Archive for Červenec 2009

Děti jsou moje štěstí

ale čím dál tím více oceňuji Vrchlického verše:
Ne, Bože, více štěstí!
Jen klid, jen klid, jen klid!
a přidávám jednu uklidňující fotku z východu slunce nad mořem. Je to foceno před pěti lety v Sydney a fotili to ti z nás, kteří si nebyli líní přivstat. Já tenkrát ještě mohla za úsvitu spát a také jsem to s oblibou dělávala…
východ slunce

Mojtoviny

Mojta má poslední (na můj vkus už docela dlouhou) dobou nějaké protivné období. Běda, když se po něm chce něco jiného, než on by si zrovna představoval. Vzteká a ječí jak na lesy… a odmlouvá, jejda, ten odmlouvá.
Včera míra mé trpělivosti přetekla- čistila jsem zrovna záchod a Vojta šel okolo a nesl si počůranou plínu. Chtěla jsem mu říct, aby ji vyhodil do koše a řekla jsem „Vojtíšku, vyhoď tu plínu do záchodu.“
„Átotu ne!“ protestoval trpaslík. Už zase odmlouvá, pokolikáté už. „Hoď tu plínu do záchodu a hned!“ ječela jsem na něj. Teprve když trpaslík odkvačil načuřeně požadovaným směrem a v kuchyni se spolu s kýženým žuchnutím ozvalo naštvané „to toše!“ mi došlo, co jsem to po něm chtěla za kravinu. Naštěstí je to moje dítko už samostatně myslící tvor- a ačkoliv je právě jeho samostatné myšlení a jednání zdrojem problémů a neustálého boje při ujasňování pozic ve smečce, nese to s sebou i své výhody a budeme si muset zvykat.
Co se nočníkové drezury týče, jsme stále tam, kde jsme byli před x měsíci-jakmile je Vojta nahatý, vykoná potřebu do nočníku, či do záchodu, jakmile má slipy, nebo kalhoty, tak se prostě a jednoduše počůrá. Nevím co s tím dál- teď v létě běhá na naháče, ale co budem dělat v zimě? Přeci tu nebude nahatý běhat navěky…
No a co se pokroků na jazykové frontě týče, také se nedá říci, že by se nějak výrazně snažil. „Myšku tanetu“ dožaduje se svého oblíbeného tanečku Měl jsem myšku tanečnici. „Cože, myšku Žanetu?“ Mojta znejistí, ale pomalu přikyvuje. „Myška Žaneta, to je velká popleta,“ začínám a to už se Vojtěch rozčiluje, že to není to, co si představoval. „Myšku tanetiti“ doluje ze sebe s trochou snahy. Je vidět, že když se chce, tak to jde, ale proč by se chtělo, když stačí říct jednoduše tanetu a matka spustí.
Potíž je, že matka už také občas nerozumí. Jak se Vojta jazykové vyvíjí, tak upouští od těch svých původních zkomolenin, které už měli naučené, a nahrazuje je jinými zkomoleninami, které si teprve musíme zažít. Například medvědovi původně říkal bibi, teď už je to eded, čepice byla pipi, teď je to pititě.
