Archive for Listopad 2008

Na okraj

Nejlepší český výtvarník je Slovák, psali včera v Respektu. Tak tedy nevím, co to spolu v faktem, že nejznámější český spisovatel je Němec a největším Čechem je Jára Cimrman, o té naší zemičce vypovídá…no, to jen tak na okraj.
Také by mne zajímalo jestli by Medvěd stál o to se mnou vstoupit do svazku manželského „na doživotí“ jak navrhuje náš pan ministr kultůry…
A v neposlední řadě stojím před zcela zásadní otázkou- péct, či nepéct na vánoce?
A poslední poznámka- zjistila jsem, že už vůbec neumím česky. Že už nejenom nejsem schopná napsat správně čárky v dlouhých souvětích, ale dělají mi i problémy s a z, je a ě, velká a malá písmena- např. v tom prvním odstavci si vůbec nejsem jistá. Jen vyjmenovaná slova si ještě pamatuji, tak přeci jen mi ta mnoholetá školní docházka byla co k čemu:-)

Blbej den

Vojta vstává v pět hodin ráno a my se s Medvědem střídáme v tom, kdo k němu vstane, uvaří mu kašičku a pustí mu nějakou pohádku v televizi. Dnes připadla řada na mně, ale když k nám Vojta ráno přišel do ložnice, tak řekl- „pojď, táto, pojď!“ „Maminka půjde, Vojto, ano?“ odpověděl mu Medvěd. „Ne, máma ne, máma eťě hají, táto pojď!“ odvětil synátor…a toto drobné gentlemanství v praxi bylo to nejhezčí, co mne dnes potkalo. Jinak to stojí za prd- Vojta je nemocnej, mně není dobře, s Medvědem se hádáme- on si myslí, že jsem hrozná já a já si myslím, že je hrozný on a letmý pohled na můj účet mě uvrhl do deprese- takhle na mizině jsem nebyla snad ani v tom šerém dávnověku, kdy jsem dostávala kapesné 20Kč týdně…

Kočárek

Tak jsem si včera udělala radost a koupila jsem nový kočárek. A to sice tento:kočárek
akorát budu muset začít posilovat, protože to bude- 20kg kočárek, 13 kg Vojta, 4 kg mimino + nákup…časem to bude 20kg kočárek, 17 kg Vojta, 10 kg mimino + nákup.
Jak jsem včera procházela tu prodejnu s věcmi na miminko, viděla jsem spoustu hezkých věcí na holčičku… ale nakonec jsem se uhlídala a nic nekoupila. Ještě musím počkat, nic není zatím jisté a aby pak chudák chlapeček nemusel jezdit po okolí celý v růžovém (tak jako můj švagr, blahé paměti, když byla tchýně přesvědčená o tom, že její druhé dítě bude určitě holka a náležitě si ji dopředu vybavila)

Pohádka na pokračování

Byl jednou jeden bohatý statkář a ten měl dva syny- starší byl schopný, pracovitý a uměl se o sebe postarat, mladší byl od malička zbožňovaný a roztomilý. Když oba dorostli mužného věku, byl už statkář starý a nemocný. Zatímco starší syn namísto otce převzal starost o celé rozsáhlé hospodářství, pracoval do úmoru a otcův majetek mu vzkvétal pod rukama, mladší syn se veselil s dámou svého srdce a navštěvoval cizí kraje. K otci si přišel vždy akorát pro peníze. I přesto starý statkář svého mladšího syna nekriticky zbožňoval.
Jednoho dne se statkáři přitížilo a tak začal pomýšlet na to, jak svůj majetek rozdělí. Zjistil, že v úvahu přichází dvě možnosti- buďto dá každému synovi půlku, nebo vezme v úvahu, že starší syn se přičinil o zhodnocení majetku a navíc je jediný, kdo se o hospodářství dokáže postarat a dá mu víc. Starý hospodář si nevěděl rady, rozum mu velel odkázat větší část staršímu synovi, ale srdce mu krvácelo při pomyšlení, že by mladší syn měl dostat méně (a nedej bůh se na něj nahněvat.)
Tady naše pohádka prozatím končí, na pokračování jsem sama zvědavá….
Ještě jsem v této souvislosti chtěla psát o podobenství O marnotratném synu. Jistě znáte, pokud ne, předkládám:
Lk 15,11-24
Ježíš řekl: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‘Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.’ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ‘Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.’ I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‘Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.’ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‘Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.’ A začali se veselit.
Toto podobenství mi vždycky vadilo- otec rozdělil svoje jmění na dvě poloviny, jeden bratr svoji polovinu prošustroval, zatímco druhý pracoval a staral se o otce. Když se pak bratr- ulejvák vrátil domů s prosíkem, protože nebyl schopen se uživit vlastní prací, tak ho otec slavnostně uvítal, vše mu rázem odpustil a jal se ho hostit z BRATROVA majetku, ubytoval ho pod BRATROVOU střechou,… já být tím druhým bratrem, tak bych byla tedy štěstím bez sebe z takového přístupu…

