Archive for Srpen 2009

Méďové skáčou jako míčky gumové, aneb o špatných a dobrách zprávách

Medvědům ledním, jak jsem se dočetla, se prý vlivem globálního oteplování zmenšují penisy. To je, pane, zpráva, jak jen s takovouto informací naložit?
Další špatná zpráva z Medvědího světa je, že samice starého Medvěda vzala kramle. Jednoho dne ráno odjela do práce…a pak už jen poslala zprávu, že si hledá bydlení jinde.
Je to docela zdrcující událost, vzhledem k tomu, že malé Medvědové ještě nejsou ani čtyři roky a už se jí rozpadla rodina.
Hranice mezi dobrou a špatnou zprávou je někdy tenká, snadno k přehlédnutí. Co mu samice odešla, tak se dal starý Medvěd výrazně do kupy. Nepije, sportuje, hubne, stará se o malou Medvědovou. Je to docela legrace. V pondělí poprvé v životě přečetl pohádku na dobrou noc, poprvé vyčistil zuby…a dospěl k závěru, že to není nic tak komplikovaného, takže ve středu si vzal na noc i Mojtu. A tak spal Mojta poprvé u dědy. Líbilo se mu to tak moc, že když jsme druhý den řekli, že jdeme za dědou, běžel si zabalit peřinu.
Je mi to skutečně líto, že to tak dopadlo. Samice starého Medvěda mi byla ze všech těch vyvdaných příbuzných nejblíž… ale třeba to bude alespoň k něčemu dobré.
Co se našeho budoucího bydlení týče, zdá se, že letos asi stavět nezačneme, protože úřední šiml nekluše, jen se vleče. Medvěd měl naštěstí dobrý nápad a radostné pobíhání po úřadech za účelem směny potvrzeníček za povoleníčka přenechal za úplatu osobě povolanější. Díkybohu! Naše setkání s úředním orgánem totiž nebývají zrovna šťastná a to i když se jedná o mnohem triviálnější záležitosti.
A protože o dobré zprávy je vždycky nouze, zakoupili jsme si na zahradu trampolínu. Skákání na trampolíně prý vyplavuje do těla hormony štěstí… tak uvidíme. Vojtěch na ní hopsá jako gumídek od rána do večera, takže doufám, že mu ten přebytek endorfinů nevleze na mozek.
v
Minulé dva víkendy jsme strávili v Praze. Byli jsme na konzertě Lonarda Cohena a třikrát jsme byli v Zoo. Z poslední návštěvy Zoo mám zážitek, který stojí za zmínku:
šla jsem se s Vojtou vyčůrat, zrovna když zřízenci vedli slony z vnitřního do venkovního výběhu. Po chodníku. Stála jsem s Vojtou v náručí na kraji uzoučké cesty, když ta obrovská zvířata procházela těsně kolem nás. V jednom okamžiku jedna ze samic zastavila a zvědavě na nás koukala. Byl to opravdu silný moment, měli jsme ji na dosah ruky. Medvěd to prošvihl, tak ho to štve… ale příště už budeme vědět v kolik a kam se postavit, moc ráda bych to zažila znovu.
Krom toho jsem po dlouhé době viděla řadu lidí, které mám ráda. Sešli jsme se u našich v obýváku, když naši nebyli doma (ano, jak za starých časů:-) a koukali jsme na The Bucket List. Při té příležitosti mi došlo, že ta naše parta, kterou jsem před časem vyměnila za teplo rodinného krbu, žije stále stejným způsobem života jako tenkrát… jen beze mne. Přibyly tituly před jménem, jinak se za ty roky skoro nic nezměnilo, to akorát já jsem mimo.
Trochu mne zamrzelo …ale asi není možné mít všechno.
I když možné by to bylo- jde jen o to přesvědčit ty správné lidi, že jim stojí za to strávit víkend tím, že navštíví svou dávnou kamarádku a její zbojníky kdesi za sedmero horami a sedmero řekami. Asi se budu muset víc snažit… ale tak trampolínu už máme, gyrosovací zařízení, horostěnu budeme mít za chvíli… Budu organizovat promítací a žrací párty, musím si to přidat na svůj bucket list:-)
Poslední dobou mám vůbec nějaké televizní období- každý večer si pouštím nějaký film. Většinou na něj koukáme s Medvědem spolu a on u toho pracuje (absolutně nechápu ,jak se může soustředit na práci a ještě mi odpovídat na mé zoufalé výkřiky- „a kdo je ksakru tenhleten chlap?“ „No to je přeci ten jak…“) ale včera nebyl doma, tak jsem si pustila Vévodkyni. Věděla jsem, že to není film, který by ho zaujal…a taky že ne. Přišel asi v polovině, nakouknul a jak viděl co běží, odešel pracovat jinam. Znovu přišel až když byl film ve dvou třetinách a při vaření kafe se zeptal- „je tam aspoň nějakej sex?“ „Jo, toho je tam spousta. Tenhleten chlap má dvě samice a žijí všichni tři pohromadě…“
„Cože? Proč jsi to neřekla rovnou? To bych se díval od začátku!!!“
A teď mě omluvte, musím jít nasbírat svou denní dávku štěstí.
v

