrzlinu- co také na to má člověk říct, když si sám takhle naběhl.
Mám se teď dobře jako nikdy, každý víkend v září jsme byli někde na výletě, což je u nás dost neobvyklá situace, Medvěd začal chodit s Vojtou pravidelně plavat, takže mám dvě hodiny týdně na starost jen jedno dítě a to je úplná Havaj…a tak prostě nevím čím to je, že mám poslední dobou nějaké blues. Jsem unavená, nemůžu se soustředit, dát dohromady souvislou větu mi dělá problém…možná je to tím, že Valerka je ve svých osmi měsících ještě pořád plně kojené dítě, které odmítá jakoukoliv jinou stravu, než tu od maminky. Už mě to trochu zmáhá, pořádně se nevyspím a tělu (tedy mému tělu, to její evidentně prospívá dobře) už také asi leccos začíná chybět. Budu to muset nějak řešit. Také se nějak nemám na co těšit a mám pocit, že přešlapuji na místě.
Když jsem se dozvěděla, že je jedna má netová kamarádka těhotná, tak mě posedl nápad, že by bylo fajn si pořídit další mimčo, že tím bych se jako dynamicky pohla kupředu, ale je to blbost. Další mimčo skutečně není to, co by mne vzchopilo, to bych se také místo toho, abych se sebrala, mohla definitivně rozpadnout.
No nic, tak to je pro dnešek všechno- vlastně ne, ještě přikládám obrázek pro mé multikulturně spárované přátele:-)
multikulti

krátce a rýmovaně

Na tomto místě mělo být původně zamyšlení o vztazích a moje teorie o tom, proč 21 z 25 mých blízkých kamarádů a bývalých kolegů ve věku mezi 25 a 35 lety, vesměs pěkných, sympatických, vzdělaných a úspěšných mladých lidí, k sobě nemůže najít partnera. Už dlouho mi to vrtá hlavou, tak jsem se s vámi o své hlubokomyslné úvahy chtěla podělit… jenže slovo zamyšlení pochází od slovesa myslet a to poslední dobou není zrovna disciplína, ve které bych vynikala.
A tak vám sem prdnu alespoň básničku, protože rýmování mi jde o něco lépe, než myšlení:)
Hned jak jsem pohlédl na Danu,
věděl jsem, že ji dostanu.
…jasně že tušil jsem že Dana
je pravděpodobně zadaná,
ale říkali kluci u píva,
že prý to takto chodívá
a že stačí trocha odhodlání
a každá ženská bude k mání.

Dodal jsem si tedy odvahy
a vyrazil za Danou do Prahy.
No a protože láska prý vede skrz žaludek,
skočil jsem do blízkých lahůdek
a do úhledné krabičky,
nechal jsem zabalit věnce a rakvičky.
Za chvíli zvonil jsem natěšený
u své vyvolené ženy

tady mi to trochu nevychází, takže přijde nenápadná změna ze sdruženého rýmu na rým střídavý…
ale místo mé budoucí milenky,
otevřel chlap jako hora,
měl na sobě jen trenky,
a já pochopil, že jsem to zvoral.

a zpátky
Ptal se mě jestli hledám jeho holku,
já na to nic neřek´, jen tiše jsem polknul.
Mlčky se na mě zadíval
a já se v duchu poklínal,
stál jsem tam schlíple jako pes,
proč jsem tam, kurva, jenom lez´?
Pak sebral mi z ruky krabičku
a sežral tu největší rakvičku,
… než dožvýkal poslední sousto,
ovzduší znatelně zhoustlo.
Já blekotal něco nesměle
načež on mě poslal do prdele
a prý jestli mě ještě uvidí u nich v domě,
obstará rakvičku zase on pro mne.

Doma pak říkali kluci u píva,
že prý to takhle chodívá
a že si za to můžu sám
…příště se na to vykakám.