„Tak syna už jsi zplodil…tak už jen zasadit strom a postavit dům.“
„Strom už jsem taky zasadil…když jsem byl malej….“
„Jo? A kde?“
„U táty na zahradě…javor.“
„A co se s ním stalo?“
„Museli jsme ho pokácet, protože hrozilo, že zničí ten dům, co ho postavil otec.“

Mám depku. Všechno mě bolí. Hlava mě bolí, zub mě bolí, záda mě bolí, prsátka mě bolí a šití mě bolí. Takže toho moc dělat nemůžu, celé dny jsem zavřená doma s tím naším pokladem a Medvěd je někde v čudu. Má toho teď fakt hodně, protože po práci jede s bráchou vybavovat obchod, který budou od března otvírat, vyjednává nějaký export zboží z Číny, pomáhá svému otci s podnikáním a ještě poskytuje právní služby všem, kdo si řeknou. Takhle to bývá pořád, takže nic nového pod sluncem- jenže většinou jsem já schopná se postarat sama o sebe. Teď jsem zdevastovaná a potřebovala bych, aby mě někdo hýčkal… a místo toho celé dny jen čekám až se Medvěd vrátí z jakýchsi jednání.
„Odvez nás s Vojtíškem na ty zbývající dny do Prahy“ říkala jsem. „Tam se o mne naši postaraj.“
„Cože? Ty mi chceš unést Vojtíška?“
A pak mi to zatrhnul, pod nějakou absurdní záminkou, že jsem v šestinedělí a že cesta autem je nesmírně riziková…jako by zrovna u cesty autem vadilo, že jsem v šestinedělí.
Skutečný důvod je podle mne ten, že mu vyhovuje ta představa ženy, co je doma a vytváří tu to teplo rodinného krbu- kdyby přišel domů a nikdo tu nebyl, tak by mu bylo hrozně smutno. Takže si nás tu chová jak zvířátka v ZOO- jsme tu celý den zavření a on se na nás občas přijde podívat.
„Maminka má laktační psychózu, vysvětloval tuhle Medvíděti.“
„Ty voe, co to meleš? Kdybys tu s ním byl od rána do večera zavřenej, tak bys měl psychózu taky…“
…ale ona to zas taková tragédie není. Jen že mám depku. Všechno mě bolí. Hlava mě bolí, zub mě bolí,…
…tak ten svět vypadá pošmourně.

Před chvílí jsem si ke kojení pustila záznam týden starého pořadu Na vlastní oči. Předtím jsem to nikdy neviděla, protože jsem neměla čas takovéto pořady sledovat…a musim říct, že mě to docela dostalo.
Jedná se o „profesionální reportáže“ jak se patří- např. reportáž o tom, že ve Zlíně městská policie mlátí bezbranné občany….
Začátek: matka zemřelého ukazuje na kameru jeho fotky z dětství. Vypráví o tom jaký to byl hodný chlapec… jen tak mimochodem se zmiňuje o tom, že trochu chlastal, ale zároveň vysvětluje, proč chlastal- stal se kdysi v minulosti svědkem vraždy. O chvíli později se dozvídáme, že hodný hoch, nejenže chlastal, ale také notoricky neplatil v hospodách svoje účty. Našli ho mrtvého ve křoví, zmláceného, a protože u něj chvíli předtím byla městská policie, předpokládá se, že ho umlátili oni. Nejsou pro to ovšem důkazy, soud se ještě nekonal a i tak těm dvěma policistům hrozí trest jen za neposkytnutí pomoci.
Reportáž pokračuje, reportérka klade velice zajímavé otázky typu: „Paní primátorko, jak se cítíte, když se dozvíte, že policisté tady ve Zlíně mlátí lidi?“ (Hej, a co takhle presumce neviny?)
Konec reportáže: matka zemřelého odříkává v kostele otčenáš a stěžuje si, že policisté nebudou souzeni za vraždu a nedostanou alespoň 4-5 let.
Další fotky zemřelého z dětských let- velmi sympatické děcko.
Reportáž končí záběrem na matku zemřelého, která říká svému synovi u jeho hrobu, že si vždy myslela, že pochová on ji…a že musela pochovat ona jeho…a že byl bezvadným přítelem…a že se setkají v nebi.
…takže zamačkávám slzu dojetí. Kde je sakra ta nezaujatost? Soud ještě neproběhl, takže se neví jak to bylo. Matka zemřelého má na to samozřejmě jasný názor, což je pochopitelné. Taky je pochopitelné, že svého syna oplakává a že by pro jeho vrahy chtěla co nejvyšší trest…ale proč tam třeba taky neukázali matku toho policisty, která by na kameru ukazovala jeho fotky z dětství a vyprávěla jaký je její syn bezvadný hoch, který určitě nic neudělal?
Tyhlety novácké metody jsou šokující!

