Archive for Listopad 2008

Intimní

Mám pár kamarádek, se kterými si povídáme o sexu. Tedy, možná by ta věta měla znít- mám pár kamarádek se kterými jsme si povídaly o sexu. Dokud to bylo cosi nového, tajemného. Dokud TO člověk nedělal, tak tahal rozumy z těch, kteří už TO dělaly a potom zase potřeboval zjistit jestli TO dělají všichni stejně jako on, nebo jestli nemají v rukávu nějaké eso jak TO dělat lépe…
Teď, když už máme skoro všechny stálého partnera už není moc co rozebírat…ale škoda, občas se mi stýská po době, kdy mi starší a zkušenější kamarádka, která už TO dělala vyprávěla jaké TO je a obě jsme při tom rozhovoru měly hlavy schované pod peřinou, protože jinak bychom se hrozně styděly o něčem takovém mluvit…
No, ale to jsem trochu odbočila. Chtěla jsem psát, že kromě kamarádek jsem ještě záležitosti kolem TOHO vždycky rozebírala s mámou. Tam to tedy fungovalo trochu jinak- ona mne zásobovala informacemi teoretickými a já jí zase historkami ze své praxe. Takže věděla o mé první puse, o mém poprvé…dokonce mám pocit, že jsem jí to hlásila s jistou škodolibou radostí, tím víc, čím méně vhodný byl můj vybraný partner. Taková demonstrace toho jaká už jsem dospělá, že si TO můžu dělat s kým chci a nikdo mi do toho nemůže kecat.
Ale v podstatě dodnes, když je potřeba, jdu za mámou…nicméně včera večer mi přišel e-mail, který mi trochu nastavil zrcadlo. Co si také má člověk počít, když mu do mailu přistane věta- včera jsme měli s tátou sex (samozřejmě zakomponovaná do textu a v jisté souvislosti.) No ano, nakonec proč by ne, obě jsme dospělé- když můžu takovéto informace poskytovat já jí, proč by nemohla ona mně? Jenže je to tak divné…člověk by rád své rodiče vnímal jako bezpohlavní bytosti, které měli sex kdysi dávno, v pravěku, a ten vedl k jeho početí…a pak ještě párkrát, podle toho, kolik má kdo sourozenců….a od té doby ne. Zejména v nedávné minulosti ne.
Na druhou stranu, není to divné i obráceně? Když přijde to malé sluníčko, které člověk stvořil, porodil, odkojil, vykrmil, vychoval…a prohlásí, že mělo sex a to ještě navíc s nějakým podivným individuem, kterého by si člověk za snachu/zetě rozhodně nevybral…
Medvěd má v tomhle jasno už delší dobu- všichni jeho synové budou děsní kanci, budou mít kupu holek a budou o tom tatíkovi vyprávět a on na ně bude děsně pyšnej a všechny jeho dcery budou buď lesby, nebo jeptišky…každopádně se k nim chlap nikdy ani nepřiblíží, protože by to pekelně odnesl.

Momentky z víkendu

„Jé, hamity“, zajásal Mojta v neděli na obědě v restauraci nad ošatkou pečiva a než mu stihli donést oběd, polovinu misky spořádal…tak jsme si ten jeho oběd rovnou nechali zabalit.
Ani jsme mu nemuseli nic objednávat, vyšel by nás levně:-)
„Ty máš, lásko, největší prsa ze všech, co tady jsou,“ vykřikoval Medvěd už notně připařen zhruba někdy v mezi sobotou a nedělí, když jsme zrovna trsali na diskotéce na oslavu završení projektu časožrout. Nemohl být přeslechnut, minimálně lidmi, kteří trsali okolo nás…ale nemůžu říct, že mě to nepotěšilo. Takového veřejného komplimentu se člověk mnohokrát nedožije… „A taky největší panděróó…“ pokračoval Medvěd neméně hlasitě ve výčtu všech mých nakynutých předností.(Že mám také největší prdel v sále už mi sdělit nestihl, protože jsme to zabalili a šli domů.)
Holt ani s komplimenty se to přehánět nemá:-)

Sáňkování

Dneska jsme vzali Mojtu poprvé sáňkovat, aby si tu sněhovou nadílku patřičně užil. Nejprve na sáňkách vratce vrávoral, ale než jsme dojeli na konec ulice, už zjistil, že aby udržel balanc, musí se lehce předklonit. I tak jsem trnula vždycky když kolem jelo auto a nabízela mu svou ruku, ale nebyl o ni zájem – máma ne! mi bylo odpovědí.
Když jsme dojeli na kopec, Medvěd si přisednul k potomkovi na sáňky a startovali. „Hlavně nezahučte do té řeky“, varovala jsem je ještě oba, než se odrazili.“Pojď, Mojto, pojedeme dělat cáky cáky“ slyšela jsem ještě Medvěda…a pak už jsem jen viděla naštvaného trpaslíka, jak stojí na břeku ledové vodní plochy, podupává nožičkou a vykřikuje „cáky cáky“.
A bylo po sáňkování, protože Medvěd po vykoupání v ledové tříšti toužil o poznání méně, než náš synátor.

