Archive for Květen 2006

Takový příjemný obchod

Včera jsem nakupovala v Albertu na Andělu a zatímco jsem stála frontu, četla jsem…

Milí zákazníci, omlouváme se, ale v těchto dnech nepřijímáme platby kartou…

o kus dál… Platby v Eurech- přijímáme pouze papírové bankovky…

o kus dál…. Omlouváme se, ale z bezpečnostních důvodů nepřijímáme Eura v hodnotě 200 a 500, ze stejného důvodu je výše platby v Eurech omezena na….

o kus dál… stravenky bereme pouze do 5 kusů, vracíme do 10 Kč…

…ještě že jsem platila cash:-)

Zážitky z nemocnice

Dnes jsem byla na kontrolním vyšetření v jedné z velkých pražských nemocnic…a přestože jsem tam byla de facto protekčně (doktor je kámoš mojí kámošky) byla to cesta předpeklím…
Hned u vchodu okénko a v něm sestra Veledůležitá- zakládá mi kartu a pomalu vyťukává moje jméno do PSACÍHO STROJE. „A kde máte doporučení?“ „Víte, já doporučení nemám, já jsem s panem doktorem dohodnutá na druhou hodinu…“ „No ale bez doporučení…“ odhodlaná mě v žádném případě nevpustit dále.
Přichází doktor, mávne na mne, sestře řekne něco ve smyslu „To je v pořádku, Bětko“ a já mohu projít skrz prosklené dveře do dalšího levelu, nechajíc za sebou zmatenou sestru Veledůležitou, kterou očividně trápí co s mým chybějícím doporučením…
Za skleněnými dveřmi hodinu čekám- pak najednou slyším své jméno a procházím dalšími dveřmi- tam opět sedím a čekám, až se odhrne závěs a pan doktor mi kyne, že mám jít dovnitř. Za závěsem je chodba, ve které se nachází gynekologické lehátko s ultrazvukem. U lehátka sedí doktor, sestra a po chodbě se promenádují doktoři, sestry, již odbavené pacientky, ale i ty stále čekající. Vzhledem k intimitě gynekologického vyšetření bych uvítala, kdyby tam bylo tak o pět lidí méně. Čekám svlečená na chodbě, zabalená do kusu nemocničního hadru a sleduji, jak slečna přede mnou roztahuje nohy. Je to ponižující, snažím se na ní nekoukat. Za mnou stojí slečna, co má přijít na řadu po mne.
Přicházím na řadu, lehám si, potupně svlečená a rozcapená- „jste těhotná, sedmý týden, tady můžete vidět činnost srdce..další prosím“
Ani jsem se nenadála a už jsem venku. Sestřička přede dveřmi si ode mně bere ty papíry, co mi pan doktor dal- nechává mi jen první Vojtíškovu fotečku- „a kde máte, slečno, doporučení?“ptá se, ale to už mizim ve dveřích.
„Doporučení“ je zřejmě nějaké magické slůvko…
No, účel to splnilo, další doktor mi potvrdil, že jsem těhotná, takže už si můžu být jistá, že si ten můj gynekolog, co nepozná živé dítě od mrtvého něco před minulou kontrolou nešlehl…
Takže jsme to ohlásili i prarodičúm…to bylo radosti na Starém Bělidle:-)
Never more, krákorá havran. Už nikdy státní nemocnice, už nikdy se svlíkat před cizími protivnými lidmi a už nikdy se sebou nechat zacházet jak s kusem hovězího…
doufám ovšem, že nám drath nezruší ty soukromé kliniky- to už by pak k takovýmto monstrózním zařízením, kde vládne duch minulého režimu totiž nebyla žádná alternativa…

Tak jsem v tom!:-)

Tedy alespoň to je stanovisko pana doktora pro tento týden…:-)
Ani nevíme jestli se už tedy můžeme opět začít radovat, nebo jestli to bude za týden zase všechno jinak…
Ale Vojtíšek se zvětšil od minulého týdne z 5 mm na 18- ukazovali mi ho na ultrazvuku, je to taková velká černá kulička a uvnitř takový malý bílý červíček- což by prý mohlo být srdíčko…
Tak doufejme, že touto šokovou terapií jsme si všechny nepříjemnosti vybrali a teď už budou následovat samé harmonické dny, kdy mi bude nádherně klasicky těhotensky blbě (tak, jako celý poslední týden) a pod strom dostaneme ten nejhezčí možný dáreček (ať už to bude Vojtíšek, nebo Dorotka:-)

Tak jak je to s tím mimčem?

????? Tak teď jsem úplně zmatená. Včera jsem volala na gyndu, aby mi doktor řekl, kdy že půjdu na ten výškrab dělohy…. a on mi oznámil, že teď to zase vypadá, že jsem těhotná. Že mi prý za ten týden stoupla hladina těhotenského hormonu ze 113 na 3000, což by svědčilo o klasickém průběhu těhotenství….
Tak já tomu vážně nerozumím. Už tomu raději ani nevěříme, abychom pak zas nebyli zklamaní- až si to opět rozmyslí a sdělí nám, že tedy nic…..
Také nevím, jak tomu doktorovi mám po tom všem ještě něco věřit…..když nepozná těhotenství na konci druhého měsíce….
Zítra jdu na kontrolu- tak jsem zvědavá, co z něj zase vyleze za překvápko…:-(

Tak jsem přišli o miminko…

Je to smutný. Už jsme se těšili na Vojtíška- tedy, těžko říct jestli by to byl Vojtíšek, nebo Dorotka, ale Medvěd si vůbec nepřipouštěl možnost, že by jeho první dítě mohla být holka, takže Vojtíšek… a pak mi pan doktor řekl, že jsem potratila. Vůbec ničeho jsem si nevšimla, nekrvácela jsem… a miminko tam najednou nebylo. Říká se tomu zamlklý potrat, nebo tak nějak.

