Archive for Květen 2009

Poprvé

„Hádám, že letos budou třešně velký nejmíň jako koňský kule.“ Touto větou začínají mé oblíbené Opilé banány a dnes jsem si na ni vzpomněla, když jsem pozorovala na zahradě naší budoucí třešňovou nadílku. Nahoře v koruně už jsou plody docela červené. Je až neuvěřitelné, jak ten čas rychle běží…
Od loňské třešňové nadílky nás dělí spousta Mojtových poprvé.
Poprvé, co Mojta vyložil v obchodu sám od sebe bonbóny prodavačce na pás, aby je mohla namarkovat a místo obvyklé scénky- „Vojtíšku, dej“ „Ne, ne, moje, moje!“ pronesl „Tady, paní, Mojty bomomy…titiju, paní“ a všem babičkám v doslechu zvlhly oči.
Poprvé (a zároveň naposled) co Mojta přišel, zatahal mě za rukáv, požádal o sundání plíny a udělal epesní bobek do nočníku.
Poprvé, co jsem slyšela Mojtu zpívat „Skáka pé, chuchuwé hm hm hm hm tutu.“ Další slova si není schopen zapamatovat, tak jsem to s ním pilovala- „péro na klobouku“- „péjo“ opakoval Mojta radostně. „Ano, péro.“ „Péjo letí“ „Ale ne éro, ale péro.“ Těžko říct, jakou to vlastně má představu o tom, co že to ten myslivec na tom kobouku má. (Ačkoliv- ani se mu nedivím- já se lidové písničky naučila také z odposlechu ve velmi raném věku, aniž bych rozuměla všem slovům a významům, a když se dnes nad některými texty zamyslím, tak žasnu, co že se to tam všechno nezpívá. Třeba ještě nedávno jsem si myslela, že v jedné písničce mašíruje vojsko zum Herdoček…a ono ve skutečnosti mašíruje z Uher do Čech.)
Poprvé, co se Mojta vyčůral sám v přírodě. Šli jsme z nákupu, když se mi zachtělo a odskočila jsem si za nejbližší keřík. Mojta se zájmem pozoroval, co to tam vyvádím a pak projevil zájem se také vyčůrat. Sundala jsem mu plínu a pak jsem přemýšlela, co dál. Jak se vlastně nechávají čůrat takhle malí chlapečci? Ve stoje? Chvíli jsem nad tou možností dumala, ale pak jsem zhodnotila, že ve stoje nemá Mojta šanci se vyčůrat tak, aby si nepočůral kalhoty…a navíc si stejně začal intuitivně sedat na bobek. Tak jsem ho zvedla a vyčůral se „na holčičku.“
„Nejvyšší čas, abych se vrátil domů,“ řekl Medvěd, když jsem mu tu radostnou událost líčila do telefonu.
A tenhle pocit já naprosto sdílím- ono mít pré a při tom v péči dva loupežníky není zas až taková výhra v loterii. Ale už jdeme do finiše- v pondělí, úterý a středu má Medvěd písemnou část zkoušky, ústní pak o dva týdny později.

