Archive for Září 2009

Anetka a Eduard

Na dovolenou jsme odjeli s Vájou a Vojtou a vrátili jsme se s Anetkou a Eduardem.
Sraz vozíčků za kolo na šumavské Modravě splnil všechna naše očekávání. Bylo hezky, když jsme chtěli protáhnout zlenivělá brka, pršelo zrovna když jsme si chtěli trochu zalenošit, pro děti byl organizován závod odrážedel a v hodu balónem, dospělí si přišli na své při opékání čuníka. Paráda. Mezi přítomnými cca. 60 dětmi v rozmezí od dvou týdnů do šesti let si Mojta rychle našel parťáky pro společné řádění a občas dalo docela práci ho stíhat.
„Není tady náš Vojta?“ Ptala jsem se rodičů Oumekdonalda, když jsem konečně vysupěla do příslušného patra. „Ne, je tu nějaký chlapeček, ale ten se prý jmenuje Eda.“ „Kdepak Eda, to je náš Vojta!“ poznala jsem známou čupřinu. „Aha, ale on říkal…“"on říkal asi Eded, to je jeho příjmení“… „no nám přišlo, že na toho Edíka nějak nereaguje.“ Nicméně Vojtěch se po dobu celého pobytu vytrvale představoval příjmením a tak jsme přišli k Eduardovi. Anetu jsme získali jako bonus, protože Valerka se Vojtovi špatně vyslovuje a tak svoji sestru představoval jako mimi Anetu. Nicméně až už se jmenují, jak chtějí, pořád to jsou ti dva stejní raubíři.
Rovněž jsme se na dovolené definitivně rozhodli obměnit náš vozový park. Medvěd rok přemýšlel jaké si koupí auto, obcházel, prozkoumával, zkoušel, srovnával…až se nakonec rozhodl, že koupí znovu to samé, co máme teď. Já jsem naplánovala radikálnější změnu a rozprodávám všechny kočárky i vozíček za kolo. Musím si totiž udělat v garáži místo, hodlám si pořídit tohoto krasavce:
cx

A pokračování příště, teď jdeme ukázat babičce tchýni Valerčin první zub:-)

Výtlem

Konečně přišla ta kýžená chvíle klidu, kdy mohu spáchat svůj poslední předdovolenkový článek. (Mojta dnes svůj obvyklý zdržovací rituál vylepšil o nový prvek- “ mami, pití“ a „mami čůat“ jsou všechno procedury, které spánek odloží jen o chvíli, ale zato takové dlouhé a usilovné tlačení doprovázené patřičnými citoslovci, to se může protáhnout i do pozdních nočních hodin.)
Zítra odjíždíme na dva týdny na Šumavu. První týden strávíme na srazu cyklonadšenců, kteří své ratolesti vozí ve vozíčcích za kolo, druhý týden se pak v hotelu s obrovským wellness centrem budeme z té první dovolené vzpamatovávat. Abychom nebyli za ty největší bačkory tak trénujeme (před trénujeme by se hodilo příslovce pilně, ale nechci vás zase tak úplně nestydatě tahat za nosSkvělý)
Během výletu jede Medvěd první, ve vozíčku táhne potomky a já to jistím zezadu. Občas ke mně manžel během jízdy otočí hlavu a zavolá Hele!… a mávne rukou kamsi do prostoru. A já se jen mohu dívat naznačeným směrem a hloubat nad tím, jestli jeho pozornost upoutal holub bez nohy, někdo koho známe, auto, které si chce koupit, zajímavý architektonický prvek, či detail, který by se nám hodil do našeho nového bydlení. Většinou to není ale ani jedno z toho („Co bylo to poslední Hele!?“ ptám se, když zastaví. „Ten dům, co jsem ti ukazoval-?- byl zhruba stejně tak starej jako ten, co stál na našem pozemku …“-?-) Trochu mě to zlobí, ale zase jsem si vzpomněla na to, kolika lidem jsem napomohla k růstu já, když jsem měla za úkol navigovat v autě („doprava, doprava…ne, tak sorry, myslela jsem doleva“) nebo když jsem seděla na háčku („hele, bacha šutr!“…“kde, kde, kde?“…drc, řch, hrk, řch, prásk….“no, to už je jedno…“) a tak si říkám, že je to možná něco jako spravedlivý trest.
Minule jsem psala o tom, jak mne zarmoutilo setkání s českou náturou, tak dnes pro změnu napíšu o tom, jak jsem se zasmála.
Občas závidím Váje, protože té stačí ke štěstí opravdu málo. Je to takový malý chechták- stačí aby si vzal Mojta třeba kapucu na hlavu a Vája se řehní na celé kolo…nebo tuhle jsem ji měla na klíně a ozývalo se – prd- hahaha- škyt- hahahahaha- prd- hahaha- škyt- haha,… To já už ani nevím, kdy jsem se upřímně od srdce zasmála tak, až mi tekly slzy. Kde jsou ty časy, kdy stačilo říct něco naprosto banálního a člověku to přišlo tak neuvěřitelně vtipné, že se prosmál málem až do bezvědomí… vybavuje se mi v té souvislosti slovo výtlem. Jasně že je to věkem a že je to tak normální, že seriózní matka od dvou dětí se nemůže co chvíli prohýbat smíchy za kočárkem a hýkat na celé kolo…ale občas bych raději byla vytlemená i za cenu toho, že bych vypadala o něco méně seriózně.
A jak jsme tak jeli na tom kole, Medvěd vpředu, já vzadu a já si v hlavě rovnala tento článek, tak to prostě najednou přišlo. Bylo to jako velká voda. Fičeli jsme zrovna z prudkého kopce a já se tlemila na celé kolo. Medvěd se za mnou krátce a překvapeně otočil a pak už se musel soustředit na cestu, ale tu otázku mu šlo číst na zádech- „čemu se gebíš?“ (on by se samozřejmě takhle nikdy nezeptal, to jsem si jen vzpomněla na další krásný výraz, který už jsem neměla šanci použít, ani nepamatuji) A odpověď by byla- „nevím, prostě se gebím jenom tak!“ A bylo to nádherné, mohu to vřele doporučit. Zkuste někdy na chvíli zapomenout na to, že jste dospělí a čas od času se pěkně vytlemeně zagebte.