Návštěva

Přijela mne navštívit kamarádka Zuzka se psem, kterému Vojta říká Mámy. Mámy je roční borderčí kluk, nadějný budoucí šampión agility. O borderkách se traduje, že to jsou nezničitelní psi, ale naše situace je taková, že když se Vojta honí s pejskem Mámym po zahradě, tak první se přišourá domů pes a kouká, kam by se složil, zatímco Vojtěch stále ještě juchá na zahradě a vykřikuje: „onem, Mámy, utítej…a opá baló.“
Takže z toho vyvozuji, že máme nezničitelné dítě, když dokáže zničit nezničitelného psa. (Spatřuji ovšem velikou výhodu v tom, když Vojta odrovnává pejska Mámyho, protože když tu pejsek Mámy není, tak odrovnává mně- a já jsem groggy výrazně dříve, než ten pes.)
Tím, že se Vojta i pes unaví, nám dospělým vždycky večer vznikne okénko, kdy si můžeme v klidu posedět a popovídat. Tentokrát došlo na téma, které je pro Zuzku aktuální, a to sice vychovávání dětí ve víře. Jak řešit situaci, kdy jeden z partnerů pochází ze silně věřící rodiny a druhý je přesvědčený ateista s rodiiči, kteří na věřící lidi pohlíží jako na mimozemšťany?
Rozebrali jsme to ze všech stran a můj závěr byl takový, že být já tím nevěřícím partnerem, asi bych svůj názor upozadila a své děti ve víře vychovala. Myslím, že víra je dar, nedá se k ní dospět racionálně. Lze k ní dospět buď skrze nějaký hluboký niterný zážitek, nebo snáze -přijmout ji jako nezpochybnitelnou věc v ranném věku (jedna plus jedna jsou dvě, slunce večer zapadá a ráno zase vychází, Bůh existuje.) A v životě nastane spousta situací, ve kterých je právě víra tou berličkou, o kterou se člověk může opřít, když mu docházejí síly. Přála bych svým dětem ten dar… ale bohužel jsem přesvědčená o tom, že k vychovávání dětí ve víře je potřeba, aby alespoň jeden z rodičů byl ve své vlastní víře pevně ukotven, což není zrovna náš případ.
Navíc ve věřících rodinách, které jsem poznala, bylo všude ve vzduchu cítit něco, co si myslím, že nám chybí a co bych potřebovala ke štěstí. To něco, co je cítit např. z každého článku Macešky, nebo z její knížky. Taková nějaká atmosféra vzájemné sounáležitosti a hutné lásky, která se stává skoro hmatatelnou. Nevím, jestli to souvisí s vírou, ale nutně bych potřebovala vědět, jak se to vytváří.