Tak nám držte palce, ať to celé nemusíme podstupovat za půl roku znovu…

Život matky na rodičovské dovolené

Jedno moje dítě nekadí a druhé kadí kam nemá…

novinky z Medvědova

Jsem slaměná vdova.
Medvěd je už týden v Praze. Původně se mi jevilo jako dobrý nápad, aby ten měsíc a kus, co mu zbývá do advokátních zkoušek, strávil tam- naši jsou pryč, má tam volný byt, klídek… ale fakt je, že mi tu chybí. Mám sice o něco méně uklízení, protože je tu o jednoho nepořádníka míň, ale zase se mi hůř spí, protože večer nemůžu usnout- hlavou se mi honí různé katastrofické scénáře, třeba co bych dělala, kdyby začalo hořet. Že nejdřív bych musela dostat Mojtu ven, umístit někam, odkud bych měla jistotu, že se nedostane zpátky, např. hodit k sousedům přes plot a pak oběhnout barák, rozbít dveře u Vájinky a vytáhnout ji ven. No a jak tak ležím v posteli a hlavou mi táhnou takovéto myšlenky, tak prostě vstanu a jdu zkoumat, jestli by se nám s Mojtou skákalo snáz z okna u něj v pokojíčku, nebo u nás v ložnici. Prostě magor. Nebo se bojím, že přijdou zloději. Nebo že se dětem něco stane, třeba že Vája v noci přestane dýchat. Mimochodem, asi předevčírem mi tu ve dvě ráno začal houkat monitor dechu. Jak mívám sny tohoto druhu často, tak to trvalo notnou chvíli, než jsem se probrala a došlo mi, že to se mi nezdá, že Vájince houká monitor dechu, ale že to je skutečný signál, že přestala dýchat. Tak jsem doběhla k její postýlce…. a dýchala. Byl to planý poplach, asi už docházely baterky, ale tu noc už jsem toho moc nenaspala. Představovala jsem si jak nevím, co dřív- resuscitovat, nebo zavolat záchranku? A kde mám mobil? Resuscitovat, nebo hledat mobil? A kde jsou klíče, abych mohla otevřít záchranářům? Ztrácet drahocenný čas oblékáním, nebo běžet otevřít nahá?
No, takže takhle já si tu žiju. Ráno se pak po takovéto noci samozřejmě nemůžu vyhrabat z postele. Mojta stojí v postýlce a pořád dokolečka opakuje tátomamitátomami a čeká, až ho někdo přijde vyzvednout. Protože nejsem po ránu schopná nějakých zvláštních akcí, zvykla jsem si ho brát do postele a „číst si“. Mojta má rituály rád, sotva ho vyndám z postele, běží si pro svou oblíbenou knihu, pak ke mně do postele, přikryje se peřinou a čeká, až přinesu mimi a sedneme si vedle něj. „Čtení“ probíhá spíše tak, že si prohlížíme obrázky a komentujeme co se na nich odehrává. Když je ale dobrý den, vydrží se koncentrovat i při skutečném čtení. Protože si však na svůj věk vybral docela obtížnou literaturu (O statečném Cibulkovi od Gianniho Rodariho) musím mu text trochu upravovat. Například pan Tykvička nekupuje cukrlátka za utržené haléře, nýbrž za peníze kupuje bombóny, apod. To je snad asi nejlepší část dne, protože moje děti tam na sebe krásně reagují a to je balzám na duši. Mojta nadšeně vykřikuje, když vidí na obrázku něco povědomého „šlápl na nohu, au au, tady je pan okurka a kde je pan víno? Najít pana víno…“ a mimi se mu směje. Nevím co jí na tom výjevu vždycky přijde tak veselého, ale něco asi jo. Tak to je naše probuzení do nového dne.
Dál už to tak veselé není, protože nastává celodenní program s názvem nočníková drezura. zhruba před třemi týdny se mi už zdálo, že jsme na dobré cestě. Mojta začal bobky v plíně hlásit. Sice až dodatečně, ale pořád to byl veliký rozdíl oproti dřívějšku, kdy náš malý tchořík utíkal před tím z nás, kdo ho chtěl zrovna přebalit, za ním se táhnul nezaměnitelný odér a křičel- „tam není bobo, tam není bobo.“ Teď hlásí bobky už ode dveří a když je nahatej a doma, dokáže si i v pravou chvíli sednout na nočník a ten zázrak tam vypustit. Když je na zahradě, má důležitější věci na starosti, než se koncentrovat na takové podřadnosti a pustí to tam, kde to na něj zrovna přijde. „Mami, tam je bobe…“ přiběhl mi tuhle domů oznámit. Vzala jsem toaleťák, šla za ním a čekala, že zamíří k pískovišti, kde si předtím hrál. On ale oběhl barák z druhé strany a skutečně- na zámkové dlažbě přímo před brankou ležel bobek úctyhodných rozměrů. Polilo mne horko, když jsem si představila jak všichni ti kolemjdoucí a sousedé (vesměs starší ročníky, kteří tráví teplé dny na verandách a pozorují co se kde šustne) viděli našeho malého trpaslíka, jak přiběhl zpoza domu, stáhl kalhoty, podřepl, vystrčil na ně zadek, vytlačil hromádku a zase odběhl…
Poslední dva dny se ale nějak šprajcnul a odmítá spolupracovat. Na nočník se odmítá posadit a když se mi ho podaří namotivovat „bombón dostaneš, až se vyčůráš do nočníku“ podřepne, vytlačí pár kapek, pak mě upozorní na to, že nočník hraje a dožaduje se slíbené odměny. Fakt nevím po kom tuhle vyčůranost zdědil…
Do školky mi ho nevzali (měli 114 přihlášených a brali 60 dětí…a to jsem přitom šla do té ze školek v okolí, kde byla největší šance- např. do Montessori, kam bych ho dala ze všeho nejraději, ale kde u zápisu byla čtyřhodinová fronta a přitom brali 18 dětí, jsem to ani nezkoušela.) Jsou okamžiky, které jsou jedinečné, kdy je Mojta milý, něžný, kdy objeví nějaký nový kus světa, kdy mě něčím rozesměje a to si říkám, že by bylo škoda ho dát do školky a o tyto chvíle přijít. A pak jsou chvíle, kdy je vzteklý, protivný a divoký…a to si zase říkám, že by nebylo od věci ho na pár hodin někam deponovat.