Moje máma, Medvědova máma i Medvěd sám mají neustále pocit, že bych se měla skamarádit s nějakou místní matkou. (Bydlím v cizím městě, kamarády mám daleko a Medvěd pracuje 12 hodin denně)
„Jaké byly ty ženské v porodnici?“
„V pohodě…“
„A vyměnily jste si čísla?“
„Ne…!“
Nevim proč bych si měla s nějakou cizí ženskou vyměňovat číslo jenom proto, že se jí také narodilo dítě. (Nehledě na to, že většině z nich bylo o deset víc než mně.)
Stejné dotazy následovaly po návštěvě poradny,… Medvěd se zas těší, až budu mít po šestinedělí a začnu chodit do mateřského centra a že se tam s nějakou matkou skamarádim…
Já se však rozhodně s žádnou matkou skamaráďovat nechci- kamarádství je dlouhodobý proces, je to vztah, který vzniká dlouho a na dlouho… a najít kamaráda je stejně těžké jako najít partnera- musí tam zafungovat spoustu věcí. Opravdových kamarádů má člověk pár, ostatní jsou známí …já si tu nehodlám vytvářet žádné známé, se kterými budu rozebírat ceny plínek a hustotu kakáníčka.
Fakt je ale ten, že jsem u sebe za poslední víkend vypozorovala, že očekávám, že když je Medvěd doma, že mě bude bavit. Že jak jsem s malým celý den doma sama a nikam nemůžu, tak pak mám hroznou potřebu si s ním povídat…jenže on musí jít se psem a pak většinou píše nějaké smlouvy, nebo prostě jen bývá unavený, nenaladěný…
tak jsem si říkala, že se musim dát do kupy, že se přeci nemůžu sama se sebou nudit a očekávat od druhého, že bude zodpovědný za moji zábavu. Možná nejvyšší čas, abych začala dělat něco do školy…

Dneska ten týpek v dodávce, co se v pátek postaral o to, abychom měli o zrcátko míň, urazil zrcátko autu, co stálo přesně na tom místě jako my minule. Někteří lidé by prostě neměli mít řidičák…!
(Já to musim vědět, já taky dělala autoškolu tři roky:-)

Medvěd narazil na mezeru ve vědomostech. Zrovna byl u toho jak „…se ti rozloží ty bílkoviny v bříšku na…no vidíš, to nevim…budu ti muset sehnat, Vojtíšku, nějakého chemika, který ti to vysvětlí…“
(Tak jsem zvědavá, kde sežene toho experta, který bude nemluvněti podrobně vysvětlovat podstatu chemických reakcí:-)

Já jsem dnes přibrala alespoň pět kilo,protože jsem likvidovala zbytky z oslavy včerejších Medvědových sedmadvacetin. Bohužel se nám tu vyrojilo příliš mnoho dobrot, které přímo volají po tom, aby je člověk zachránil…chjo, to zas bude boj, než to všechno zmizí.

Jo, když už mluvim o té včerejší oslavě- bylo to fajn, protože přijeli všichni Medvědovi prarodiče na oběd a byli z malého úplně hin (no jo, první pravnouče v rodině:-) Dostali jsme od nich strašně moc peněz- byla jsem úplně v šoku, protože takovouto částku já jsem od své babičky nedostala za celý svůj život (což mě nepřekvapuje, vzhledem k tomu, že by to byl její důchod za zhruba pět měsíců…)
Holt je vidět, že já jsem potomek zchudlého šlechtického rodu, zatímco Medvěd je představitel té zámožné buržoazie:-)

Zkoumala jsem jakým způsobem bych si mohla z nějaké anglicky mluvící země nechat dopravit pár knih od Jane Green (součást toho sebezabavení se, jak jsem o tom psala v minulém příspěvku)…a jestli jsem to nepochopila špatně, tak na amazon.com je možné zakoupit tyto knihy, použité, za méně než jeden dolar…což by bylo parádní.