Některá slova oproti tomu umí vyslovit zřetelněji, než by bylo milo- „pudele!“ ozvalo se nedávno chodbou pražského paneláku. Medvěd se k tomuto rozšíření potomkova slovníku přihlásil, protože chvíli předtím při parkování toto emocionálně zabarvené slovo vypustil z úst a Vojtěcha to evidentně zaujalo, ale to ovšem neví, že Mojta toto slovo objevil už o něco dříve- v situaci, kdy mi Medvěd dělal přednášku o tom v čem všem bych se měla zlepšit a zapracovat na sobě a skládal u toho kočárek, a jak se tak koncentroval na ucelený výčet mých nedostatků, tak se zapomněl soustředit na montování kočárku a složil ho tak, že se mi při prvním nájezdu na obrubník rozložil. Pudele byl ještě ten nejlepší výraz, který si Mojta z mého mnohoslovného projevu mohl vybrat.
Moje máma neustále básní o tom, jak jsme my dva s bráchou ve Vojtově věku uměli už to a ono. Zejména bratr, to byl dle jejího popisu hotový Cicero. A když šel v roce a třičtvrtě do jeslí, tak prý uměl 30 písniček. Docela bych jí to věřila, nebýt toho, že to nekoresponduje s mou vlastní vzpomínkou na bratra v pozdním školkovém věku, který v kuchyni u stolu před zrcátkem pozoruje kmitání svého jazyka a přeříkává „autobuf, autobuf, pfejel ve fy hejno huf.“
Vybavuje se mi v té souvislosti babička, která vždycky vyprávěla příhody u kterých by dala krk za to, že se staly přesně tak, jak ona líčí. Baštili jsme ty historky přesně do té doby, dokud nezačala vyprávět příhody u kterých jsme my byli a které jsme si pamatovali. Pak jsme zjistili, že babiččino vyprávění v sobě sice obsahuje jistou esenci původního zážitku, ale jinak že má ta vyprávěná historka s tou původní pramálo společného.
Vojta má dva roky a půl a pár písniček umí- nejraději má Komáři se ženili, kde to v tom oktávovém skoku to-má-ži pěkně rozjede,v roce a třičtvrtě neuměl ani jednu, maximálně do Skákal pes dělal Haf haf haf, haf haf haf.
Nebo jsem prý ve Vojtově věku uměla vyjmenovat všechny druhy opic. Medvědovi samozřejmě toto tchýnino povídání vadí, tak už se docela dlouhou dobu snaží Vojtu naučit různé druhy stromů, aby mohl říct- „opice, ano, ale Vojta zase umí vyjmenovat stromy.“ Uspěch zatím veškerý žádný.
„To je Vojtíšku dub“
„Ano, bub.“
„Ne bub, ale dub- dé přeci umíš, tak řekni další děda dub.“
„Dalchí deda bub.“
„Hm, tak řekni buk.“
„Dut.“
…takže asi tak.
V neděli jsme seděli v hospodě ve Smržově a ládovali se výborným obědem (hospodu můžu doporučit!) Vojta nejí ani rýži, ani brambory, tak jsem mu objednala maso a krokety. Balony Vojtu tak zaujaly, že nechal pro změnu maso. A když už mu nezbyl ani jeden balon na talíři, vrhl se na moji misku suché rýže a začal ji do sebe kýblovat.
„Vidíš to?“ nestačila jsem se divit.
„Hm,“ odtušil Medvěd, „zázrak- ten já zažiju, až jednoho dne Vojta řekne další děda dub.“
„Dalchí deda dub.“
v úžasu jsme na sebe hleděli.
„Dalchí deda bub,“ opakoval Vojta.