Odstávka

Včera dopoledne jsem měla jít cvičit, ale když jsem rozloupla oči, z okna jsem uviděla jak se z nebe valí proudy vody… jako by se nahoře protrhly hráze. „Nikam nejdu,“ zavrčela jsem, protože cokoliv, co se dá použít jako výmluva pro to, abych nemusela jít cvičit, se hodí. Jenže pak jsem se snažila rozsvítit a zjistila, že nejde proud. Jednalo se o plánovanou odstávku, o které nás informovali už asi před měsícem, ale stejně nás to s Medvědem zaskočilo.
Ono je docela překvapující, co všechno si člověk musí odpustit bez elektriky. Oběd, napadlo mě jako první- budeme se muset najíst někde venku, nebo si namažeme rohlíky. Druhá moje myšlenka patřila pračce a sušičce, které jsem měla připravené k zapnutí a v duchu jsem si gratulovala, že jsem včera byla líná dojít do sklepa a pračku nastavit posunutým startem na šest ráno, protože to by jí došla šťáva někde v polovině pracího cyklu a to by jí zřejmě moc neprospělo. Pak jsem zjistila, že nesvítí světlo v koupelně a na záchodě a že ve spíži nic nevidím, protože si tam nerozsvítím. Nevadí, tak si alespoň uvařím čaj…aha, neuvařím. Na net se nedostanu…tak alespoň napíšu recenze, co se mi tu kupí už měsíce…nenapíšu, ten počítač vlastně ani nezapnu. Jsou to samozřejmosti, ale všechno mi to dochází nějak pomalu.
Přestává pršet a já jsem najednou bez výmluvy, proč nejít cvičit. Mojta je nadšen, protože se tentokrát sešlo hodně dětí a skoro samé holčičky. Jedna z nich vypadá jako by z oka vypadla Medvědové nejmladší sestře a tak přemýšlím který z Medvědů se kde zapomněl. „Jak vypadala ta maminka, měla velká prsa?“ snaží se Medvěd později zavzpomínat co dělal cca před třemi lety…
Po cestě domů nás opět zastihne déšť. „Pichí, pichí,“ vykřikuje Mojta a vystrkuje hlavu zpod pláštěnky. Vůbec mu nevadí, že mu prší na šišku. Mně taky prší na šišku, protože můj bezmála 50kilový kočár se jednou rukou prakticky řídit nedá a tudíž jdu bez deštníku, ale já z toho už tak nadšená nejsem. „Houpat, houpat,“ připomíná mi Mojta, abych se nezapomněla zastavit na dětském hřišti. „Vojtí, vždyť prší, jedem domů.“ Mojta chvíli protestuje, ale za chvíli se rozprší natolik, že houpání oželí a hlavu strčí pod pláštěnku. Než dojdem domů, padají nám na hlavu kroupy jako trakaře. Medvěd je kupodivu ještě doma- myslela jsem, že už bude odjetej do Prahy, když se mu doma nabízí k obědu jen namazaný rohlík- ale je tu. „Proč sis nevzala deštník?“ Jsem úplně promočená a za blbé dotazy jsem schopna zabíjet. „Čím to, že jsi ještě doma?“ „Ale, bez elektriky nemůžu otevřít bránu a vyjet autem.“ Aha, takže jsme tu uvěznění…trochu jako trosečníci. Ještě že jsme si byly včera s Vájinkou „zashopovat“ a máme plnou ledničku.
Malá odbočka- když mi Medvěd poprvé navrhnul, že si mám jít „zašopovat“ docela mě tím pobavil, protože pod tím pojmem si představím Paris Hilton, jak v botech na jehlách a růžovým psíkem strčeným do růžové kabelčičky probírá šatstvo v superluxusním butiku, ne strhanou matku, která v každé ruce drží jeden košík, břichem popostrkává kupředu kočár se dvěmi ratolestmi a „šopuje“ jídlo pro celou rodinu na dva týdny dopředu (které nakonec vydrží tři dny.)
Takže tak, naštěstí jsme si s Vájou udělaly den předtím dámskou jízdu a zashopovaly jsme si potraviny na měsíc dopředu, aby nám to Medvěd mohl hodit domů autem, ještě než odfrčí do Práglu. „Samý jogurty, jogurtový nápoje, hrášek a kukuřici“ vrčel Medvěd naštvaně, když doma uklízel nákup do lednice. „Co blbneš, vždyť tu nebudeš, tak co se rozčiluješ?“"Hm…“

