Archive for Březen 2008

Tak Vojtovi je snad lépe

…tedy aspoň včera večer, když od něj Medvěd odcházel, poté co usnul, mu bylo lépe a průjem ho přešel. Mne také 90% obtíží přešlo poté, co jsem se pořádně vyspala a tak se balím do nemocnice. Doufám, že tam tu noc sám nějak ve zdraví přežil a že až se probere z narkózy a já tam budu, tak si třeba bude myslet, že se mu to jenom zdálo.

Doktor je na nás poněkud načuřen, protože mu tam v tom děláme holubník. Docela ho i chápu, všechny matky mi ten víkend doma záviděly a rovnou začly přemýšlet kdo by je mohl přijít příští víkend vystřídat. Kdyby to tam takhle dělal každý, tak ten doktor nedělá nic jiného, než že piše propouštěcí zprávy… no snad to nějak ustojí, koupíme mu něco dobrého na zub:-)

Příště se ozvu až nás pustí. Pak budeme ještě tak měsíc, dva bydlet v Praze, abychom Vojtu na ty kontroly nemuseli převážet sem a tam.

Koukala jsem na to, jak ty popáleniny vlastně vypadají, co to Vojta pod těmi obvazy má…no, je to jen pro otrlé- http://www.bolito.cz/cz/popaleniny.html

Lejna z čertí hromady

Čerti prý vždycky kálí na jednu hromadu, takže pro vás teď vytáhnu pár skutečně smradlavých kousků z posledního týdne:

Příjali nás na dětské popáleniny na Vinohrady. Převezla nás z Hradce sanitka s tím, že se na Vojtu v Praze jen mrknou a pak nás zase odvezou zpátky, ledaže by to bylo skutečně vážné, pak bychom už zpátky nejezdili. Byla jsem odhodlaná na těch Vinohradech prosit, aby si nás tam nechali (ne, že bych chtěla zpochybňovat kvalitu hradeckých doktorů, ale je jasné, že je rozdíl, jestli vidíte podobnou popáleninu jednou za tři měsíce, nebo 20x denně) ale ani to nebylo nutné, na Vojtu se podívali a oba nás okamžitě přijali. Takže to JE VÁŽNÉ.

To bylo v pondělí.

„Cože, tohle má být dětská strava?“ Podivovala jsem se nad slanou polévkou, kterou dostal malej Medvěd k obědu. Druhý chod také zrovna neodpovídal mé představě o ideální stravě pro 13 měsíční dítě (na našem oddělení jsou z 90% děti od 1 do 1,5 roku) ale budiž, nejsme v Hiltonu, zdravě budeme žít zase až doma.

Vojta nechce pít, hrozí, že ho napíchnou na infuzi.

V noci se budí a nechce spát. Do rukou ho chytají křeče a snaží se procvičovat ty zafačované prstíky. Vzala jsem ho na chodbu, abychom nevzbudili toho druhého prdíka, co s námi spí na pokoji, ale sestřička mě obratem poslala zpátky, že prý se v noci nemám co courat po chodbě. Proběhl asi následující dialog: „Běžte zpátky na pokoj, tady nemáte v noci co dělat.“ „Ale na pokoji vzbudí Vojta toho druhého chlapečka.“ „Prosím vás, nevykládejte, vždyť je hodnej!“ „No jo, je hodnej, protože tu s ním chodim.“ „Tak šup na pokoj“…a k sobě: to je hrozný dneska ty matky, po chodbách se tu v noci couraj! Vracím se na pokoj a z části se mi chce brečet a z části ji sejmout. Vojta na pokoji vzbudí druhého prdíka a pak nám půl noci zpívají stereo a já dostanu od druhé matky vynadáno. Bezva.

Úterý: Stále nám vyhrožují infuzí. Měl by prý vypít 1200ml denně, což vzhledem k tomu, že mi doma- nepočítám-li kojení -vypije tak 50ml denně, zní jako dokonalá utopie. Celá rodina se šikuje a nastává boj o každý mililitr. Jupíky, Kubíky, šťávy, sladké čaje, zkrátka všechno to, před čím mě moje tchýně zubařka varuje a normálně to Medvídkovi nedávám, teď do něj cpeme horem dolem všemi možnými způsoby- po lžičkách, stříkačkou, zamíchat do přesnídávky. Na konci dne jsme vyčerpáni, ale máme pocit, že jsme zvítězili- skóre je 500ml polévky (té slané) + 340 ml všech těch výše zmiňovaných blivajzů. Tchýně mi poslala SMSku, že mám Vojtovi hlavně po každém sladkém pití vyčistit zuby

Pozor, začíná to být napínavější.

Středa: Hrabe mi, kéž už bychom byli doma. Dvě matky se tu dnes popraly a sestřičky jim to musely pískat. Aspoň nějaké vzrůšo. Vojta jde dnes opět na převaz pod narkózou. Prvního půl dne nesmí nic jíst ani pít, čímž získáváme nedohnatelný handicap. V druhé půlce dne mi odmítá i tu polívku, co mu včera tak hrozně chutnala. Doktor rozhodně optimismem nehýří, popáleniny jsou hluboké, budeme čekat do konce příštího týdne jestli a kde přesně se mu bude muset transplantovat kůže. To znamená další 3 týdny v nemocnici…sbohem mé plané naděje, že nás do konce týdne pustí. Už je to 10 dnů zpátky, co jsem naposledy spala doma…možná by se to dalo zobecnit a napsat, že je to už 10 dní, co jsem naposledy spala…a to jsme ve třetině. Mám depku. Vojta nemůže lézt a odmítá chodit, takže ho nosím v náručí. Těch 10 kilo se po pár hodinách docela pronese, moje záda úpí.