zlodějíčci dětské radosti

Zvláštní, jak někdy člověku dokáže úplná blbost zkazit náladu.
Mojta i malá Medvědová sbírají magnetky se zvířátkama z jogurtů Kostíci. Ta zvířátka jsou moc pěkná a Mojta má vždycky radost, když pod víčkem nějakou magnetku objeví . Připevní si ji na ledničku pak před tou lednicí stojí a přeříkává si jména trofejí- pauchet, tůň, totodýl, uáááááá- ef, další pauchet… a tak dále. Zase tak moc jich nemá, protože mě tyto pidijogurtky za ohromnou cenu nijak neoslovily… a navíc nevím kdo přišel s nápadem, že by se do jogurtu měly míchat lentilky. Nicméně dnes jsem se rozhodla, že mu udělám radost a pár jsem jich zakoupila. Přinesla jsem je domů a víte v kolika z těch koupených jogurtů byly ty magnetky? Ani v jednom.
Nedávno se někdo na Kudlance rozčiloval, že mu u kasy kontrolují prodavačky, jestli má v krabičce od sýrů skutečně sýry… ale upřímně řečeno, já se ani nedivím. Jasně, že ta magnetka je u těch jogurtů zastrčená mezi zabalený jogurt a zvlášť zabalené lentilky, takže se dá nakrásně vyndat a jogurt opět uzavřít a nikdo nic nepozná … ale skutečně to někdo potřeboval tak moc, že mu stálo za to zkazit dětem radost? A nejen dětem, mně to zhnusilo taky. Taková blbost a mám po náladě.
„To máš ponaučení pro příště, musíš si to zkontrolovat,“ řekl mi doma Medvěd. Takže jo. Při příštím nákupu budu otvírat všechny možné krabičky, co se jen otevřít dají a budu si kontrolovat, jestli si domů opravdu odnáším vybranou zubní pastu, nebo jestli mi někdo do té krabičky strčil nějakou jinou, jestli mám v platíčku ten správný počet vajíček, jestli je kindervajíčko originálně zabaleno, nebo jestli si někdo dal práci z něj hračku vylovit a pak ho znovuzabalené vrátit do regálu (ano, i to se prý dělá!),… jenže tohle všechno, spolu s tím, že si člověk musí hlídat všechna data spotřeby, musí sledovat prodavačku jestli mu nějaké zboží nenamarkovala vícekrát, musí kontrolovat účet, jestli ceny uvedené na regálech skutečně odpovídají namarkované částce a nakonec si musí přepočítat vrácenou částku znamená, že se takové nakupování stává disciplínou ve které obstojí jen pár vybraných jedinců.
A to určitě ne těch pár, co tento adrenalinový sport musí absolvovat s miminem, kterému rostou zuby a zaboha nechce sedět v kočárku, a s trpaslíkem, kterému je třeba neustále zabraňovat v tom, aby začal nakupovat dle vlastního seznamu.
Nasrat!