A tak mám mrazák plný rozmraženého hrášku, kukuřice a také se mi napůl rozmrazila ta půlka husy, co si ji u mně v mrazáku kdosi deponoval. A další odstávka za 14 dní…

Pufa

„Jé, to je tak bezvadný, že mu rozumíš,“ rozplývala se nadšeně jedna moje známá, když sledovala moji konverzaci s Mojtou. „Já vůbec netuším, co říká- pejsek, písek, všechno mi to přijde stejný.“
Tak jsem jí nechtěla kazit radost a nevysvětlovala jsem, že to není zdání, že pejsek a písek v Mojtově podání zní skutečně naprosto stejně a moje porozumění se zakládá na tom, že zkoumám kam Mojta upíná zrak a odhaduji, co se tak asi mohlo ocitnout v jeho zorném poli.
Na procházce je to snadné- „mami, hele, čiči, hele ato, hele touo“ (kočka, auto, kolo) se dá snadno odvodit. Medvěd není tak trénovanej, tak občas kouká špatným směrem. „Táto, mychi!“ Medvěd kouká po poli, ale žádné myši nevidí. „Tady nejsou žádné myši, Vojto!“ „Mychi!! opakuje trpaslík čím dál tím méně trpělivě. Je to potíž, mít tak tupé rodiče, kteří si nevšimnou, že na obloze svítí měsíc.
Horší je to doma, u věcí, které se ukázat nedají- trochu se to zlepšilo poté, co Mojta začal používat i slovesa a vytvářet první věty. Když řekne „Pusti tiťá!“, je to o dost přehlednější, než původní strohé „Tiťá!“, protože vím, že chce pustit pohádku o Krtečkovi a nemusím přemýšlet, jestli chce jít na návštěvu k tetě, či co.
Ze všeho nejhorší jsou ovšem potraviny. To Mojta stojí u kuchyně a dožaduje se Ufy, nebo Ututy. To ovšem zahrnuje skoro všechny jeho nejoblíbenější pochoutky- sušenky, okurky,… dokonce i šunka zní také podobně. Někdy si ovšem nemůže vzpomenout na název toho, co mu zrovna přišlo na mysl, a tak může být Ufa, nebo Ututa prakticky cokoliv. A to je pak hádej, hádej, hadači.
„Mami, ufůůů…“
„Co chceš, Vojtíšku, sušenku?“
„Ne!“
„Okurku“
„Ne, ufu…“
„Šunku?“
„Ne!“
„Tak nevím…“