Poučení, které z toho plyne je, že nesmíme slibovat kraviny ani ze srandy- vždyť kdo by se nechtěl na konci listopadu koupat v Orlici, když mu to táta s mámou slíbili, že jo.

Chumelí

Přes noc napadl letošní první sníh a chumelí nadále. Omejoj, říkala loni naše (tehdy) dvouletá Elda, tak jsem zvědavá, jak se s tím jazykově vypořádá letos Mojta. Zatím vytrvale hlásí, že pichí (prší).
Elda už letos zvládá nejen „chumelí“, ale i „sněží“ (tak nějak přibližně), ale má- li se jeden z nich učit od druhého, nebývá to tím žádoucím směrem.
„hele, letadlo…“ „Éo“, řekl Mojta. „Éjo“, řekla Elda. „Eli, ty už přeci dávno říkáš letadlo…“ „Ne, my s Vojtou žíkáme éjo…“

Dnes večer je slavnostní vyvrcholení projektu časožrout, tak jsem zvědavá na ty naše světlé zítřky:-)

Rozhodnutí

Tak to vypadá, že se Medvěd včera definitivně rozhodl pro variantu pozemek. Jeho mamka slíbila, že nám nějaké peníze půjčí, takže bychom mohli začít stavět hned příští rok, což by bylo fajn.
Jenom jsem zvědavá, jestli to definitivně znamená skutečně definitivně. Obávám se totiž, že jakmile tchán zjistí, že opravdu chceme stavět na tom pozemku, který se mu nelíbí,dřevostavbu, která se mu nelíbí, začne tanec- odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil…tak půjde o to, co všechno bude ochoten přislíbit, aby Medvěda v jeho definitivním rozhodnutí zviklal.
Já už jsem ve stádiu rezignace, jinak bych se z toho musela zbláznit.
Mojta se rozhodl, že dost už bylo krtečků a maxipsů Fíků a že musí prozkoumat co je na ostatních DVDčkách, která ještě neviděl. Nejprve mi přinesl CDčko (kolo- touo) s třema myšákama (mychi), vydržel naň zírat asi hodinu a hrozně se u toho chechtal. Pak si donesl touo Landy a říkal, že mychi ne, že tohle touo- tak jsem mu vysvětlovala, že se mu to nebude líbit, že je na tom pán, co zpívá. Nenechal si to ale vymluvit, pořád opakoval- pán jo ano- tak jsem mu to pustila a vypadal notně zklamaně. Stačily mu asi dvě minuty a už to bylo- pán ne, mychi jo ano.

Kdyby si tak člověk dal vždycky poradit předem od těch moudřejších a zkušenějších, mnohým zklamáním by se vyhnul!

Medvědí krize

Medvěd je v krizi, ze které se přes noc nevyspal, takže se jedná o krizi velikou. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to mrzí- za prvé je ve svém žalu mnohem milejší a přítulnější a za druhé se jedná o krizi odůvodněnou. Já si příčiny této krize uvědomuji už delší dobu- Medvěd nemá čas cvičit, nemá čas se učit, nemá čas být se mnou a s Mojtou a nemá čas se věnovat práci, která přináší peníze, protože se plně věnuje práci na „rodinném majetku.“
Samozřejmě, že člověk by měl své rodině pomáhat jak jen to jde, ale všechno má své meze. Pod pojmem ´pomoc rodičům´si představím třeba to, že mamku odvezu autem na nádraží, ne to, že budu pro svého rodiče dlouhodobě zadarmo vykonávat práci, která se rozsahem blíží pracovnímu úvazku.
Kdybychom za každý slib, co všechno z toho, co Medvěd pomáhá vytvářet, bude naše, dostali korunu, byli bychom dnes výrazně bohatší. Jak se říká- slibem nezarmoutíš- jenže slibů se člověk nenají.
A tak doufám, že krize bude impulzem k nějaké změně… k lepšímu.
Jak jsme tak rozebírali celou situaci ze všech stran a úhlů, nadhodil Medvěd zajímavou myšlenku, že mu přijde divné, že oblíbenější bývají u rodičů mladší sourozenci (klasický rozhovor dvou starších sourozenců:-)…jenže v některých případech se jedná pouze o dojem a v jiných případech by to nepřehlédl ani slepec) a že on- Medvěd- má naopak strach, že to naše druhé dítě nebude mít rád tolik jako Mojtu.
Tak jsem na to schválně zvědavá, jak to dopadne, ale tipovala bych, že- zvlášť pokud to bude holka- z ní bude úplně na větvi.