Tuhle jsem navrhovala Medvědovi, že bychom mohli navštívit manželskou poradnu,ve které by nám třeba něco poradili. (Ačkoliv, už vidím, jak nám nějaký odborník na slovo vzatý radí, jak si doma vytvořit atmosféru rodinného štěstí.) Medvěda ta představa tak vyděsila, že je od té doby úplně miliónový…a tak nám paradoxně ta manželská poradna prospěla, a to jsme tam ani nemuseli chodit:-)

co nového, Medvědovi?

Ve světě se toho včera zřejmě příliš neudálo, vzhledem k tomu, že dvě z pěti hlavních zpráv na seznamu byly o tom, že jeden pes pokousal druhého psa a třetí pes spadl z útesu a doplaval zpátky na břeh. U nás doma se toho oproti tomu událo hodně. Obě naše děti přes noc vyrostly.
Vojtěcha přešlo období vzdoru a nastalo období souhlasného přikyvování. Haleluja! Je to skutečně výrazná a velmi vítaná změna. Přišlo to ovšem tak náhle, že stále tomu pohledu na moudře přikyvujícího trpaslíka nemůžu uvěřit.
Navíc už je týden bez plín. To tedy není tak velká změna, jak by se zdálo- je bez plín ne proto, že by se začal snažit, ale proto, že mně došla trpělivost. Prostě jsem se naštvala a řekla si, že už nebudu čekat na ten zázrak, až si loupežník sám sundá kalhoty a dojde se vyčůrat. No a evidentně jsem se měla naštvat dřív- ono to totiž nějak jde. V noci je to vůbec pohoda. Než jdeme spát, tak ho posadíme na nočník a on pak do rána vydrží. Ve dne jsem se přestala ptát- chce se ti čůrat? (Ne! A za 5 minut byl počůraný.) ale co půl hodiny mu sundám kalhoty a přikážu mu, aby počůral travičku. A jde to. Akorát s kakáním je problém, to se takto vychytat nedá. Nicméně úplně stejně, jak je na tom Vojta teď, na tom byl už před 4 měsíci, takže už mohl být 4 měsíce bez plín a já si mohla ušetřit spoustu peněz a přednášek na dané téma. S Valinkou už budu vědět.
I Vája udělala veliký pokrok a začala si nožičky přisouvat pod sebe a stavět se tak na všechny čtyři. Přišlo mi to nějak brzy, tak jsem zkoukla starší videa a zjistila, že to není nijak zvlášť brzy, že Vojta už to v půl roce uměl také a ještě o něco lépe. Ale těžko srovnávat, protože každý z nich má trochu jiný styl přesunu- Vojta se přesouval do strany koulivým pohybem, Vája využívá své zkušenosti nabyté v minulém životě v zákopové válce a plazí se po předloktích popředu.
Lidé mi říkají, že máme ty děti jak přes kopírák a trochu mají pravdu, v něčem jsou si Mojta s Vájou skutečně podobní (například mručí a bublají úplně stejně a zároveň o dost jinak, než děti cizí), ale v mnohém se zase liší a čím jsou starší, tím je to víc vidět..