Některé zázraky se zkrátka stávají jen jednou…

O něčem úplně jiném, než o čem jsem původně chtěla psát

Můj drahý bratr, který má pracovat na nové podobě mého blogu, se odjel na pár měsíců rekreovat do Indie a do Nepálu. Takže zase nic. Měl na nové podobě mého blogu pracovat už před rokem, jenže to si odjel na rok do Španělska a také ještě rok předtím a to se pro změnu potuloval po Kambodži…nebo to byl Vietnam? No to je jedno. Co je jisté je to, že strejdu Momana si naše dětičky moc neužijou. Také bych chtěla být vysokoškolákem a cestovat si po všech koutech světa. Ačkoliv- když jsem byla vysokoškolákem, tak jsem cestovala pravidelně Praha- Brno- Hradec a zřetelně si pamatuji, že jsem tenkrát byla vděčná za to, že jsem nikam cestovat nemusela. Ony jsou totiž na světě i jiné radosti, než je poznávání nových krajů- např. budování hnízda.
Co se našeho hnízda týče, výrazně jsme se tento týden posunuli kupředu- náš domeček sice pořád existuje pouze na papíře, ale tento týden už začaly najíždět bagry a připravovat pozemek k budoucí výstavbě. Také jsme vymysleli- tedy vymyslel to Medvěd, abych byla přesná a patří mu za to můj nehynoucí obdiv- jak vybudovat voliéru tak, aby byla zároveň součástí obýváku a zároveň aby papouščí život byl od toho našeho oddělen. Jsem z toho už týden úplně paf a strašně se těším. V neděli jsme se cestou z Prahy stavili za panem Chovatelem a ukazovali mu, jak jsme to vymysleli. Pan Chovatel nás neviděl tři roky a velmi se podivil, jak jsme se za tu dobu rozrostli. Vojta byl z té návštěvy papuščího ráje úplně nadšený- pobíhal od papoušků k pejskům a od pejsků k rybičkám a od rybiček zpátky k papouškům. Trhal hroznové víno a strkal kuličky arám skrz mříže a byl to nezapomenutelný pohled, vidět ty obrovské ptáky, kteří, vědomi si své síly, si co nejopatrněji brali pamlsek z ruky lidského mláděte. Ary jsou krásná zvířata- jednou, až budou děti z domu, se přestěhuji na Vysočinu do nějaké bohem zapomenuté vísky a pořídím si pár těchto králů oblohy- a do té doby zůstanu u amazoňanů. No nic, to jsem se nějak neplánovaně rozbásnila o papouškách. Co jsem chtěla napsat je, že to bylo krásné odpoledne v báječné společnosti a že jsem si uvědomila, že čím jsem starší, tím víc si svou budoucnost plánuji mimo město. Kdyby mi někdo ještě tak před deseti lety řekl, že budu jednou žít někde jinde než v Praze, tak bych si významně ťukala na čelo- a ejhle!
Kromě návštěvy papouščího království jsme ještě stihli o víkendu v Praze spoustu věcí- koupili jsme si roční permanentku do Zoo a téměř celou jsme ji za ty dva dny prolezli, večer k nám přišla má nejlepší kámoška s mandolínou a táta, když nás slyšel hrát, tak usoudil, že práce počká a přišel si zahrát s námi. Otevřeli jsme si k tomu lahvinku a prozpívali se do pozdních nočních hodin.
Věřím, že pro někoho je to normální a že to zažívá každý vikend- že každý víkend manžel a otec přepne z režimu ´práce´do režimu ´rodina´a tráví soboty a neděle chozením do Zoo a setkáváním s přáteli. Nám se to podaří zřídkakdy, ale o to víc si pak toho považujeme.
Kolikrát jsem uvažovala, jak by asi můj život vypadal, kdybych si místo Medvěda vzala Skauta. Myslím si, že asi úplně jinak. Nebydlela bych v Hradci, ale na Kladně v bytě, který mi dali rodiče. A nejspíš bychom v tom 2+1 bydleli ještě dlouhá desetiletí. Děti bych měla nejspíše výrazně později, zato bych však trávila každý víkend s dětmi cizími. Každý víkend bychom byli někde, cestovali bychom, užívali a zažívali, ale nikdy ne sami. A nejspíš by mu nevadilo, že jsem hippiesačka:-)
Kolikrát v životě stojí člověk na křižovatce a nějak se rozhodne a pak už neví, co by bylo, kdyby se rozhodnul jinak. Já jsem tuhle měla možnost takového vhledu na to, jak by můj život vypadal, kdyby se věci tenkrát vyvinuly jinak.
Na táboře jsem měli vedoucího, hotový Mirek Dušín. Bylo mu 40, když si pořídil první dítě, do té doby se aktivně zabýval pečováním o děti jiných, popřípadě o děti bezprizorní. Tomu jeho dítěti bylo půl roku a bylo tam, spolu s maminkou, s námi. Mirek vymýšlel výlety, hry a bojovky pro ostatní děti do roztrhání těla, zatímco jeho vlastní dítě (které ještě na výpravy, hry a bojovky nemělo věk) sedělo s maminkou na chatě. Zde je potřeba podotknout, že se nejednalo o klasický tábor a že všechny děti tam měly své rodiče, kteří by se jim případně o nějakou tu zábavu postarali. Ale Mirek byl evidentně ve svém živlu, když mohl každou volnou skulinku vyplnit nějakým programem. V druhé polovině pobytu se mělo jet do nedalekých skal. Autobusem a pak vlakem a ještě k tomu s přestupem, bylo tedy jasné, že pro lidi s nejmenšími dětmi bez auta (já) tento výlet není. Mirek ovšem auto měl a jeho žena projevila přání jet také (do té doby nikde nebyla, jen se starala o to malé.) Seděla jsem s nimi u stolu a sledovala, jak se, chuděře, lesknou oči, protože Mirek usoudil, že parta dospělých lidí by se ve vlaku bez jeho přítomnosti neobešla… a v tu chvíli jsem viděla svůj život se Skautem. Věčný boj o to, kdo bude u něj na prvním místě, věčný strach, že kvůli výletu s cizími lidmi, kteří mu můžou být ukradení, hodí svou rodinu přes palubu. Byl to docela zajímavý zážitek. Pamatuji si, jak jsem se kvůli Skautovi trápila…a to dokazuje, že člověk nikdy neví, co je pro něho dobré.