O bydlení a folkových festivalech

Včera jsem byla na koncertě Žalmana a spol.
Nejdřív jsem měla jít sama, pak říkal Medvěd, že půjde se mnou, pak se to ještě čtyřikrát změnilo a nakonec mě tam jen odvezl a než jsem si doposlechla konzert, pracoval v kanclu přes ulici.
Sice jsem si nejdřív říkala, že to je pakárna, chodit na kulturní akce sama…ale pak se mi to rozleželo a už mi to zase nepřišlo tak hrozný- vlastně, vzhledem k tomu, že jsem to měla i s odvozem to bylo skoro lepší, než kdyby vedle mě seděl Medvěd, který bude celý konzert nervózně poposedávat na židli a přemýšlet nad tím, co všechno mohl stihnout za tu dobu, co se tam „fláká“ a o přestávkách bude zuřivě telefonovat, aby měl neustále o všem přehled.
Konzert byl pěkný, už jsem dlouho nikde nebyla, tak jsem si to užila. Jak tak hráli, tak jsem si představila, že za pár let budou se mnou jezdit na folkové festivaly moje děti. A že to bude hrozně romantické, jak budeme spolu nocovat pod širákem, poslouchat jak hrají…a pak jsem v té představě uviděla Medvěda- my seděli na zemi na karimatce, všichni v jednom chumlu, poslouchali jak hrají, cpali se děsně nezdravým občerstvením z místního stánku a koukali na hvězdičky…a Medvěd stál opodál, neustále telefonoval a rozčiloval se, že nemá signál. Tak jsem mu říkala- Medvěde, odejdi z mé představy- zapuzuju tě, zapuzuju tě, zapuzuju tě…
Poslední dobou je to s ním fakt hrozné, protože pracuje, pracuje, jí v poklusu, spí v poklusu, souloží… no, nechme toho. Ale ještě tři týdny to musím vydržet- pak se dodělá ten PROJEKT ČASOŽROUT a mohlo by to být nějakou dobu lepší….než si zase vymyslí něco jiného.
No, jinak se to opět a pro změnu začíná komplikovat s naším bydlením- spousta lidí, co dělají do realit nám říká, že za tu cenu, kterou požadujeme, nemáme šanci tento barák prodat. A švagr nechce ani slyšet, že bychom měli jít někdy v budoucnu s cenou dolů- že to pak prý nemá smysl prodávat. Tak to jsem zvědavá jak to tedy budeme řešit….
Každopádně, kdybychom tenhle barák prodali za mnohem méně, tak už nám zase nezbyde dost peněz na stavbu nového baráku. A tak jsme se opět v myšlenkách vrátili o pár měsíců zpátky a začli uvažovat, jestli by přeci jen nebylo lepší si za minimální náklady zrekonstruovat byt v centru v jednom baráku, co patří starému Medvědovi. Výhoda by byla, že takto bychom mohli skutečně za rok bydlet a nemuseli bychom tu bydlet dalších 3, 4, 5 let v nepůl zařízeném bytě- provizoriu a myslet si, že bydlíme na chatě, jak mi radila moje tchýně. Další výhoda by byla, že Medvěd by měl kancelář o patro níž a poslední výhoda by byla, že v centru je všechno po ruce- školka u domu, divadlo u domu, obchod u domu,…
Jenže také vede pod barákem rušná silnice, není kde venčit ani děti, ani psy, neměli bychom ani balkon…
tak zase nevím, a už mě to začíná trochu drásat. Co měsíc, to jiný plán- moji rodiče už jsou z nás na budku, tchýně s tchánem má za to, že bychom měli zůstat tam, kde jsme (což je založeno na předpokladu, že bychom tu do budoucna bydleli i se švagrem a jeho rodinou, protože se navzájem nevyplatíme- což je možná hezká představa pro rodiče, ale jinak je to pohádka O nerozlučných sourozencích, kteří k sobě mají blízko… a já zase raději tu O perníkové chaloupce)
Hlavně abychom se nakonec nerozhodli blbě…

