Archive for Červen 2009

Narozeninová

JAK RÁDA BYCH POSLALA DOPRDELE
svých šestadvacet krásných jar
(variace na Krchovského veršík, který jsem objevila v knize Terezy Boučkové, kterou jsem právě dočetla a ke které se určitě ještě vrátím)
Jo, jo, už je to tak- před šestadvaceti lety jsem vykoukla na svět v porodnici v Jihlavě. V té, co už dnes žádnou porodnicí není.
„Vojtíšku, maminka má dneska narozeniny.“
„Mojta taty nauiny“
„Ne, Vojta dnes nemá narozeniny- máma má narozeniny.“
„Mojta nauiny- dolt.“
Zůstali jsme na něj s Medvědem nevěřícně koukat, protože poslední narozeniny s dortem u nás v rodině byly v lednu- ty Vojtovy…zřejmě si pamatuje víc, než by člověk čekal.
O víkendu Medvěd stonal- tedy, stonal…hm. „Ten teploměr, lásko, nějak nefunguje!“ vztekal se, když rtuť odmítala vyšplhat k magické hranici 37 čísel. Donesla jsem mu jiný a výsledek byl totožný. Znechuceně na to zíral a pak si vyžádal digital. Čekala jsem jen, kdy ho napadne výsledek poupravit pomocí teplého čaje- známý to trik všech ulejváků- ale naštěstí se zase až takový návrat do dětství nekonal.
Většinu soboty prospal, ale když odmítal vstát i v neděli, byla jsem už vážně naštvaná.
„Ty jsi tak protivná!“ stěžoval si. „To když jsi byla před 14 dny nemocná ty, tak jsem se o tebe staral.“
„Když jsem byla před 14 dny nemocná já, tak jsi mě tu nechal samotnou s angínou, antibiotikama a dvěma malejma dětma a odjel ses učit do Prahy…“
„Ale když jsem tu byl, tak jsem se staral“
„Vždyť jsi tu nebyl!“
Za chvíli slyším, jak volá mamce…“jo, jsem nemocnej“…“tak ten oběd zrušíme, jo?“… super, jediná akce, na kterou se dalo těšit, takže asi můžu jít vařit.
Možná je chyba ve mně, ale já tyto chlapské rýmičky těžko snáším- chlap jak hora, trochu ho zaškrábe v krku a na dva dny ho to vyřadí z provozu.
Jsem unavená- večír nějak poslední dobou nemůžu usnout, v noci vstávám k Váje a když nezafunguje Medvěd, tak i v šest k Mojtovi. Takhle už je to dobré dva měsíce a moc to nedávám- nebýt poobědového spánku, usnula bych ve stoje.
Nakonec to byl docela pěkný den, protože se Medvěd smířil s myšlenkou, že na chorobu, která ho sužuje, nezemře a zapojil se do běžných rodinných radovánek.
„Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku“
„Tady máš, liško, ale budeš po něm prdět.“
„Išta p´dí“
Dostala jsem nové kolo a akordeon. Mám radost, mohla bych mít klidně narozeniny častěji :-)
Přijel k nám na návštěvu děda z Prahy a ukazoval Vojtovi svou dočasnou díru v zubech. Na Mojtu to velmi zapůsobilo, protože ještě po pár dnech, když jsem ho vyzvedávala z postele, tak hlásil- „dada není má uby- padaj.“ Nevím nevím, jestli si to táta neměl lépe rozmyslet- jestli skutečně toužil po tom, aby si ho vnouček pamatoval jako toho bezzubého pána.
(Což mi připomíná, že já si ze své prababičky pamatuji právě to- zuby ve skleničce. Zemřela když jsem byla malá a už předtím byla dost dlouhou dobu nemocná… a tak moje jediná vzpomínka na ni je rozmazaný obrys postavy ležící v posteli a vedle na stolku chrup ve skleničce- muselo to tenkrát ve mně zanechat hluboký dojem.)
S Vájou jsme byli na čtyřměsíční prohlídce a doktorka byla celá vyjevená, že už se otáčí ze zad na břicho a zpátky- úplně jsem se přenesla o dva roky zpátky, kdy tam na tom samém pultu leželo skoro stejně vypadající mimino a vesele se převalovalo ze strany na stranu a sestřička s doktorkou žasly úplně stejně. U Vojty žasly zhruba tak do osmi měsíců, kdy se Vojta postavil- a tím se jeho urychlený vývoj zastavil. Až do 15 měsíců, kdy začal chodit- jako jeden z posledních v okolí. Také proč by se byl býval měl snažit- všude dolezl, na všechno dosáhl…
Tak jsem zvědavá, jak dlouho tento urychlený vývoj vydrží Váje.
Další pocit dejavu jsem měla, když nám doktorka vypisovala žádanku na krev- prý je Vája podezřele bílá. U Vojty jsme panikařili, než přišli výsledky, že by s ním snad mělo být něco v nepořádku- teď už jsme relativně klidní. Naše děti jsou prostě běloši.