A tímto moudrem pro dnešek končím:-)

Historky z tábora II

O Homolkových jsem psala minule. Z tábora se odmítali hnout a my se podle toho zařídili. Ti, co bydleli v chatkách na protější stráni se sestěhovali tak, aby nikdo nezůstal sám, a kontakt s Homolkovými jsme omezili na minimum. Tedy s dospělými Homolkovými. Dětem jsme se začali hromadně vyhýbat až poté, co jsme zjistili, že jejich hlavičky jsou již po několik měsíců množírnou potvory vší.
V tu ránu všechny přítomné matky podnikly nálet na nedalekou lékárnu a vykoupily všechny možné prostředky proti vším a po večerech si vyměňovaly zkušenosti, jak nejlépe ochránit čupřinu svého potomka před nevítanou návštěvou parazita. Tedy všechny přítomné matky kromě mne (já jsem se rozhodla situaci řešit, až nastane- a naštěstí nenastala, Vája je skoro plešatá a Vojtu jsem pravidelně kontrolovala, ale asi vším nechutnal) a matky Homolkové ( ta už zřejmě, po té době, chápe tyto hmyzáky, jako domácí mazlíčky)
To byl druhý zážitek, který nám Homolkovi svým pobytem připravili- ten třetí a poslední ovšem už nebyl v jejich režii.
Den po onom popsaném incidentu přijela houkačka. Bohužel s křížkem po funuse- dědu Homolku ráno našli v posteli bez života. Infarkt. Byli jsme z toho trochu zaraženi, protože děda byl jednak sympaťák, druhak jsme si nebyli jisti, jestli celá ta příhoda předchozího dne nějak nesouvisí s jeho náhlým odchodem. Krom toho se začal šířit fáma- někdo zaslechl pana Mrože, provozovatele levného ubytovacího zařízení turistického typu, ke kterému během pár dní přijeli strážci zákona, první pomoc, pohřebáci (a to byl pobyt Homolkových teprve v polovině) jak říká, že se asi oběsí. Přeslechl se a měl za to, že pan Mrož říkal, že se děda Homolka asi oběsil.
Nicméně ani tato událost neměla rodinku Homolkových k tomu, aby si zkrátili dovolenou. Zvláštní lidé.
Ale aby to nevypadalo, že jsme na táboře zažili jen samé hrůzy, tak je nutno napsat, že jinak to byl moc pěkný týden- dvakrát jsme se byli podívat na nedaleké farmě, chodili jsme na výlety, učili jsme se německy, děti měli karneval a Mojta s maskou žabáka vyhrál třetí místo. Dokonce i stezka odvahy byla. Vojta se prý vůbec nebál a za odměnu dostal diplom.
To že se Mojta nebál ovšem bylo velmi pravděpodobně způsobeno nedostatečným strašením ze strany vedoucích- to já jsem ho šla tuhle v noci přikrýt, s ručníkovým turbanem omotaným kolem umytých vlasů, Vojta otevřel oči a jak mě uviděl, začal brečet.
„Se podívej do zrcadla,“ říkal mi potom Medvěd, „se mu vůbec nedivím- tohle se nade mnou v noci zjevit, tak se vyděsím taky.“
A tak mám kariéru jasnou- budu jezdit na tábory strašit malé děti, mám na to evidentně talent.:-)