Medvěd pro mne prý má překvapení na Valentýna…což mi řekl už dneska, aby mne mohl mučit, protože ví, že mi teď zvědavost nedá spát:)

Tento pátek byl podivných týpků svátek.
Začalo to v poledne, když jsem s Medvídětem čekali na Medvěda v zaparkovaném autě. V tom rána jak z děla- lekla jsem se, že to do nás někdo našil, takže jsem vyběhla z auta, Medvěd vyběhl z krámu a dodávka, co právě projela kolem, zastavila o kus dál. Ten pán, co z ní vylezl, měl brýle se skly jak okenní tabulky, takže jsem mohla být ráda, že nám „jenom“ urazil zrcátko. Člověk ani netuší, jak snadno může přijít k úhoně…
Na pediatrii jsme potkaly další kouzelnou bytost- byla to matka desetiměsíční holčičky, která čekala ve frontě před námi. Ta ženská zřejmě trpěla nějakou logopedickou vadou, protože na tu nebohou holčičku zkoušela něco jako:“ Važija myšičta tašičtu.“ Koukala jsem na ni v úžasu, docela mě dostávala.
Když nepochodila u vlastního dítěte, tak svůj miluju-všechna-miminka-na-světě zájem obrátila k mému dítěti. „My šme aje majijintatý!“ hlaholila vesele a já si v duchu říkala, že kdyby tohle viděl Medvěd, tak vyletí z kůže. On si ze syna vychovává malého einsteinka a po večerech s ním rozebírá mezery v právním řádu a mezinárodní politickou situaci… a pak se plod jeho snah musí potkávat s takovýmito lidmi, co s ním jednají jako s retardem.
Ale korunu všemu nasadil můj brácha, když večer zalistoval středečními novinami, kde se na té titulní a několika dalších stránkách hovoří o pohřbu Karla Svobody. (o pár stránek dál jsem vyfocená já s Medvídětem, proto jsem mu ty noviny cpala)
„Ségra? A kdo je to ten Karel Svoboda?“
Trochu mi tím dotazem vyrazil dech- ne že by mě překvapovalo, že nemá páru o existenci krále popíku, na to je jeho hudební vkus příliš posunut od středu směrem do ujeta, ale…
„Ty vůbec nečteš noviny?“
„Jsem neměl čas, musel jsem makat a šprtat…“
„Ani na seznamu sis nevšiml?“
„Seznam už taky neotvírám…“
…takže jak je vidět, tak jsou i lidé, kteří ani netuší, že „celý národ pláče“ nad naší „nenahraditelnou ztrátou“ a vůbec je nezajímá s kým vším Vendula spala, kolik po Karlovi zdědí a kdo všechno jí nepodal na pohřbu ruku…dost možná, že díky bohu za ty dary:-)

Monitor dechu jsme dostali k vánocům darem, jinak bychom ho nekupovali. Stojí totiž docela dost peněz (něco jako 2600 káblí) a není moc spolehlivý. Viděla jsem to dobře v porodnici- tam mělo monitor dechu každé miminko a pravidelně to tam pípalo, protože to maminky zapomínaly vypínat, když zvedly dítě z postýlky. Když jsem viděla, že stihnu kluka přebalit, než si ten monitor všimne, že v postýlce dítě není, tak jsem si říkala, že je to teda dost k h*vnu…kdyby skutečně přestal dýchat a já byla třeba ještě v jiné místnosti, tak než by mi dal monitor vědět a já tam doběhla, tak by bylo třikrát po něm.
Také to pro jistotu občas houká zbytečně- buď tomu dochází baterky, nebo se třeba dítě sveze trochu na stranu a ten monitor už ho neregistruje… to se nám stalo zrovna včera. Leželi jsme večer v posteli, Medvídě mělo svou pravidelnou večerní řvací chvilku a v tom okamžiku ten monitor začal pípat. Nebýt toho, že bylo evidentní, že moje dítě dýchá více než vydatně, protože jeho hudební produkci nešlo přeslechnout, měla bych asi pořádný šok.
To se taky stalo mé sousedce v porodnici- její holčička spala a najednou monitor začal pípat. Sousedka se vymrštila, chytila dítě, zvedla ho, zjistila, že je všechno OK…a pak u něj celou noc seděla a hypnotizovala každý jeho nádech, protože stejně po takovém šoku nemohla spát.
Ostatně je zajímavé, že se ani jednou, když začal někomu u nás na pokoji monitor pípat, ať už z nepozornosti, či omylem, nepřišla sestřička podívat jestli se něco neděje…ale to už je zase z jiného soudku.

se začíná zahřívat v roli babičky. Přijela, navařila, uklidila, šla se s malým projít, abych se mohla vyspat, namasírovala mne a pohlídala Medvídě, abychom mohli jít s Medvědem do kina na Goyovy přízraky.
Ještě začnu litovat, že bydlí tak daleko…ačkoliv, nedělám si iluze, že bych měla takovýto servis denně, kdyby bydlela za rohem.
Tchýně bydlí za rohem…

Náš poklad si právě, zatímco jsem mu utírala zadeček, načůral širokým obloukem přímo do pusy…to chce talent!

Medvěd dnes nešel do práce (je sobota) a před chvílí se hrozně podivoval proč není také snížená trestní sazba u otců v šestinedělí…
(ti chlapi taky nic nevydrží:-)