Archive for Leden 2007

…a ještě něco…

…včera jsem zkoušela navléct svoje původní kalhoty…a jsou mi. Není to zas až tak překvapivé- mám o tři kila méně než před otěhotněním + mám asi o dvě čísla větší prsa, takže někde to ubýt muselo…
…ale je to bezva pocit:-)

Stručně z domova

Zjistila jsem, že moje matka je pro mne přijatelnější v roli matky, než v roli babičky.
Zjistila jsem, že moje tchýně je pro mne přijatelnější v roli tchýně, než v roli babičky.
Medvěd je přesvědčen, že jeho dítě je geniální. Každý večer mají svou vzdělávací chvilku- včera mu vysvětloval, tuším, rozdíl mezi kapitalistickou a socialistickou společností, dnes mají na programu monetární a fiskální politiku v makroekonomii…já si s Medvídkem zpívám.
Nejnápadnější vlastnost, kterou zdědilo naše dítě po svém otci je žravost. Také neví, kdy má dost. V příručkách z Laktační ligy píší, že si dítě samo řekne, kdy má hlad, a že se nemá omezovat délka kojení, že samo pozná, kdy má dost. Ještě se mi nestalo, že by měl malej pocit, že má dost. Dvacet minut, pětadvacet, třicet, pořád je přisátej jak pijavice. Pak vyblinká polovinu toho, co vypil…a už zase rejdí svým potravinovým hledáčkem, kde by našel nějaké prsátko.
Včera jsme byli s Medvědem, kočárkem a se psem poprvé na procházce. Byla jsem moc ráda, že jsem se dostala ven, už mi to doma trochu lezlo na mozek…ale pak mě bolelo to šití a – přestože jsem to zatloukala- Medvěd to poznal, takže mi dneska výletování zatrhnul.

Týden

Tak máme za sebou první týden…a že to byl sakramentsky dlouhý týden!


Do středy jsme byli v porodnici- svůj čas jsem tam spravedlivě dělila mezi kojení, (kojit po dvou hodinách, ze začátku z obou prsátek po 20 minutách, tj. pauzy mezi kojením 80 minut) přebalování a starost o své zdevastované tělo.
Oč snadněji to šlo tam, jsem pochopila, až když nás pustili domů.
Ve středu dopoledne k nám dorazila sněhová kalamita, která- přestože byla hlášená- silničáře zaskočila, takže ještě v poledne nebyla protáhnutá ani jedna silnice. Sněžilo jak o závod a Medvědovi navíc odpojili telefon, takže jsme ten návrat domů měli poněkud dramatický…no, vlastně zas tak dramatické to nebylo, protože jsme v pořádku dorazili.
Dali jsme Medvídě do postýlky a já se rozhlídla okolo a viděla jsem svůj starý život- knížky, počítač, rozepsanou práci, noviny… a teď jsem přemýšlela jak do toho našroubovat všechno to kojení, přebalování, …a cítila jsem se dost divně- tolik jsem se domů těšila a doufala jsem, že nás skutečně pustí (Medvídě mělo žloutenku a navíc mi opuchla prsátka, takže se čím dál tím hůř přisávalo, a až do poslední chvíle nebylo jisté, jestli si nás tam ještě nenechají) a najednou jsme byli doma a mně došlo, že teď už jsme na to sami a začla jsem být poněkud nervózní.
Medvěd šel odházet sníh a Medvídě začlo brečet… a já taky, protože najednou to nebylo jak v nemocnici- tady máte čisté košilky, tady čisté pleny, sem házejte ty špinavé, když vám něco dojde, dojděte si támhle, sem si položte dítě, tady ho přebalte,…byli jsme doma a já si potřebovala vymyslet nějaký vlastní systém- vzpomenout si, kam jsem si dala pleny, kam košilky, vymyslet kam mám dítě položit a co všechno si musím předem připravit, aby mi pak v průběhu akce nic nechybělo…a potřebovala jsem to vymyslet hned, protože Medvídě řvalo jak tur. A já se pomalu nemohla ani zvednout, protože mě všechno bolelo…a tak jsem tam seděla a brečela.
A pak přišel Medvěd a pochopil, že ne nadarmo si bral dovolenou…a tak jsme to všechno vymysleli spolu. (Stejně se nám asi až tak naposedmý podařilo se zařídit tak, aby v okamžiku, kdy člověk dítě rozbalí na přebalovacím pultu a nemůže od něj odejít, bylo vše potřebné při ruce.)
Další trable byly s kojením- prsátka jsem měla nalitá jak dojná kráva, mléko mi z nich odkapávalo jak z netěsnících vodovodních kohoutků a dítě mi řvalo hlady, protože se k těm nateklým prsům nemohlo přisát… byl to boj a říkala jsem si, že takhle vydržim kojit tak týden…naštěstí do čtvrtka většina otoků splaskla, takže boj na této frontě jsme začali vyhrávat.
V pátek se u nás byla podívat paní doktorka a moc nás chválila…v úterý se za ní máme stavit do poradny, takže pojedeme poprvé ven s kočárkem. (Už se těšim, letos jsem viděla sníh zatím jen oknem.)
Často to naše mládě pozoruji a říkám si, že je to zvláštní, že teď už tu s námi bude na furt…vždycky, když jsem si představovala, že budu mít velkou rodinu, tak jsem si představila kupu dětí ve věku 3-10 let. Rozhodně jsem nebyla ten kašičkovitý typ, co slintá nad každým pohledem do kočárku a hnusily se mi matky, co zaměňovaly 2 osobu jednotného čísla s 1 množného… a teď už jsem se kolikrát přistihla, jak říkám malýmu: „jsme se pokakali, napapali,…“
Těpic!:-)