Historky z tábora I

„Ještěže jedu domů, tady je to tábor plnej hippiesáků“ oddechl sis úlevou Medvěd, když vyložil naše obrovské auto, po střechu naložené věcmi, bez kterých se rozhodně nemůžu týden obejít, v jednom levném ubytovacím zařízení turistického typu kousek od Broumova. Sedl do auta a odfrčel vydělávat. Mně hippiesáci nevadí a tak jsem ráda zůstala a nasbírala tak spoustu zážitků, o které se teď s Vámi můžu podělit.
Zážitek první: Homolkovi
Homolkovic početná rodina zaujala na první pohled. Tatík nápadně postižený, s bradavicemi po celém těle a podivným způsobem mluvy a chůze, matka- buran generál, jinak přesná kopie Heduš Homolkové.
„Vypadni prcku, tady sedim já“ řekla Mojtovi, když si sednul u jídla na židli vedle svého kamaráda Honzíka- jednoho z Homolkových potomků.
„Fíha,“ řekla jsem si tenkrát, „to bude výživné.“ A také že bylo.
Zbytek Homolkovic rodinky tvořil děda- poměrně otylý flegmatik, kterému táhlo na šestý křížek, a 4 děti v rozmezí 1-13 let. Děda byl sympaťák a děcka byla báječná- až se nechce věřit, že vzešla z těch dvou typů.
No nic, tak to byl krátký úvod a teď ten příběh:
Dva dny po příjezdu přiběhla devítiletá L., že ji tatík Homolka osahával mezi nohama a nabízel jí 20Kč, když s ním půjde na záchod. Přijela policie a odvezla si L. a její maminku do Broumova na výslech, Homolku nechali v chatce. Druhý den ráno přijeli znovu, odvezli všechny, co k tomu měli co říct (ukázalo se, že L. nebyla jediná) a úchyla opět nechali v táboře. Takto se to opakovalo ještě kolikrát- L. a její rodina strávila polovinu dovolené v Broumově na policejní stanici a ještě za měsíc se budou muset štrachat kamsi do horoucích pekel, aby psycholožka mohla sledovat eLin psychický vývoj v delším časovém úseku- Homolku oproti tomu vyslechli dvakrát a pak ho nechali být. Prý že je to nemocný člověk a je třeba s ním jednat opatrně, aby si třeba něco neudělal ( „a navíc s takovou manželkou, chápejte, také to nemá lehké“ sděloval mi státní zástupce)
Vlastně se nic nestalo, nikoho nezamordovali, nikoho neznásilnili a tak to policie uzavřela. Chtěli jsme alespoň, aby se Homolkovi sbalili a odjeli, ale oni se odmítali hnout. Že už to mají zaplaceno. Pan Mrož, provozovatel levného ubytovacího zařízení turistického typu, který provozuje ještě podobné zařízení na horách, jim nabídl, že je převeze na své náklady na hory, ale Homolkovi odmítli s tím, že v tom druhém zařízení se nevaří… a navíc oni už si tady zvykli a líbí se jim tu.
A tak i my jsme si zvykli žít vedle pedofila a potkávat se s ním ráno, v poledne a večer u jídla.
Jediné, co by mne zajímalo, a co se asi nikdy nedozvím je, jestli si psychologové alespoň trochu proklepli Homolkovic děti- speciálně tu 13letou a 9letou holčičku. Myslím si totiž, že se něco podobného nestalo Homolkovým poprvé- ještě než se totiž zavolala policie, řešili jsme to s Heduš a její okamžitá reakce byla: „Nevolejte policii, já mu domluvím, já ho zmlátím.“ Žádné překvapení, pohoršení, údiv, žádné zkoumání, jestli si to L. náhodou nevymyslela (což by bylo asi to první, co by mne napadlo, kdyby mi nějací cizí lidé tvrdili, že můj manžel je pedofil.) Nic. Takže hádám, že ví.
Medvěd, když jsem mu to do telefonu líčila, tak zbrunátněl a začal obvolávat policii a prověřovat jejich postupy, pak volal státnímu zástupci, aby mu připomněl za jakých podmínek je možno vzít člověka do vazby (což byl ten důvod, proč za mnou pak státní zástupce zašel a vysvětloval mi, že nás chápe, že je také otec od rodiny, ale že přeci nemůže vzít do vazby takového labila a chudáka… „děti se mu smějou, žena ho bije…“) a nakonec nás chtěl odvézt.
Naštěstí to neudělal, protože byste přišli o pokračování příběhu:-)