Blablablablabla o moderní době

„Ty snad nejsi vůbec normální!“ zlobila jsem se v duchu sama nad sebou, když jsem už asi popáté nakukovala do alba svatebních příprav budoucí manželky kluka, se kterým jsem chodila před 10 lety. Sama sebe občas nechápu. Ta svatba by mě vlastně vůbec neměla zajímat- chodili jsme spolu krátce, rozešla jsem se s ním já a nikdy jsem nelitovala. Tak proč jako magor zkoumám jaké bude mít nevěsta, kterou neznám, šaty, boty a jak bude vypadat svatební dort?
Protože facebook. (Na něco se to hodit musí:-)
Tento fenomén nové doby zcela popírá přirozený vývoj lidských vztahů a vztahy, které by jinak byly odsouzeny k zániku se uměle udržují při životě. Například o svých spolužácích z gymplu toho vím za poslední dobu víc, než jsem stihla zjistit za těch spoustu let, co jsme spolu chodili do třídy. Vidím fotky z jejich dovolených, konverzace s jejich kamarády, mám podrobný přehled jakým směrem se jejich život ubírá. Není to jako potkat je jednou za 10 let na třídním srazu.
Své sestřenky a bratránka, které jsem na živo neviděla už drahně let, potkávám na facebooku pravidelně. Stejně tak svého prvního kluka, dalšího kluka, Medvědovu první holku, moji předchůdkyni,…atd.
Na jednu stranu je moc zajímavé vědět ,jak se kdo má, na druhou stranu je to dost nepřirozené. Nejsem psycholog, ale tuhle jsem četla zajímavý článek o tom, jaký význam mají pro člověka třídní srazy. Že takové setkání s lidmi, se kterými byl člověk v kontaktu, když se utvářela jeho osobnost a jeho vnímání sebe sama, je vlastně nastavením zrcadla, ve kterém pak člověk vidí svoje úspěchy a neúspěchy. To je také důvod, proč ženské většinou před třídním srazem hubnou, kupují si nové oblečení a chodí ke kadeřníkovi a proč i můj manžel, kterému jinak houbeles záleží na tom, co si o něm kdo myslí, si před třídním srazem po 10 letech povzdechl, že je škoda, že se nekoná až na konci června- že už mohl být advokátem.
Jenže pak si člověk přidá své spolužáky do přátel na facebooku a rázem je mu toto zrcadlo nastavováno permanentně. A to pak záleží jak si zrovna člověk stojí…pokud například hákuje od rána do večera v práci, která ho nenaplňuje, a vidí, jak jeho bývalí spolužáci, nyní studující VŠ, cestují během roku po světě, sleduje jejich četné fotky z exotických destinací a nakonec mu přijde hromadná pozvánka na promoci, tak to rozhodně na náladě nepřidá.
Na tu onu svatbu mi facebookem přišla pozvánka- poštou do schránky by mi asi v životě nepřišla, protože by vzpomínka na mně byla zahrabaná někde hluboko v paměti. A tak zvažuji, jestli jít, nebo ne. Na jednu stranu jsem zvědavá, na druhou stranu by to té nevěstě asi nemuselo být příjemné. Já bych třeba na své svatbě Medvědovy bývalky nechtěla.