Requiem za kocoura

Včera mi volala babička, aby se zeptala jak se máme a jak se daří malýmu. Chvíli jsme mluvily a pak se ptám já: „a co ty, babi, jsi zdravá? A jak se má kocour?“ (standartní otázky, které může člověk po telefonu babičce položit)
Kocour už to má odbytý, říká babička.
„Cože???“ Nevěřím svým uším. „Čičman umřel?“
„Jo, už před vánocema…pořád si na to nemůžu zvyknout,“ říká babička.
Volám to našim, taky nic neví, taky nestíhají- ne že by bylo tak překvapující, že se ten dvanáctiletý kočičí trapitel mojí babičky odebral na věčnost- ale nějak nechápeme ten zvláštní psychologický jev, kdy moje babička, která nám vždy podrobně referovala o každém čičmanově prdu a posílala nám dlouhé dopisy, ve kterých líčila co si čičmánek kdy myslel, co udělal a jak se cítil, (…jak jste přijeli, tak on byl tak nervózní z toho, že tu vidí tolik nohou, že se mi prostě musel vykakat do postele. Chudáček!!!) se po celý měsíc nikomu z rodiny ani slovem nezmínila, že nás ta šelma navždy opustila.
No, anyway, pokud neexistuje kočičí ráj, tak to vůbec nevadí, protože tenhle kocour si svůj ráj užil už na zemi. Nechť odpočívá v pokoji!

Porod

Medvěd to v pátek večer předpověděl- povídal si s bříškem a říkal Medvíděti, že další den, tj. v sobotu ráno, že se má začit tlačit na svět, aby tu do večera bylo. A tak se stalo.