„PUFU!“

Žrouti

Malej Medvěd mi není vůbec podobnej- nebýt toho, že si dodnes živě pamatuji, že jsem ho porodila, myslela bych si, že to snad ani není moje dítě. Vzhledem je celej Medvěd a zatím jsem u něj neobjevila ani žádný charakterový rys, kde bych si řekla- ano, to má po mně.
Až před týdnem jsem v něm poznala svoje dítě. Bylo to tak: čekali jsme na Medvěda před Baumaxem a já si koupila k tomu čekání párek v rohlíku. Pak jsem si řekla, že vlastně není důvod, proč nekoupit párek v rohlíku i Mojtovi a tak Mojta objevil párek. Páuek. „Vojtíšku, dávej pozor,“ říkal mu Medvěd, po cestě domů, „ať ti ten párek nespadne“…ale pozdě. Mojta stál na kraji silnice, v ruce držel rohlík s dírou a nešťastně koukal na páuek na zemi. Ještě než ho napadlo se pro něj sehnout a zastrčit ho zpátky do díry, Medvěd se zaktivoval a páuek širokým obloukem čutnul do příkopu. A pak to přišlo! To moje dítě, které nikdy nebrečí, ani když spadne a odře si kolena, ani když se praští do hlavy, že to zaduní, ani když dostane na zadek (mluvím o pláči z lítosti, smutku a bolesti, ne o vzteklém a zuřivém pláči- ten mu jde dobře) se rozplakalo upřímným a srdcervoucím pláčem. Oplakávalo svůj páuek a já s ním tak soucítila… Medvěd na Mojtu chvíli vyjeveně koukal, pak kouknul na mně, pak zaváhal a pak se nejistě zeptal- „tak mu tam dojdem koupit další?“ Byli už jsme sice na půli cesty domů, ale stejně jsem neváhala a přikývla.
„Huá, páuek, dalchí páuek,“ zajásal Mojta, když pochopil směr naší cesty a stalo se z něj rázem 15 kilogramů koncentrovaného štěstí.
Vzpomněla jsem si na historku ze svého dětství, kterou mi máma často vypráví- houpala jsem se na židli a jedla chleba s rybičkovou pomazánkou. Najednou se ta židle se mnou převrátila dozadu a já spadla rovnou na šišku. Začala jsem hrozně brečet a máma ke mně běžela, protože si myslela bůhví co se mi nestalo. Zjišťovala co mě bolí, ale já ze sebe nemohla vypravit ani slovo. Teprve když jsem se uklidnila, dozvěděla se máti, že želím toho chleba s rybičkovou pomazánkou, který mi při té nehodě spadl na zem (samozřejmě namazanou stranou dolů, jak už to tak bývá.)
Takže tohle je ta vlastnost, kterou jsem předala svému potomkovi:-)
… a kdyby Vás zajímalo jak dlouho dozadu si události pamatují dvouleté děti, tak minimálně čtyři dny. Po čtyřech dnech jsme šli totiž s Mojtou tou samou cestou k doktorce a přesně na místě té tragické události začal Mojta hlásit: „bácauo“ (a teď si nemohl vybavit název té pochutiny), „tady bácauo (lusk), bácauo (lusk)“- „párek“, napověděla jsem mu. „Ano, páuek,“ rozjasnil Mojta tvář. „Tady bácauo páuek.“

První květnové zížitky

Květen u nás začal tím, že si Medvěd stěžoval, že je mu špatně. Když hekal už notnou chvíli, límec od košile si vyhrnul nastojáka a sháněl třetí deku na přikrytí, uvařila jsem mu čaj a do podpaží strčila teploměr. Naměřil 37,3, čímž Medvědovi potvrdil jeho teorii o tom, že umírá.“37,3 mumlal si dramaticky- to je jako 37 + 3, to je 40″ sděloval mi s hrůzou v očích. „Tak to je dobře, žes neměl 37,6, to už bys byl po smrti,“ odtušila jsem. Jsem cynik.
Když dořešil, že ještě nesmí zemřít, protože nemá uzavřenou životní pojistku a já bych neměla z čeho dostavět barák, začal se dotazovat po nějakém prášku.
„Chceš paralen?“ ptala jsem se.
„Jasně že jo, to tě to nenapadne samotnou?“
„Jsi přeci dospělej, můžeš si říct, ne?“
„Ale já jsem nemocnej… „
„Ach, ta mužská rýmička…“ povzdechla jsem si.
„Ale já přeci nemám rýmičku,“ zamumlal Medvěd uraženě, „… mám teplotku.“
Druhý den už byl naštěstí bez teplotky, protože jak je to jeho postonávání čas od času roztomilé, uvítám, když bude zase delší dobu zdráv:-)
Druhý den jsme po cestě z obchodu potkali hada. Plazil se přes cestu a my jsme mu dělali bodyguardy, aby ho nikdo nepřejel. „To je mimi- had“ vysvětloval Medvěd Mojtovi. Mojta už ovšem ví, že každé mimi má mámu a tak celou cestu domů přemýšlel „de je máma at.“ Prokládal to větami- had ztratil mámu, najít mámu, kde je máma had? Není máma had… a vydrželo mu to až před barák. Před domem rozšířil svou starost o hadí rodinku i na širší příbuzenstvo a začal se dotazovat- a kde je babi- had a kde je táta- had a kde je děda-had…?
Naštěstí jsme, těsně před tím, než se nám tu obývákem začal plazit strejda-had velikosti dobře živené anakondy, podle fotek na netu zjistili, že mimi-had nebylo žádné mimi, ale byla to dospělá užovka.

