Archive for Březen 2009

Porod II

poslední týden se s články o porodu roztrhl pytel, tak i já přispěji se svou troškou do mlýna.

Upřímně řečeno, čekala jsem, že budu rodit v lednu. Termín jsem sice měla 3.2., ale tak nějak jsem tušila, že i mé druhé dítě bude ledňáček. Čím víc se blížil den D, tím víc si to myslela i má gynekoložka a tak jsem prakticky celý měsíc seděla na sbalené tašce.
Můj největší strach, že budu rodit někdy, kdy neseženeme pro Mojtu hlídání a já budu muset odrodit bez Medvědovy přítomnosti, jsem zažehnala tím, že jsme do pokoje pro hosty nastěhovali slečnu- budoucí učitelku MŠ. Bydlení tu měla zadarmo s tím, že bude v pohotovosti. Myšlenka dobrá, ovšem nepočítala s tím, že slečna si najde nového šamstra- supermanažera a tím pádem my nebudeme jediní, kdo bude očekávat, že slečna bude v pohotovosti a k dispozici.
„Jak si někdo proboha může myslet, že bude rodit v lednu, když má termín v únoru?“ rozčiloval se supermanažer, „snad když mám termín, tak mám termín, ne?“ Docela mne pobavil, zřejmě si to představuje jako nějakou domluvenou schůzku- 3.2. v 15.00 se, miminko, sejdeme na porodním sále v té a té porodnici. Jenže moje miminko se na domluvenou schůzku nedostavilo. Propáslo i kouzelné datum 09.02.2009 a já byla objednána na středu na vyvolání.
V úterý večer jsme Mojtu odvezli k babičce a já si začla na netu vyhledávat jak vlastně takový vyvolávaný porod probíhá. Docela mne vyděsily historky o ženách, které nastoupily k vyvolání ve čtvrtek a porodily v pondělí- já nutně potřebovala porodit ve středu, protože ve čtvrtek ráno měl Medvěd soud, který nešel zrušit a kdyby mě tam nechal samotnou, tak já to balim, jdu domů a žádný porod nebude.
Nástup k porodu byl stanoven na 7 ráno a tu noc předtím se mi dost špatně spalo. Už od odpoledne jsem měla kontrakce, které dost bolely. Vždy když jsem hekla, tak na mne Medvěd hodil oko zkušeného spolurodiče a konstatoval, že to ještě nic není, že ty pravé kontrakce teprve přijdou. V duchu jsem ho posílala do horoucích pekel, ale měl pravdu. V jednu ráno mi odtekla plodovka a asi dvě hodiny nato začalo to pravé peklo. Sice by se dalo tušit, že mi v porodnici rezervují místo, když jsem tam na 7 objednaná, ale pro jistotu jsem tam předem volala- člověk nikdy neví. „Druhorodička? Voda praskla před dvěma hodinama? No to už jste tady dávno měla bejt…“ vyděsila mne sestra. tak jsem rychle vzbudila Medvěda, aby si namazal svačinu (není horšího parťáka, než hladovýho Medvěda… až později jsem zjistila, že si namazal rohlíky pro labutě…) a jelo se. Když jsme přijeli, nechali nás nejprve sedět hodinu a půl v čekárně a pak mě vzali na přípravnu.
„Jestli tam budou chytří, opíší všechny potřebné údaje z tohoto papíru a nebudou Vás tam dlouho zdržovat.“ říkala mi paní v rizikové poradně minulý pátek. Nebyli chytří a tak jsem musela diktovat choroby matky a otce a všelijaké další údaje. Kroutila jsem se tam jak žížala a když sestra došla k otázkám : považujete se spíše za pesimistu, nebo optimistu? a jak hodnotíte svoji současnou bolest na stupnici od jedné do desíti? Měla jsem za to, že ji kousnu.
Na klystýr jsem se docela těšila v naději, že se tam pěkně schoulím na lehátku do klubíčka, ulevím bolavým zádům a budu se muset chvíli soustředit na něco jiného, než na to, co všechno mne bolí.
Člověk si ale nemá nic předem lakovat na růžovo- „přesuneme Vás do jiné koupelny, tady musíme připravit další maminku“ řekla mi sestra a já s taškou v ruce, botama v druhé ruce a s nahatýma půlkama pěkně staženýma k sobě putovala nemocniční chodbou. Ta druhá koupelna byla malinkatá místnůstka, kam se vešel jen sprcháč a záchod. Nejen žádné lehátko, ale dokonce tam nebyla ani židle. V tu chvíli se mi už docela zatmívalo před očima. „Židli žádnou nemáme, ale můžete si sednout na záchodovou mísu“ odpověděla sestra na moji žádost. Jak má člověk sedět na záchodové míse a zároveň v pozadí udržet půl hodiny napumpovanou tekutinu, to neporadila.