Což mi připomíná, že moje bývalá sokyně v lásce má narozky- asi jí přes facebook pošlu dárek:-)

Kde jsou ti páni? Na hřbitově zakopáni

„Kde je táta?“ jel Mojta poslední týden jako kolovrátek. „Etě píde táta.“ „Ano, Vojtíšku, přijde- ve čtvrtek.“ „Ano, píde ve t´té,“ raduje se Mojta a netuší, že do čtvrtka zbývá ještě hezkých pár dní, kdy bude muset jít spát, aniž by mu táta dal pusu na dobrou noc.
Zápal mu vydrží přesně do čtvrtka, ve čtvrtek by tátu z fleku vyměnil za pár pouťových atrakcí. „Pojď, Vojtíšku, už půjdem domů za tátou- táta už na nás doma čeká.“ „Ne, tátou ne, etě houpa´“
To já se domů těším o poznání více, protože mi není dobře. Předávám děti Medvědovi mezi dveřma a lezu do postele. „Vidíš to, teď máš zase pro změnu teplotku ty,“ připomíná mi Medvěd jeden z mých článků, ve kterém si dělám legraci z jeho stonání. Potíž je ovšem v tom, že z mé teplotky se k večeru stává docela solidní teplota a já tím pádem vyhrávám jeden den v posteli navíc (Medvěd se stejně chtěl začít učit na ústní až od soboty.)
V pátek odpoledne bere Medvěd děti na procházku a během chvíle stihne navázat mnohá přátelství. Všem důchodkyním v okolí, matkám na pískovišti i dělníkům, co staví dům o ulici vedle, jihnou rysy ve tvářích, když vidí obrovského chlapa, který si v kočárku veze své dvě kopie ve zmenšené verzi. Jaký to otec k pohledání! „To víte, žena je nemocná,“ odpovídá Medvěd tichým a dramatickým hlasem na dotazy kolemjdoucích a vyvolává v nich dojem, že nejspíše trpím nějakou vleklou smrtelnou chorobou.
Některá nově navázaná přátelství jsou velmi užitečná- jeden ze zedníků například Medvědovi nabídl, že nás zadarmo zbaví hromady sutě, čímž nám ušetřil dobrých 50 tisíc. Nejspíš bude Medvěd chodit venčit častěji, když se u něj projevil takový skytý talent:-)
V sobotu se Medvěd odchází učit a já začínám fungovat. Vája si ovšem nechce celý den v poklidu hrát s chrastítkem a Vojta si nechce celý den číst… a tak, když v půl jedenácté večer konečně oba odpadnou, jsem zralá k odpisu.
V neděli, tj. dnes ráno, na pohotovosti mám trochu výčitky, že tam lezu s takovou koninou jako je trocha teploty a bolest v krku, ale jak se postupně čekárně plní, zjišťuji, že s podobným druhem potíží je tam většina lidí. Už od chvíle co jsem přišla, jsem druhá na řadě… a po více než hodině čekání jsem stále druhá na řadě. V tom, abych se na to vykašlala a odebrala se místem, kde tesař nechal díru, ven, mi brání jen dvě věci- za prvé zítra Medvěd odjíždí opět na týden do Prahy a já doma zůstanu s dětmi sama. A vím naprosto bezpečně, že s trpaslíkem a nemluvnětem, které ještě nebylo ani očkováno, si do čekárny k obvoďákovi sednout nepůjdu, i kdybych měla zdechnout. No a navíc moje kartička zdravotní pojišťovny zmizela kdesi v útrobách špitálu.
Pán, který je na řadě přede mnou, stále ještě sedí v čekárně, když tu se najednou otvírají dveře ordinace a pan doktor vystrkuje hlavu. „Ale jenom jestli máš čas, Tomáši“ slyším říkat atraktivní ženu kolem třicítky. „To víš, že jo,“ zahlaholí bodře doktor Tomáš, „já mám času!“ a pacientům v zaplněné čekárně poklesne čelist. „A co ten regulační poplatek?“ ptá se ještě ta paní. „Na ten se vykašli,“ je ještě možno zaslechnout doktorovu odpověď a pak za nimi zaklapnou dveře ordinace. Incident výrazně podpoří vznik přátelské atmosféry v čekárně, protože všichni čekající klejou a láteří jako jeden muž, spílají českému zdravotnictví a proklínají zkorumpované doktory.
Heureka, konečně jsem na řadě. Angína. Jak také jinak.
„Mojta au au t´t,“ chytá se loupežník za krk v autě po cestě domů. Zdá se, že tento týden bude nesmírně zajímavý.

„Tak si běž ,lásko, lehnout“ říká mi po obědě Medvěd a mně to v tu chvíli připadá jako nejkrásnější vyznání lásky, které jsem kdy slyšela.