V půl sedmé ráno mi začly kontrakce. Bylo to dost nepříjemné a tak, sotva Medvěd posnídal, jsem se rozhodla odjet hekat do péče lékařů. Tou dobou už jsem si napočítala pravidelné kontrakce po pěti minutách.
V porodnici mi řekli, že mi odtekla plodová voda a že si mě tam tudíž musí nechat, ale že ty kontrakce rozhodně pravidelné nejsou a že jen pravidelné stahy dělohy vedou k otvírání…a že jestli se to do 12 hodin nezlepší, že mi dají cosi, co ty kontrakce vyvolá. 12 hodin!!! No já myslela, že mě šlehne! Tou dobou jsem seděla v hekárně, co 3 minuty se kroutila v křečích a oni mi vyprávěli něco o tom, že mi vlastně zatím vůbec nic není. Medvěd seděl u mně, držel mě za ruku a povídal, že si mám představovat, že si jedu pro miminko vlakem…což by mi přišlo kouzelně romantické, nebýt toho, že jsem zrovna měla pocit, že mě někdo šťourá kudlou v břiše.
V půl třetí začalo moje tělo pracovat tím vítaným způsobem a moje děloha se začla podle monitoru stahovat pravidelně…jenže pořád jsem byla otevřená na 2cm, druhá fáze porodní začíná při otevření na 10cm a co centimetr, to prý hodina, říkala paní doktorka….tak jsem si spočítala, že to dělá ještě 8 hodin a propadla jsem zoufalství. O hodinu později jsem poprosila o epidural. Četla jsem samozřejmě o všech možných důvodech, které hovoří proti a vím, že je spousta matek, které by si to píchnout nenechaly…jenže já znám i lidi, co si nechají vrtat zuby bez umrtvení…a to není zrovna můj případ, nejsem nějaká bůhvíjaká hrdinka. (Tam zrovna mi došlo, že ti lidé, kteří byli mučeni, aby něco prozradili a nic neřekli, museli být nějací nadlidé…kdyby měli mučit mně, myslím, že bych velice záhy řekla vše co vím…i to, co nevím)
Sestřička mi ten epidural vymlouvala- říkala, že to má svá rizika a že já to snášim dobře, že jsem mladá, statečná a vitální a že moje tělo si poradí samo. Jenže já si rozhodně nepřipadala statečná- připadala jsem si jako posera- kdybych se byla mohla zvednout, na všechno se vykašlat a jít domů, tak bych to hned udělala…jenže ne že bych měla na vybranou…
Tak přišel anesteziolog, napíchnul mě jednou, netrefil se, napíchnul mě podruhé, netrefil se a vyteklo mi trochu mozkomíšního moku… pak mi řekl, že bohužel to potřetí zkoušet nemůže, protože by se mi mohla rozšířit ta díra kudy vytéká ten mozkomíšní mok a mohlo by to mít následky…
Já ho přemlouvala, ať to zkusí, protože jsem byla zoufalá, a byla bych bývala upsala duši ďáblu, kdyby mi to bylo nabídnuto jako možnost. Zavolal si tedy Medvěda, řekl mu, jak to se mnou vypadá a že jsem si i přesto přála pokračovat a Medvěd prohlásil, že to tedy v žádném případě. Tak se na tom společně shodli, doktor mi řekl, že musím 24 hodin ležet na zádech, jinak že…blablabla…a odešel. Medvěd mi pak, když bylo po všem, říkal, že měl o mně hroznej strach, jak tam stál na tý chodbě a teď viděl, jak tam sestřičky začly kmitat a kamsi telefonovat…a že věděl, že se něco pokazilo a že se bál, že bych třeba mohla ochrnout…
Pak už to paradoxně začlo být lepší. Nastala ta aktivní část,kdy se člověk musel soustředit nejprve na to, aby netlačil a pak zas aby tlačil jak o život. To druhé je ovšem mnohem lehčí než to první, jak jsem zjistila. Medvěd stál celou dobu vedle mně, držel mě za ruku a povzbuzoval mě- dejchej, dejchej, netlač, dejchej…a dejchal se mnou. Muselo to vypadat jak v nějakém blbém americkém filmu….ale já si neumim představit, jak bych to bez něj přežila. Nechtěla jsem ho pomalu ani pustit na záchod, protože každá kontrakce, kdy tam nebyl, byla tisíckrát horší.

Druhá fáze porodní byla v pohodě- v sedm večer se vystřídala služba, pan doktor mě prohlédl, prohlásil že rodíme… a v 19.21 byl náš potomek na světě. Koukala jsem na něj, jak tam tak ležel a sledoval mě těma modrejma, široce rozevřenejma očima…a pak ho odnesli. Medvěd šel s ním na vážení a mytí, aby si ho mohl popsat a vyfotit a mně začli sešívat.

Docela hnusně jsem se potrhala, takže mě museli šít skoro hodinu. Bolelo to a já si zoufala, protože jsem nepočítala s tím, že to porodem nekončí. Medvěd seděl s malým v náručí kousek dál a já slyšela, jak mu vypráví o tom, že má svoje práva a že je členem EU…skoro jsem se bála, že mu ještě poví, že konečně, po 7 měsících, vláda dostala důvěru a malej si to rozmyslí a bude chtít vlízt zpátky…:-)

A to byl konec…doktoři odešli a my jsme tam pak s Medvědem další dvě hodiny slzeli nad tím, jak se máme rádi a jakého máme krásného chlapečka a jaký je to zázrak, že se z lásky dovede vytvořit něco tak krásného.

Už je to tady!