(Později mi máma vyprávěla, že jí takto po klystýru nechali před 25 lety v Jihlavě chodit po chodbě…ale že doufala, že se od té doby situace změnila…jak je vidět, tak ne o moc.)
Přesun na porodní sál byl docela úlevný. Zhroutila jsem se na lehátko a čekala na Medvěda. Porodní sál byl docela hezký- byly tam různé vychytávky a výhled z okna poskytoval pohled na probouzející se Hradec. Za jiných okolností by to člověk i ocenil…
S rozbřeskem se vyměnila služba a dorazila i naše PA- Modelka. Já si na ni nejdřív nevzpomněla, ona na nás ale jo. „Vy jste tu byli před dvěma lety, že jo…tady pána si pamatuju.“ Nevím tedy jestli to byl zrovna kompliment, při tom množství lidí, co jí prošlo za ty dva roky pod rukama…nicméně my si ji pro příště budeme pamatovat taky.
Začali do mne pumpovat různé ty vodičky na urychlení a porod postupoval zdárně kupředu. Medvědova hlavní úloha byla vozit mne na lehátku nahoru a dolů, protože záda bolela úplně nesnesitelně. „Nahoru, nahoru…nenene, honem dolů“ tak v tomto duchu to probíhalo.
Do toho k nám na pokoj chodili různí lidé, kteří si tam vždy něco datlovali do počítače a občas se mne zeptali na adresu, či na něco podobného, co už jsem měla v papírech uvedeno nejméně dvakrát. Zřejmě neumí číst, protože jinak nevím, jak si to vysvětlit.
Celkem rychle jsem se dostala na 9 cm a v ten moment začal náš souboj s Modelkou. Ona si zřejmě představovala, že tam dojde k nějaké ideální situaci, kdy se tam dole vyrobí nějaký široký tunel, kterým to dítě vyjede a pořád se jí to nějak nezdálo. „Máte to tam nějak oteklé, jak nám do toho tlačíte, ještě vydržte a netlačte.“ Už jsem nemohla. To ten otok jako splaskne, když tu budu hekat ještě dvě hodiny?
Když mě vyšetřila asi po sedmé a pořád se jí to nezdálo, kývla jsem na Medvěda, že nastává čas na jeho aktivní participaci při porodu.
„Zavolejte nám doktora, sestro!“ zavelel. (Zřejmě si ho Modelka bude pamatovat i pro příště.)
„Pan doktor teď nemůže a stejně by vám nic jiného neřekl, tam je prostě ten oteklý lalok z toho, jak nám tam paní do toho tlačí…netlačte!“ vysvětlovala, zatímco mne stahy válcovaly.
„Ale minule jste také říkala, že je žena málo otevřená a že je to ještě na dlouho a hned chvíli poté se vyměnila služba a doktor hned rozhodl, že rodíme“ snažil se Medvěd vysvětlit, že rozhodnutí- teď už rodíme/ještě počkáme závisí na subjektivním úsudku vyšetřujícího a že my víme, že ona upřednostňuje počkat, ale my že bychom zase upřednostnili rodit, i za cenu nějakého potrhání.
„Ale to nebylo tím, že přišel pan doktor, to bylo tím, že porod dospěl do konečné fáze, to vám neurychlí nikdo…“ vypadala, že nechápe, co jí Medvěd sděloval… nebo to možná opravdu nechápala.
Pak přišel pan doktor, Modelka mu oznámila, že je tam ten otok, ale „ona nám paní do toho stejně tlačí…“ (nespolupracující rodička) a tak se rozhodlo, že rodíme.
„Souhlasíte s tím, že se medičky budou dívat?“ zeptal se doktor a za zády mu stály dvě holčiny, které se na mne prosebně dívaly. Docela mně to dodatečně naštvalo, protože už na přípravně, mezi tisícem stupidních otázek na míru mého optimismu, se mne na to ptali a já jim řekla, že si mediky u porodu nepřeji. Když si ale člověk zrovna sahá na dno, tak je mu celkem jedno, jestli mu bude mezi nohy koukat tři, pět, nebo sedm lidí a navíc nemá sílu se hádat, na což oni sázejí.