Červ

Dnes ráno jsem rozkrojila grep a vypadl na mne největší červ, kterého jsem kdy v životě viděla. Zřejmě to byl nějaký exotický příbuzný našich červů, protože rozměrem se blížil spíše žížale. Vojtu červ zaujal mnohem více, než grep, ale naštěstí ho nakonec ani neochutnal (to já ten grep také ne.)
Ostatně oni červi a červíčkové se často objevují v nečekaných chvílích na nečekaných místech. Třeba takový červíček pochybností…
„Co tvoje ségra R., není už náhodou v tom?“ ptala jsem se kámošky na naši společnou známou, které táhne na třicet. „Ani ne, víš, pořád to odkládají- nejdřív čekali až dostaví barák, dostavěli, pak chtěli jet na cestu kolem světa, jeli…no a teď říkají, že za rok. Ale mám pocit, že vlastně ani jeden z nich to dítě nechce. Mají teď všechno, co kdy chtěli, zajímavou práci, dost peněz, cestují, bydlí v těch nejluxusnějších hotelech, jedí v těch nejvybranějších restauracích, pak třeba J. koupí pro R. nádherné šaty a jdou do opery…nebo pro ni pořádá výlety s překvapením, neřekne jí kam jedou, jenom jí řekne aby si s sebou vzala tu novou lišku… takže jim to dítě nějak nechybí.“
Ty jo, říkala jsem si závistivě, to by se mi taky líbilo, takhle si užívat. Jestli já jsem se v nějakou chvíli náhodou nerozhodla blbě. Je mi 25 a místo toho, abych lítala po exotických destinacích, sedim doma s jedním prďolou a s panděrem, přes které si pomalu ani nezavážu boty.
Na druhou stranu- skutečně může být nějaká ženská celý život šťastná bez dítěte, aniž by někdy litovala? Jasně, dítě je omezení- dokud je vevnitř, huntuje tělo fyzicky a když vyleze, tak se snaží – zejména někteří nadaní jedinci – rodiče knockoutovat nejen fyzicky, ale i psychicky. Člověk se nevyspí, restaurace vybírá podle dětských koutků, do divadla se dostane dvakrát do roka a s některými typy dovolených se může na pár let rozloučit (s některými navždy, pokud nechce být obstarožním zarostlým hippiekem, který s báglem cestuje po Evropě a snaží se tvářit, že jeho mládí se zaseklo někde mezi patnácti a třiceti lety). Na druhou stranu, nepřesytí se náhodou člověk luxusních hotelů a vybraných restaurací? Nebo když pak už nemá jednu jedinou kamarádku bez dítěte, nepřijde to líto? No, někomu možná ne, ale já jsem vždycky chtěla velkou rodinu, takže těžko s tím začínat v pětatřiceti. Takže vlastně asi nelituju, ačkoliv ten červíček…
„Co blbneš, říkal mi Medvěd, my budeme mít děti za pár let odrostlé a zatímco naši kámoši budou řešit plínky a kašičky, budeme si pro změnu užívat my.“
A tak to je. Howgh.
(Akorát budu muset Medvědovi vysvětlit, že v tom případě musíme mít všechny ty zbylé děti hned po sobě, abych měla do třiceti padla, protože jestli to budeme provozovat tak, jak si představuje on- dvě teď, dvě za deset let a posledního benjamínka za dalších deset let na stáří, začneme si užívat někdy okolo sedmdesátky. A to já už v té době budu pravděpodobně mávat paní s kosou, tak abych se toho vůbec dožila.)