Předtáborová

„Tý jo, to jsou ale velikánský kalhoty, tam by se vešli dva,“ ohodnotil pán za kasou můj nákup. Chvíli jsem na něj nevěřícně zírala a přemýšlela jak zareagovat, ale zřejmě to ovšem mělo být něco jako vtip, který jsem nepochopila, protože drzoun se tvářil docela přívětivě a vůbec nevypadal na to, že mi chtěl sdělit, že mám prdel velikou jak Spojený státy americký.
No nic, bohužel má pravdu…ale nezoufám- zítra odjíždím na dva týdny na tábor, který je jídlem, co se nedá jíst, proslulý.
Další předodjezdová nepříjemnost, kromě mého gigantického pozadí, které se nevejde do žádných kalhot, je to, že jsme opět ztratili nozdrilky. Nozdrilky jsou takové duté trubičky uprostřed spojené,
nozdrilky
které Vája musí nosit, zhruba tak půl až jeden a půl roku od operace, aby jí jizva nezatáhla nosní dírky. K nosu se přichytávají stripy (viz. foto).
Vája
Jeden kousek toho úžasného vynálezu stojí 1707 Kč a pojišťovna na to nepřispívá (prý že plastická operace je kosmetická záležitost. Dříve tam rodiče strkali miminkům smotky vaty- kojenci sice pak nemohli dýchat, ale také to nějak šlo a přitom za tak nízkou cenu!)
Jedny nozdrilky už jsme ztratili před pár týdny v Praze- jak se to stalo, je mi skutečnou záhadou. V noci jsem vstala na kojení, koukala jsem, že si je Vája z nosíku vyndala, tak jsem si je položila vedle polštáře, že jí je nandám opět ráno… a ráno už tam neležely. Hledali, nenašli, byli z toho smutní. Protože je však všechno zlé pro něco dobré, zabrouzdala jsem díky tomu na stránky o rozštěpech (jinak se jim úspěšně vyhýbám- padají tam na mne chmury) a zjistila jsem, že co měsíc, to se má miminkům dávat větší velikost udělátek. O tom se nám jaksi pan doktor, co jsme u něj byli na kontrole v nemocnici, kde se čas zastavil před 30 lety, zapomněl zmínit. Anyway… když jsme je nenašli ani po týdnu, zakoupila jsem ještě jednou velikost č. 2 a do foroty velikost 3 a 4. Sotva začala Vája nosit trojky, už je nemáme – dalších sedmnáct stovek v háji. Jestli budeme muset každou velikost kupovat dvakrát, tak to tedy potěš (a to mi přitom ještě žádné neodplavaly do výlevky při čištění, což je prý nejčastější důvod ztráty, jak mě varovaly sestřičky v nemocnici.)
Medvěd si dal inzerát, že hledá sekretářku a během dne a půl mu přišlo asi 350 odpovědí. Dostala jsem za úkol mu z toho vybrat těch pár, které by stálo za to si pozvat k ústnímu pohovoru.
Dobrá polovina uchazeček o práci měla v kolonce datum narození ročník, jehož poslední dvojčíslí začíná devítkou. Sakra! Začínám být stará! (Stará a prdelatá, to je, věru, kombinace- ještě že mám ten neutuchající smysl pro humor:-) ) Ale ještě není tak zle- zle bude teprve, až se do pracovního procesu zařadí děvčata, jejichž rok narození začíná dvojkou.
Třídění životopisů je práce úmorná, ale občas jsem se i pobavila:
„jazykové znalosti: slovenština- pasivně“ (víc nic)
„dobrý den, reaguji na vaši nadídku místa praktikanta sekretariátu“ jejda, říkám si, to je blbé, že někdo píše dvě věty do žádosti o místo sekretářky a udělá tam takový blbý překlep…a hned další věta: „vaše nadídka mě velmi zaujala“
nebo “ Zaujal mě váš inzerát, ale nebydlím ve vašem městě, bydlím v jedné nejmenované vísce asi 10km od jiného města (tj. asi 2hod odtud) a ve vašem městě nemám kde přespávat a na ubytovnu se mi nechce. Takže nabídka je zajímavá, ale s tím ubytováním, no nevim, no.“
„Váhal jsem mezi dvěma“ přišel Medvěd po osobních pohovorech, “ jedna byla schopná a druhá pěkná a prsatá… no ale nakonec jsem přijal tu schopnou…aspoň se budu moct soustředit na práci.“
Takže tak, máme novou sekretářku-doufejme, že to nebude další slečna Trpké Zklamání, jako ta před ní.