Archive for Listopad 2006

Ach, ti muži!:-)

Včera jsem měla v těsném sledu za sebou dva výborné zážitky.

Máme na koleji takovou výbornou troubu, co když ji někdo zapne, vyhodí tím pojistky na celém patře- když se to pak nahodí, tak to třeba pět minut funguje a pak to opět vyhodí pojistky atd.

Včera k večeru, když jsme už byli během půl hodiny asi počtvrté potmě, přišel náš spolubydlící a začal se chlubit, že si dělá výborné zapékané brambory k večeři. Tak mu říkám- „To seš ty, to ucho, co tu vyhazuje pojistky?“

„Ne, já ne, to tam stojí nějakej debil u té skříňky s pojistkama a furt si s nima hraje….taky jsem se divil…“

„Ty zapejkaný brambory si děláš v troubě?“

„Jo“

„Tak to seš ty, kdo vyhazuje ty pojistky a ten debil na chodbě se to snaží spravit…“

…tak to bylo jedno překvapení…

a asi pět minut na to mi volal Medvěd, že konečně pověsil to prádlo, co jsem chtěla…ale že se mu stala taková drobná nehoda- že si zapomněl v kapse u tepláků OLOMOUCKÉ SYREČKY a ty se tedy vypraly zároveň s tím prádlem…

tak od včerejška marně vzpomínám který vzácný kus ze svého šatníku jsem do té pračky naložila…

Mateřská dovolená

Tak jsem od včerejška na mateřské dovolené- ovšem od toho kýženého momentu, kdy si dám nohy na stůl a do rukou vezmu pletací jehlice, mě dělí ještě šest zkoušek a jedna závěrečná práce…

Tak mám zaděláno

…tentokrát výjimečně ne na průser, nýbrž na perníčky. Bude toho letos potřeba hodně, tak jsem zadělávala v lavoru na prádlo a poslední 2 kila mouky mi do toho vmíchal Medvěd, protože to já už jsem nemohla. Nevím proč jsem mu to nenechala rovnou- sedl si s tím v kuchyni na zem a po chvíli se již ozývalo nadšené- „Jé, mám modelínu, co mám vymodelovat- kouli, nebo sněhuláka…“ nebo například „To je jak na basketu!“ a už lítala obrovská perníková koule vzduchem…
Zajímalo by mne, kdo rozděloval práce na mužské a ženské, ale tohle je- jak jsem tak koukala- vyloženě mužská práce…:-)

Hovor o mlíce, anebo moje soužití s Medvědem

Vždycky jsem si říkala, že nebudu takový pedant jako moje máma- že se nenechám rozčilovat takovýma prkotinama jako ona a budu hrozně v poho…
Jenže teprve co mám vlastní domácnost, tak vidím, kolik z mámina vzoru jsem si do života odnesla.
Myslím, že žiju s tím nejlepším chlapem na světě…ale přesto mě dohání k šílenství když mi do koše s čistým prádlem nahází prádlo špinavé, když mu v neděli nechám v ledničce oběd, aby si ho v pondělí ohřál, dvakrát mu to připomenu, za týden přijedu z Brna a oběd se na mě v ledničce vesele zelená, nebo když mi počůrá prkýnko, neutře to a já si do toho pak sednu…
Nejdřív jsem se rozčilovala, ale pak jsem usoudila, že se zřejmě jedná o nějaký jev lokální demence a že Medvěd ten oběd, co se na něj každé ráno usmívá, když si jde do ledničky pro věci k snídani, prostě NENÍ SCHOPEN vnímat. Začala jsem tedy psát cedulky- v ledničce máme půlku přihrádek, které jsou nadepsány- ´toto se nezkazí´- a půlku přihrádek- ´toto je potřeba dojíst´. Přihrádku ´toto je třeba dojíst´jsem strategicky umístila v rovině očí, pravidelně přeskupuji potraviny z jedné poloviny do druhé a učím Medvěda kterou polovinu ledničky upřednostňovat. Musím se pochválit, protože jsem takto dosáhla alespoň částečného pokroku- někdy se po týdnu vrátím domů a v ledničce dokonce nic zkaženého nenajdu:-)Co se té nedělní porce navíc, schované na pondělí týče, už jsem se naučila říkat- „odnes to dolů bráchovi“, protože je mi jasné, že by to beztak nesnědl…
Zlobit se totiž na Medvěda nemůžu- občas sice je jak malý dítě, ale je zlatej- například včera, říkám:
„Medvěde, řekni, proč to mlíko nedáváš zpátky do ledničky a proč ho tu nacháváš kazit…a ještě k tomu si jich načneš víc…mně to nevadí, klidně si to tak dělej, pokud pro to máš důvod, ale chtěla bych ten důvod slyšet…můžeš si tu nechat kazit obě krabice najednou, pokud si to dokážeš obhájit…“
„Protože jsem samec!“… „Ne, to není důvod“
„Protože prostě proto“….“Taky ne…“
„Protože tě miluju“….“To bys mi udělal větší radost, kdybys načnul jen jedno mlíko a dal ho do ledničky“
„Protože nemám rád mlíko studený“…“fajn, tak to je argument proč ho nedat do ledničky…ale proč načínat dvě?“
„Protože mám obrovskou spotřebu“ uzavře Medvěd, naleje si celý zbytek krabice do evidentně malého hrnečku, bílou louži z linky utře a krabici vítězoslavně vyhodí…
…a zlobte se na někoho takového:-)