V půl jedné v noci začne Vojta zvracet a problije se až k ránu. Zvrací Kubíky, Jupíky, slané polívky a fazole od oběda. Infuze nás neminou.

Čtvrtek: Vojta přestal zvracet, zato má intenzivní průjem. Prý nemá nikde žádné žíly, takže mu tu infuzi budou muset píchnout do hlavy a přivázat mu všechny 4 končetiny k postýlce, aby si ji nevytrhl. Je mi z té představy fyzicky úplně špatně. Nakonec to dopadá celkem dobře,sestřička narazila na žílu, takže má Vojta kanylu v ruce, která už předtím byla zavázána, takže veškerá žádná změna. Nepřivázali ho, nýbrž mi ho posadili na klín a tak konečně můžeme trávit čas kvalitně. Zpíváme si blbneme a říkáme říkanky. Je to rozhodně lepší zábava než celý den přemýšlet jak pozřít co nejvíce tekutin.

Můj močový měchýř se zanítil.

Na noc Vojtíška přivážou k postýlce a on řve, řve a řve. „To on se ubrečí, maminko, nebojte!“ No jo, ubrečí…teď možná, ale co v noci, až bude chtít nakojit? To ho odvážu, nakojím a přivážu a bude to celé následovat znovu? Když řve už 15 minut a pořád mu nedochází dech, odvazuji ho a beru si ho na noc do postýlky. Ještě by z toho měl nějakou psychickou poruchu, to tak! Výsledek: Vojta mít psychickou poruchu nebude, vyspal se u prsu do růžova zato já celou noc nespala, protože jsem hlídala, aby si tu kanylu nevytrhl, aby se na tom kabelu neuškrtil, aby… začínám mít mírnou psychickou poruchu.

Pátek: Vojta má pořád průjem. Sestřičky to nikterak neznervózňuje a dál dostáváme svou dietu číslo 12- sladké mléko kravík, slanou polévku, termix… ideální pro dítě se střevními potížemi. Beztak skoro nic nejí, kromě suchého chleba, takže něco sním já, něco jim pošlu zpátky.

Opět má převaz v narkóze, tentokrát nás čekají zprávy, ze kterých mám dosti rozporuplné pocity- v pondělí budou prdíkovi transplantovat kus kůže ze zadečku na místa na pravé ruce, která se prý sama nezahojí. Tedy- transplantovat mu je budou, pokud se do té doby uzdraví. …doufala jsem, že se té transplantaci vyhneme, ale má-li být, ať je teď v pondělí a ne až v pátek, o to dřív nás budou moct pustit domů.

V noci dostávám průjem, je mi na zvracení, močák mě bolí čím dál tím víc, mám rýmu, nejspíš teplotu a motá se mi hlava. Vojta má stále brutální průjem, stále je na infuzích,… dobré skóre, ne?

Sobota: Já si jdu lehnout domů, Medvěd je přijat místo mne k Medvídkovi do nemocnice. Trochu mu to přeju, nevím proč bychom to měli odsr…nést jenom my dva s Vojtou, když ani jeden za nic nemůžeme. Takhle se k nám trpícím přidá ještě Medvěd, který tím sice posílí řady těch, co za nic nemůžou, ale alespoň to pak bude moci svému tátovi náležitě tlumočit.

Zítra večer ale musí odjet do Hradce, má tam práci, která se už v pátek odpoledne nedala zrušit a já teď řeším dilema jestli se mi podaří se dát do zítřejšího večera natolik do kupy, abych mohla opět nastoupit do první linie, nebo jestli se ještě pár dnů budu kurýrovat doma a prdíka v tom nechám samotného. Sama nevím- pro mne by bylo samozřejmě lepší si všechny ty choroby vyléčit (sestřičky se starají jen o děti, co tam rodiče nemají) ale neumím si představit, že usnu, když budu vědět, že malého Medvěda přivázali za všechny čtyři k postýlce, že si může plíce vyřvat a že beze mne nemůže usnout…

Poslední dobou se na nás smůla jen hrne

během posledního měsíce se toho stihlo docela dost podělat. Nejdřív mě vyhodili od státnic, pak jsme podlehli rodinnému nátlaku a dali pryč naši psinu a do třetice všeho zlého se Vojta spálil minulý víkend o kamna, zatímco ho tchán hlídal…nebo spíš měl hlídat a nehlídal.

A tak teď trávíme čas po nemocnicích, Vojta má ošklivě spálené a zafačované obě dvě ruce. Nemůže skoro nic dělat a hrozně se vzteká.

Teď nás pustíli na víkend na propustku domů a v pondělí nás povezou sanitkou do Prahy na Vinohrady do centra popálenin. Tak se jen modlíme, abychom to už měli všechno za sebou a aby neměl žádné trvalé následky…zatím to sice moc optimisticky nevypadá,ale zázraky se dějí.

Tak nám všem držte palce…

Na nový blog to zatím nevypadá, protože teď se budu muset věnovat na 100% medvíďátku, kterému zbyly jen dvě packy na objevování světa, ale nějaké mé (prozatím ty starší) věci začínají vycházet na www.kudlanka.cz