Tak jsme se alespoň trochu dovzdělali v zoologii a Mojta si procvičil příbuzenské vztahy.

…jak je mám všechny ráda…

Kamarádka mě tuhle prosila, abych jí napsala něco o tom, jak mě ty moje děti štvou….tak jsem si na ní dneska vzpomněla.
To bylo tak- k obědu jsem naplánovala vepřové po myslivecku a pórkový salát, podle receptu, který jsem neměla vyzkoušený a tudíž bylo trochu sázkou do loterie, jak to dopadne.
Začala jsem vařit v deset, to si zrovna Medvěd přišel uvařit kafe a koukal, jak krájím pórek na kolečka. Pak odešel a čas začal rychle utíkat. Malá začla brečet, že by chtěla nakojit, tak jsem jí kojila a zároveň hypnotizovala slaninu, aby se mi nepřipekla. Do toho přišel Mojta s oznámením, že nočník hraje. Dokojila jsem Váju, odložila do postýlky, šla vylít nočník a mezitím v kuchyni začal šrumec, protože všechno začlo utíkat a připalovat se. Vájinka začala vřískat, že nechce ležet v postýlce a že si ji mám přijít okamžitě vyzvednout. Do toho zvonil telefon- volal Medvěd, že když máme ten pórek, mohla bych udělat pórkovou polívku. „Ok, dám stranou trochu toho pórku na salát,“ říkala jsem si.
To bylo jedenáct a já pomalu litovala, že nemám dvě ruce navíc- Vojtěch mi ochotně nabídl ty svoje a pomalu prozkoumával suroviny na kuchyňské lince. Když dospěl až ke sporáku a snažil se na sebe zvrhnout hrnec plný horké vody, jeho pomoc jsem s díky odmítla a z kuchyně ho vykázala. To se ho zřejmě poněkud dotklo, protože si lehnul před kuchyní na zem, začal ječet a bušit rukama a nohama do podlahy. Snažila jsem se to nevnímat, stejně tak jako jsem už notnou chvíli byla hluchá k stížnostem Vájinky, že si jí ještě pořád nikdo nepřišel vyzvednout a musí ležet v postýlce. Chtěla jsem rychle dodělat alespoň ten salát, abych ho mohla strčit do lednice a neměla tak rozdělaných deset věcí najednou.
Pórek, cibule, vajíčka, zálivka, zamíchat, tak…a sakra, Medvěd chtěl tu pórkovou polívku. Nevadí, bude příště. Salát hotov, ale Vojtěcha není vidět, ani slyšet. Bodejť by bylo, je na výzkumné misi. Hlavu má strčenou v záchodové míse a v ruce třímá štětku.
Lovím dítě z mísy a záchod pro jistotu zamykám zvenčí. Přichází Medvěd- „tak co, už je ta polívka?“ „Hele, polívka nebude, sorry, zapomněla jsem dát ten pórek stranou, byl tu šrumec.“ Medvěd se tváří nasupeně, Vája řve a Mojta visí sklíčeně na klice od záchodu. „Ještě jsem ti kvůli tomu speciálně telefonoval“, vyčítá Medvěd a uprostřed všeho toho bince začne studovat návod k přípravě pytlíkové pórkové polívky…
…takže tak. Nakonec to vepřové po myslivecku nebylo špatné, ale zase nebylo ani výrazně chutnější, než maso s pětiminutovými omáčkami, které vařím běžně…takže příště udělám zase pětiminutovou omáčku a takovéto infarktové dopoledne si s radostí odpustím.

„Ženo, někdo se nám zamkl na záchodě…“ diví se Medvěd… musím končit:-)