Léto je zpátky

…alespoň to tak poslední dobou vypadá. Dnes jsme byli na výletě v Peci pod Sněžkou a všechny svetry, rukavice, šály a kulichy jsme rovnou nechali v autě, protože v tričku nám bylo akorát. Nejzajímavější poznatek z Pece je, že se tam nikde nesmí pouštět na volno psi- ve městě ne a v lese taky ne…ptala jsem se tedy místních kam mám tu naši psici vzít a odpovědí mi bylo jen bezradné krčení ramen…tam bych tedy bydlet nechtěla, nemají tam pejsky rádi.
V pondělí jsme byli s Medvědem na přípravě k porodu. Bylo to moc príma- Medvěd tam potkal i další tatínky, kteří se chystají k porodu, takže zjistil, že to není tak nenormální záležitost a oběť, kterou chlap musí přinést na oltář manželství a že je možno se na to i těšit… a navíc ta porodní asistentka mluvila tak pěkně o tom, že maminka tatínkovi vlastně to jejich půl já/ půl ty porodem odevzdává, že Medvěd svůj přístup k porodu radikálně změnil. Například ze začátku tvrdil, že pupeční šňůru rozhodně přestřihávat nebude… a teď, když jsme šli z toho kurzu, tak jsem mu říkala, že si napíšu do porodního plánu (každý prd musí být předem napsán v porodním plánu- jedná se přeci o FN a to není žádný holubník!:-() že chci, aby počkali s tím, než miminku přestřihnou pupeční šňůru a nechali to dotepat…a že to Medvěd musí pohlídat, protože já už na to nebudu mít sílu- a on mi na to řekl- „no tak vždyť pupeční šňůru budu přeci přestřihávat já….“ Aha!?! No tak tím líp:-)

Ultrazvuk

V pátek jsem byla na ultrazvuku v nemocnici- Medvěd se mnou jít nemohl, protože se mnou byl u doktora v pondělí a těžko ho budou pouštět z práce 2x do týdne. V porodnici mě naštvali, protože mi nechtěli nahrát Prtě na CDčko. „Dělali jsme to v 90 letech…ale už to neděláme…“řekl mi pan doktor. „Smím vědět z jakého důvodu?“ ptala jsem se. „Protože jsme z toho pak měli nepříjemnosti…“
To je zřejmě pro tuto republiku typické- někde něco zanedbali a rodiče pak měli v ruce důkaz, který použili proti nim… a co bylo výsledkem? Poučili se z toho a zasnažili se, aby k něčemu takovému příště nedocházelo? Ne- přestali dávat rodičům do ruky důkazní materiál….
…ale přeci jen nějaké dobré zprávy z Kocourkova- právě jsem se dočetla, že komunální volby v Havířově se budou opakovat. Mrtvého člověka prý mít na kandidátce nelze….škoda, mohlo to být docela úsměvné. Při příštích volbách by se strany trumfovaly kdo koho vyhrabe- co třeba Masaryka? Toho by jistě volilo spoustu lidí …

Nadměrka

Dnes jsem navštívila obchod, co se velmi nepřitažlivě nazývá Nadměrka. Je strategicky umístěn přímo mezi menzou a naší školou a nápis hlásá- nadměrná a těhotenská móda. Moje jediné těhotenské kalhoty se totiž rozhodly se se mnou rozloučit…přemlouvala jsem je, jestli by to se mnou ještě dva měsíce nechtěly zkusit, ale prej ne…

„Kalhoty? No jedny tu pro Vás máme, takové pěkňoučké…“ jásala prodavačka a podávala mi kalhoty o velikosti 52. „A nebude mi to velký?“ ptala jsem se opatrně. „Kdepak, máte tam tu šňůrečku, tak si je zavážete, ty Vám padnou akurát…“

…tak jsem vlezla do kabinky, natáhla si ty mamutí kalhoty, co mi sahaly po prsa a vešla bych se do nich i s bráchou, zavázala si šňůrečku pod prsama a vylezla se prodavačce ukázat.