Ne že by mi přihlížející medičky tolik vadily, ale spíš to ilustruje přístup nemocnice k přáním rodičky. (Porodní plán už jsem tentokrát ani nesepisovala, vzhledem k tomu, že minule mi z něj takřka nic nesplnili.)
Najednou nastal rozruch- „rychle, už držím hlavičku“, volala nějaká paní, jejíž jméno jsem si mohla dodatečně přečíst na porodní kartičce, protože neuznala za vhodné se zdržovat takovými formalitami, jako je představování. Stolek nebyl připraven, doktor neměl nasazené rukavice a tak honem honem, aby se to všechno stihlo. „Netlačte, netlačte“ křičeli na mne a Medvěd vedle mně brunátněl, jak byl naprdnutej, protože přesně takhle to bylo i minule- nejdřív na všechno dost času a pak rychle rychle honem, protože dítě už je skoro venku a jejda, kde mám ty rukavice…
A najednou bylo děťátko na světě. „Co je to, holka, nebo kluk?“ ptala jsem se. „Nevíme, počkejte….hmmm…je to holka“
…a pak mi ji přiložili na břicho, celou oslizlou a zkrvavenou. „Bože, ta je ošklivá“ napadlo mne. Že ale něco není v pořádku a moje dcera mi nepřijde ošklivá proto, že prostě novorozenci, kteří právě prolezli místem, které není na průlez čtyřkilových mimin úplně nejvhodněji uzpůsobeno, prostě oškliví bývají, mi došlo až v okamžiku, kdy se Medvěd vrátil s dítětem a s pediatrem.
„Vaše dítě se bohužel narodilo s vrozenou vývojovou vadou“ tuhle větu si budu pamatovat asi do smrti. „Ale nebojte, je to v podstatě jen kosmetická záležitost, manželovi už jsme všechno vysvětlili.“
Medvěd má slzy v očích ale kývá, že to bude dobrý. Váju zase odnášejí pryč a Medvěd dostane na vybranou, jestli chce jít s ní, nebo zůstat u mne. Zůstává a kouká na doktora, jak mi šťouchá prstem do břicha a čeká, až vyleze placenta…a ono furt nic. „Prosímtě můžeš mi to lehátko zvednout?“ bolest zad stále neodeznívá. Dost jsem na to sázela, že zároveň s porodem zmizí. Medvěd bere dálkové ovládání a posadí mne na posteli do sedu. A jak si sednu, tak z mne vylítne placenta, ohodí doktora i všechno okolo. „Fuj, vy jste mně postříkala!“ stěžuje si doktor. „Jé, já jsem porodil placentu!“ je Medvěd radostí bez sebe a zpětně to hodnotí jako největší zážitek z porodu. A není sám, tato událost nás proslaví po celé porodnici- „…jo vy jste ta, co doktora postříkala placentou…“ sdělují mi posléze spolurodičky na pokoji, že má sláva mne předchází.
S porodem placenty bolest zázračně ustupuje.
Moje holčička je statečná, pusinku má celou zdeformovanou, ale přisává se úplně bez problému.
„Jaktože jste fotil během porodu, když tady máte všude cedule, že během porodu se fotit nesmí?“ naváží se Modelka do Medvěda, čímž si naběhla, protože přesně na podobný impulz Medvěd čekal. „Tady máte jen, že se nesmí filmovat během porodu.“ „Vy jste nějakej drzej…“
hádají se o neexistující snímky (jak zjišťuji dodatečně- první fotka je, jak hekám na koze a další už jsou z vážení a měření.) Modelka navíc přidává spoustu dobrých rad. Nejlepší je, že z ní nakonec vypadne, že ona sama zatím ještě žádné děti nemá….
Tak to mám znovu za sebou. Jsem unavená a šťastná. To ještě nevím, že kosmetická záležitost ve skutečnosti není jen kosmetická záležitost ( „paní doktorko, sestřička mi říkala, že jste prý mé dceři prováděli vyšetření ledvin a srdce…“"..jo, ano, tady mi podepište informovaný souhlas s vyšetřením…“) že moje dítě druhý den převezou do Prahy, aby den nato mohlo být operováno, že mně 24 hodin po porodu propustí („…nic Vám přeci není, jste zdravá žena a 24 hodin po porodu se v Americe propouští běžně…“) aby mne Medvěd mohl autem odvézt do Prahy za malou, protože kdo by vzal zdravou ženu do sanitky, že. Ještě spoustu věcí nevím.
Je devět ráno, za oknem studenti spěchají na přednášky a Medvěd má narozeniny. Happy birthday, Medvěde.
Vája
Vája a Vojta