Když byl Mojta miminko, platili jsme instruktorku plavání, která chodila k nám domů a učila ho „plavat okolo špuntu“, jak se o tom s despektem vyjadřovala moje tchýně. Láska k této aktivitě Vojtíška opustila v ten moment, kdy jsme začali chodit do hotelového bazénu, kde byla voda o 10 stupňů chladnější, než doma ve vaně. Navíc se bál hloubky- dokud jsem ho měla nabaleného na těle, tak to nějak šlo, ale když došlo na cviky, kdy jsem ho držela od těla, byl konec srandy. Přesto jsme vydrželi chodit více než půl roku- až do úrazu- pak jsme přestali a mně to nijak zvlášť nevadilo. Mně tam totiž také byla zima:-)
Vájinka je v tomto úplně jiná, tu jsme vzali před měsícem k dědovi do bazénu a ta tam v té chladné vodě výskala a dováděla, Medvěd tam s ní dělal psíkusy a ona se smála. A tak to vypadá dodnes- otužilá polovina naší rodinky (Medvěd a Vája) blbne v bazénu a ta zimomřivá polovina (já a Mojta) jim ze břehu fandí.
Minule jsem si říkala, že o Váje skoro vůbec nepíšu, tak doufám, že se mi to dnes podařilo napravit.
Přeci jen mají ti mladší sourozenci v něčem nevýhodu- všechno to, co se teď Vája učí, už jsme viděli u Vojty. Ovšemže máme také radost z jejích pokroků, ale už to není taková ta euforie, která se dostavila vždy poté, co Vojta udělal něco, co ještě den předtím neuměl a my jsme kolem tančili s kamerou a foťákem a zachycovali jedinečnosti okamžiků. Je to tak asi normální, ale spravedlivé to není. Zítra chci začít Vájinku přikrmovat, tak ji budu muset natočit.
Medvěd má spíše strach, aby Váju před Mojtou neupřednostňoval a aby ji nerozmazlil. Trochu ho chápu- Vája je zlaté miminko, vystačí si sama, pláče jen když má hlad, bolí ji zuby, nebo když rehabilitujeme, z Vojty oproti tomu roste osobnost a žití s ním je permanentní boj o to, kdo tady tomu bude šéfovat. To za prvé, za druhé se tam vkrádá ta velmi nenáviděná věta: „ale ty jsi starší, musíš mít více rozumu, musíš ustoupit, musíš…“ My jsme oba s Medvědem nejstarší děti nejstarších dětí v rodině a často si připomínáme, že si musíme dávat na všechny ty drobné nespravedlnosti pozor, ale ono to dost dobře nejde. Nedávno jsme jeli na kolo, obě naše děti se vezly ve vozíčku připoutány bok po boku a Valinka tam Vojtu dost trápila. Brala mu věci, ožužlávala je a také se tam dost rozmachovala rukama. A jak ty svoje končetiny ještě moc neovládá, tak Mojta sem tam nějakou vyfasoval. To se pak vždycky z vozíčku ozvalo bručivé (medvědí) Nech to-o! Měl s ní docela trpělivost, ale když mu došla a já viděla, jak jí rve z ruky věc, kterou mu ona předtím vzala, stejně jsem se přistihla jak říkám: „Vojtíšku, nesmíš… musíš…“
No a když už jsem u těch sourozenců, tak ten můj zrovna slézá v Himalájích pětitisícové vršky. Poslal mi fotku, tak se s Vámi podělím.
Ladakh