Jazykové pokroky

Je neuvěřitelné pozorovat jak už ta naše malá hlava má ve všem jasno, například včera si vyprosil jablko, čtyřikrát do něj hlodnul a pak mi ho přinesl vrátit:
„Vojtíšku, copak jsi s tím jablíčkem udělal? Copak jsi zajíc, abys to takhle ohlodal?“
a Vojta se na mne nejdřív pátravě podíval, pak na jablko a pak prohlásil:
„To není mrkev (m´ché)“
prostě jasný, zajíc jí mrkev, tak proč by měl hlodat do jablka, že jo…
také krásně gramaticky tvoří zápor-
prší (pichí)- tam není pichí
Vojta hají- Mojta (nebo Bojta) ají ne
…o tom jak jsme se během posledních tří dnů v duchu postupně stěhovali na tři různá místa už snad ani nemá cenu psát…

škodná

Máme v bytě škodnou. Je malá, ale hrozně výkonná. Do ne zrovna levných reprobeden, které mi daroval Medvěd loni k vánocům, nacpala několik tužek a ještě několik dalších, těžko identifikovatelných předmětů. Následkem toho bedýnky vypověděly službu. Jsou sice v záruce, ale obávám se, že na poškození způsobeným průnikem cizích těles dovnitř mechaniky se záruka nevztahuje. A tak jsme bez muziky.
Minulý týden přestala z ničeho nic tisknout Medvědova zbrusu nová (rovněž ukrutně drahá) a do té doby spolehlivá tiskárna. Bylo to trochu zvláštní, ale poté, co ji Medvěd důkladně rozebral, objevil v jejích útrobách pečlivě uskladněné CDčko- neboli kolo (touo) jak říká náš malý ničitel. Tak se kolo vyndalo a tiskneme dál…

… ale zase jinak by náš život byl naprosto nezáživný, bez kapky toho adrenalinu:-)

Fotky z promoce

Tak mi právě přišly fotky z promoce, dobírkou na 500 korun českých. Je jich tam přesně 12 kusů, slovy: dvanáct (šest záběrů po 1-3 kusech)
To si snad ze mně dělají p*del, to si jako jednoho cvaknutí cení na 80 Kč?

(To že na všech těch fotkách vypadám jako promující hroch, za to ta fotografka nemůže, to jí nevyčítám) Ale jinak je to zlodějina…

Záchodová drezura

Vojtovi bude brzy 22 měsíců a tak jsem naznala, že by bylo pomalu načase ho odplínovat. Potíž je v tom, že nočník je pro něj cosi jako autíčko bez koleček, taková blbá hračka, na které se sedí a jinak nuda. Nic do něj rozhodně vytvářet nehodlá. Navíc mám bohužel pocit, že mu nevadí, když je počůranej, či pokaděnej- dokonce mi kolikrát lže, říkám- „Vojto, pojď, přebalíme, máš tam bobek“- a Vojta si ukazuje na plínu a říká- „tam není bobo.“ Smrad se přitom line po celým bytě…
takže že by hodlal hlásit, kdy se mu chce na záchod moc nehrozí.
A tak jsme nočník vynechali a přešli rovnou na záchod, koupili jsme zmenšovací prkénko…jenže se ukázalo, že Vojtu sedět na záchodě hrozně baví. Kdyby to bylo na něm, proseděl by tam dny a noci. Takže máme obrácenej problém- „Vojto, chceš čůrat?“- „Jo!“ a už se nadšeně žene směrem na záchod. Tam pak samozřejmě nevyrobí nic, ale děsně si to užívá. Poručí si kus toaleťáku, utře si pindíka (to nevím kde viděl:-) hodí papír do záchodu, pak chce slézt, podívá se do mísy za papírem a proceduru opakujeme. Také už měl chutě ten toaleťák z mísy tahat…
Jsem úplně grogy. Není úplně lehký( 13,5kg), aby se na tu mísu vysazoval a sundaval z ní snadno- když jsem navíc potřebovala na záchod já, tak mě tam nechtěl pustit a úplně se hystericky svíjel- „máma ne, máma, ne, Vojta…“ Navíc se ani jednou do záchodu nevyčůral, oproti tomu se mi několikrát vyčůral na koberec… a na závěr si otevřel dveře od záchodu, zatímco jsem myla nádobí, odmotal všechen toaleťák, vyhodil ho do mísy, ruličku vzal, donesl mi ji do kuchyně, přiložil ji k ústům, udělal do ní táhlé hůůů a vyhodil ji vítězoslavně do koše.
To bude ještě boj.
JInak jsem dnes viděla na netu náhodou jeden z těch Renčových klipů, jmenuje se Blázinec a docela solidně jsem ho obrečela. (V televizi ho nedávají celý.) Tak nevím jestli je to tím, že jsem teď celá hormonůplná, nebo jestli to takhle působí na každého…každopádně je fajn, že to natočili, protože už nikdy nepovezu dítě bez sedačky. (Jeli jsme za ty dva roky asi třikrát, vždycky tak na vzdálenost max 10 minut a vezl nás někdo, kdo sedačku neměl…ale teď už si to raději vždycky dojdu pěšky.)