Prodavačka neztrácela nic ze své původní jistoty a zápalu- „…no vidíte, já Vám to říkala…alespoň Vám nebude táhnout na bříško…a také tam máte rezervu, takže klidně můžete ještě něco přibrat….“

…nesnáším prodavačky, které jen proto, aby měly kšeft, předstírají, že nemají oči a nutí vám něco, co- když už podlehnete- si na sebe zaručeně nikdy nevezmete, protože byste museli chodit kanálama…

Takže Nadměrka no more- jsem těhotná, nejsem hroch!

Padá snížek, bílý sníh

…úplně na férovku, koukám z okna a ono tam sněží. Neříkám kdybych bydlela v Krkonoších, ale tady v té nížině… Uvědomuje si vůbec počasí, že ten Martin, co má přijet na bílém koni má ještě trochu čas?
…ale možná je jen den, kdy všechno padá- listí padá, sníh padá, internet mi padá…a já za chvíli zapadnu do postýlky a budu se kurýrovat.

Koj, koj, koj

Je mi čím dál tím zleji (ta čeština je ale krásný jazyk:-)- zřejmě to bude tím, že jsem měla zůstat v posteli, když venku mrzlo a ne se hnát přes celé město ke svému mobilnímu operátorovi, který mi slíbil telefon za korunu… jenže mobilní telefon za korunu znamená, že ten svůj dosavadní budu moct za litr prodat a Medvěd bude mít na nové kalhoty…
Od té doby co nevydělávám tak na tom nejsme finančně nějak zvlášť úžasně…taky by mě při té příležitosti zajímalo, kde se zrodila ta fáma, že advokáti jsou bohatí lidé- to tak možná když jim táhne na padesát…ale nebudu si stěžovat. Raději sem hodím článek, který jsem si včera přečetla na Rodině a který mě pobavil…


Všechno prý (líčili mi to oba dva, Robert s potutelným úsměvem a Kryštof svým patnáctiměsíčním „koj koj koj“) začalo nevinně…Vykoupali se a náš prcek, jako vždycky po plavání, spokojeně usnul. Nebylo ještě poledne, když k rybníku došli další návštěvníci a jali se odkládat části svých oděvů. Všechny. A tak můj muž zjistil, že se nachází na nudapláži. Přijal to sportovně, sundal trenky, přikryl jimi Kryštofa, aby ho nespálilo sluníčko a usnul vedle něho.

Probudili se za hodinu. Do ráje. Kolem dokola samé nahé ženy. První se rozkoukal Kryštof, ve vteřině mu došlo, že tolik prsou naráz ještě neviděl. Vymrštil se bleskově na nožičky a běžel k nejbližší ženě, ručičkou ji chytil za prso a křičel svůj kojící pokřik. „Koj koj koj!“ Žena byla zmatena. Náš táta také. Nevěděl, jestli prvně hledat trenky nebo usměrnit Kryštofa. Tomu ale jedny prsa nestačily a okamžitě se vydal prozkoumávat další ženy, jestli aspoň od nich by něco neukáplo. Robert ho dohonil asi u páté. Do jejich skotačení se vložil ještě jezevčík a jeho pán (oba také nuda) a všichni ti naháči mudrovali nad tím, jak je naše dítě roztomilé a jak je hezké, že je pořád ještě kojeno a jak si umí najít zdroj stravy….

Když jsem ten článek přečetla Medvědovi, byl tou představou úplně unešen, takže se nám od té doby ozývá domem rozpustilé Koj, Koj, Koj:-)

Jsem nemocná

Jsem nemocná a tak jsem se rozhodla, že tento týden nepojedu do školy. Od té doby se nestačím divit, jak je týden dlouhý…tolik času, co člověk běžně promrhá …hrůza hrůz!
Přijel tchán a přivezl tři pytle jablek…“To jsou rubíny! Za 11 korun v XY (jméno nějaké vísky, o které jsem v životě neslyšela…) ne jako v Intersparu, kde je maj´ za 24 korun!“ zavrčel a zase odjel. To je týpek! Ještě dalších pět minut jsem přemýšlela z jakého důvodu se tam vyskytl ten vyčítavý tón…copak já rozhoduji o ceně jablek ve Sparu?
Rozhodla jsem se, že je nejvyšší čas začít sepisovat diplomku, když už je ten listopad a já bych ji ráda v prosinci odevzdala…jenže haha, 1. kniha, 1. zádrhel. Česká verze knihy Válka na pahorcích končí kapitolou 36, kde se píše: “ Z domů už se nestřílelo, spokojili se vysvobozením. Johnny vstal s Tarzanovou puškou a lehký kulomet…Za dva měsíce válka skončila.“ (opsala jsem to přesně, pokud vám ani jedna věta nepřijde příliš gramaticky povedená, tak za to může překladatel)… no, jenže jsem ke své hrůze vygooglovala, že v originále má ta kniha další tři kapitoly a končí Johnnyho smrtí…
Že by se někomu v roce 77 nelíbilo, že kniha končí smrtí hlavního hrdiny- partyzána- a trochu si ten konec upravil? To jsou mi tedy záhady…