Máte pravdu, v sobotu večer k nám do rodiny přibyl další kluk. Je krásnej! (ukažte mi matku, která si nemyslí, že je její dítě to nejkrásnější:) Medvěd je z něj úplně hotovej, ve smyslu nadšenej, já jsem zatím spíš hotová ve smyslu vyřízená.
Dnes nás pustili z porodnice a od té doby nás Medvídě oba dva zaměstnává na plný úvazek. Teď teprve nastala kýžená chvíle volna, tak Medvěd vyběhl ven s psicí (chudák malá, konečně napadl sníh a my na ni zrovna takhle prdíme a nejdeme si s ní ven hrát…) a já tu zároveň večeřim, leduju si prsátka, aby mi splaskly všechny otoky a ťukám jedním prstem tenhle příspěvek. Mám spoustu zážitků, které zkusím všechny brzy sepsat, ale teď ne, protože tohle má jen ten výsledek, že jsem si zapatlala klávesnici…

každý den není posvícení

Vypravili jsme se s Medvědem do kina na Zvedá se vítr…ale protože se zvednul vítr, a popadaly stromy na trati, promítání bylo zrušeno. A tak jsme si říkali, že si půjčíme DVD a budeme koukat doma…jenže v DVD půjčovně zkrátili pracovní dobu a měli už zavřeno. „Tak si pojedem domů číst“ navrhoval Medvěd, jenže to jsem bručela, že jsem chtěla někam vyrazit- on má čas na čtení jen po večerech, ale já celý den nedělám nic jiného, než že spim a čtu, tak jsem se těšila na nějakou změnu.
A tak jsme to vyzkoušeli ještě v multikině…jenže kromě Obsluhoval jsem anglického krále, což už jsme viděli, dávali jen blbosti typu Eragon a Saw 3…
takže jsem opět doma a jdu si číst naší českou pohádku O tom, jak vláda dostala důvěru.

Politická

Dnes jsem se odhodlala vyžehlit a u toho jsem přemýšlela (to mě vždycky trápí ty nejpalčivější témata, jako třeba otázka kopulace hadů) jak těžký život musí mít děti politiků.
Například takový syn Jiřího Paroubka- vzhledem k tomu, že chodil na střední školu v Praze, vycházím z předpokladu, že většina jeho spolužáků byla pravicově smýšlejících. Jak se, chudák, asi vyrovnával s tím, že jeho otec je takový vůl a že to o něm každý ví?
Nebo třeba takové Topolánkovic děti- jako by nebylo dost smutné, že se jejich rodiče rozvádějí, ale ještě se oba chovají praštěně a plní svým prapodivným chováním první stránky bulvárních plátků.
Tohle bych svým dětem nikdy provést nechtěla, takže jestli poleze Medvěd do politiky- jakože k tomu má sklony- tak leda do té na nejnižší úrovni, aby prosadil v naší čtvrti nový přechod před školou a lavičku pro důchodce na autobusové zastávce.

Tobě tak vyrostla prsátka!

lebedil si Medvěd včera večer, když měl svou pravidelnou desetiminutovku (každý den sledovat 10 minut odhalená ženská ňadra prodlužuje mužům život o…už nevim o kolik, ale je to celkem fuk, protože i tak je to oblíbená zábava) a zpíval si u toho Ééééj, dudy mojééé, míšky vy mojéééé…
Koukala jsem do zrcadla a musela mu dát za pravdu- viděla jsem tam ale i jiné věci, které mě zdaleka tolik nepotěšily- obrovské břicho (fajn, toho se zřejmě- doufám- brzy zbavím), nateklé nohy, nateklé ruce (musela jsem sundat všechny prstýnky),…
Za celou dobu těhotenství jsem přibrala jen osm kilo, což by bylo fajn, ale z toho jsou poslední tři kila za poslední týden, což je poněkud zneklidňující- jestli to takhle půjde dál, tak budu za a) po porodu tlustá jako bečka, za b) budu rodit pětikilové dítě, za c) oboje.
Medvěd nic takového neřeší, ten si vystačí se svým- míšky vy mojéééé, já vás pomačkáááám….:-)

Mám se bezvadně

říkala jsem si zrovna před chvílí- mám bezva chlapa a bezva rodiče a bezva sourozence a bezva psa a ve škole mi to docela jde a doma mám docela uklizeno a…
tak jen doufám, že se neřítim do nějakýho průseru, protože tak to vždycky zákonitě je, že když si člověk začne myslet, že se má tuze moc fajn, tak se něco kompletně pos*re…