Ochořelý

Medvěd má od předvčerejška pásový opar. Má ho tedy již déle, ale diagnostikován ho má od předvčerejška. Vzhledem k tomu, že ho paní doktorka touto chorobou zaskočila, tak nebyl dostatečně připraven na to, aby jí mohl vysvětlit, jak ho má léčit. Evidentně ho to mrzelo, protože večer trávil na netu vyhledáváním informací a vykřikoval: „A jakto že mi nepředepsala tohle!“ a podobně. Dozvěděl se, že se nemá stresovat, což dodalo jeho stonání další rozměr. V praxi to vypadá tak, že mě něčím vytočí, např. že si se svým pásovým oparem lehne do nepovlečených peřin, a když mu chci vynadat, tak zakňučí, že je nemocnej , že má být v klidu a že ho nemám stresovat. Medvěd a stonající Medvěd jsou totiž dvě naprosto rozdílné osoby, a pokud se brzy nevrátí můj manžel a zůstane mi tu tento přerostlý Vojta na delší dobu, asi si budu muset zakoupit boxovací pytel.
Aby toho nebylo málo, postaral se nám o zábavu ještě malej Mojta. Poslední týden se z ničeho nic začal bát vysavače a když luxuji, s křikem uteče do jiného pokoje. Včera se zavřel v ložnici a než jsem doluxovala, vyštrachal tam tátovi nad postelí platíčko Ibalginů 400. Přišlo mi, že je tam nějak podezřele potichu, tak jsem se zašla podívat, co tam vyvádí, a opičák mi podával to platíčko, spolu s jedním vyndaným ožužlaným růžovým práškem a říkal “ tady má táta éty“ (loupežník jeden, moc dobře ví, že to nejsou bonbóny.) Kromě toho ožužlaného chyběl ještě jeden lék. Pokud je správný předpoklad, že si Medvěd ty léky z lékárničky vytáhl proto, že ho něco bolelo, jeden si vzal a pak byl líný to uklidit zpátky, tak to znamená, že Vojta nespolkl žádný…ale jistota je jistota, tak jsme volali na pohotovost. Podle rady jsme ho nejdřív zkusili vyzvracet, pak jsme mu dali napít mléka a pak jsme jeli. Na pohotovosti se nejprve ujistili, že se jedná o to starší dítě a pak nás nechali skoro hodinu sedět v prázdné čekárně. Vojtěch tam mezitím pobíhal a poskakoval, takže když po hodině paní doktorka vylezla, zhodnotila již mezi dveřmi, že přiotrávené dítě vypadá jinak. A že by ty tablety prý musel sníst tři, aby se jednalo o toxické množství (což nám mohli říct klidně i do toho telefonu, ale budiž.) Zaplatili jsme 100Kč (poplatek + parkování) za ponaučení o tom, že ikdyž je člověk unavený a něco ho bolí, tak když si bere léky, musí je uklidit zpátky hned, a ne je nechat válet u postele s tím, že je uklidí ráno. Za ponaučení bez následků to není zase až tak moc. Nevím ovšem jestli si z toho to správné ponaučení odnesl i Vojtěch- výlet do nemocnice se mu moc líbil. Nadace Archa moc pěkně vybavila čekárnu a před nemocnicí je krásné hřiště. Dnes ráno, hned jak se probudil, tak hlásil, že zase pojedeme za paní doktorkou.
O víkendu jsme měli je k našim do Prahy, ale museli jsme to zrušit. Škoda, docela jsem se těšila, že zase někam vyrazíme bez dětí. Když jsme vyrazili naposledy, měli jsme naplánovanou Křižíkovu fontánu. Po cestě na Výstaviště jsme ale zjistili, že se nám na vodní show zase tak moc nechce a tak jsme se rozhodli strávit večer v nějaké vinárničce. Já si vzpomněla na jednu, do které jsem často a ráda chodila za dávných studentských časů, a tak jsme se šplhali do kopce na Letnou, abychom zjistili, že vinárnička změnila majitele a z útulného studentského podniku je cosi, co se jmenuje vinárna, ale připomíná to spíše hospodu.
Všechna atmosféra je pryč, stejně tak jako doba mých studentských let, stejně tak jako ten, s kým jsem tam kdysi chodívala. To všechno odnééés čas.
Protože ale všechno zlé bývá pro něco dobré, narazili jsme po cestě zpátky na úžasný podnik, jakých je na Moravě spousta, ale v Praze aby člověk pohledal. Bylo tam příjemně a výběr vín byl veliký. Trochu jsme se picli (což v mém případě, po těch třech a půl letech nepřetržitého těhotnění-kojení- těhotnění- kojení, nevyjde nijak moc draho) ale hlavně jsme si připomněli, že spolu vlastně žijeme mimo jiné proto, že se máme rádi.
Nějak na to v té realitě všedních dní vůbec není těžké zapomínat.