Je mi smutno a mám depku. Medvěd mi uděluje po telefonu takové užitečné rady jako- Vzmuž se! Vzchop se!….jenže to se řekne. On si to odsmutnil ve čtvrtek a tím to pro něj končí, ale já mám v sobě zbytky mrtvýho Vojtíška a budu muset na výškrab dělohy. To je samo o sobě dost hrozný a navíc se mi zrovna v týdnu, kdy mám naplánováno pět zkoušek, stěhování z jednoho města do druhého a hektickou třídenní práci (ani jedno z toho nejde zrušit), vůbec nehodí.

Slovní zásoba

Když jsem si vybírala knihu, kterou letos načtu na slovní zásobu, vsadila jsem na Un giovedí dopo le cinque od Debenedettiho. Svou roli v tom hrálo mnoho faktorů- kniha měla pěknou vazbu, velká písmenka a na první stránce jsem skoro všem slovíčkům rozuměla (to byla také poslední stránka, na které jsem skoro všem slovíčkům rozuměla)- nejvíc ze všeho ale rozhodlo, že se jedná o knihu vydanou v roce 2000, tudíž jsem přepokládala, že by mohla být psána současným a srozumitelným jazykem….což byla dobrá myšlenka, ale trochu mimo mísu.


Za a) tak nudnou knihu jsem už dlouho nečetla- děj je ve zkratce takový, že Piero celý život trpí komplexem méněcennosti vůči svému kamarádovi Gianlucovi, protože Gianlucova rodina je bohatší a úspěšnější. (Je to jeho jediný kamarád, ale přitom ho nenávidí). Začne si s jeho ženou Magdou, které je její manžel také trnem v oku (Gianluca je homosexuál)- a tak společně spřádají plány jak se ho zbavit…nakonec pomůže náhoda, protože Piero je u toho, když se Gianlucovi udělá špatně a slíbí mu, že přivolá pomoc…a nechá ho tam chcípnout jako psa.

Tolik o ději- problém je v tom, že je to celé vyprávěno retrospektivně a my už od začátku víme, že Piero Gianlucu zabije- víme také o motivu a víme, že se jedná o perfektní zločin, za který nebude nikdy odsouzen. Nevíme tedy jedině jak to udělá. Shrnutí v první kapitole. V dalších x kapitolách se autor poněkud opakuje- udělal jsem něco hrozného, spáchal jsem dokonalý zločin- můj zločin, který mi nedá spát- ta hrozná věc, co jsem udělal- budete si myslet, že jsem monstrum, protože jsem udělal hroznou věc- ta hrozná věc je opravdu hrozná…

Takže kdo si přečte první kapitolu a poslední dvě stránky, vůbec o nic nepřijde.

Za b) práci jsem si také neušetřila, protože mi vyšlo 700 neznámých slovíček k vypsání …

zatr sakr

Příští semestr si vyberu knihu, co je celá ušmudlaná a potrhaná. To je totiž znamením toho, že už ji spousta lidí četlo…takže by mohla být zajímavá. Jen dál od knih, co jsou už pět let v knihovně a září novotou…

(Jo, kdybyste si to i přes moje nářky chtěli přečíst, tak vás musím zklamat, protože do češtiny to zatím přeloženo nebylo…nevím, proč mě to nepřekvapuje…:-)

1. máj

„Tak co, kde jsi včera demonstrovala?“
„Já jsem včera demonstrovala v práci“
„A na jaký straně?“
„Na Malý Straně…“

Osiřelý západ

Osiřelý západ, hru Martina McDonagha, jsem viděla v Činoherním klubu za poslední rok asi desetkrát. Už ji mám pěkně v oku, takže poznám, který z herců není zrovna momentálně v kondici a kde komu vypadává text…Je to moc pěkný kousek, ačkoliv po jedenácté už ho vidět nechci:-)


Hned co se zhasne, přichází na jeviště Coleman Connor (Jaromír Dulava) provázen otcem Welshem (Michal Pavlata). Vracejí se právě z pohřbu Connorovic otce.

Coleman je naštvaný…ostatně, jak se záhy zjistí, to je zřejmě součástí jeho povahy. Cynismus, amorálnost, krutost a permanentní naštvanost.

(„Prý kdy už budou ty pohřební koláčky? Baba jedna! Nebudou! V tomhle domě nebudou žádné pohřební koláčky- ne dokud tu drží kasu Valene. Kdybych to byl já, kdo tady drží kasu, řekl bych jo, přijďte si. Ale nejsem to já, kdo tady drží kasu. Tady drží kasu Valene.“

„Váš Valene je poněkud spořivý…“

„Poněkud? Ten by vynášel i hovna z hořícího prasete- ostatně tahle kořalka je také jeho, takže až přijde a začne vyvádět, řeknete, že jste si ji poručil. Že jste o ni škemral- tomu ostatně nebude tak těžké uvěřit“

„Já nejsem alkoholik, Colemane, rád se napiju, to je všechno….ostatně tahle farnost by dovedla k pití každého“)

Přichází Valene (Marek Taclík), chlápek, kterému sláma čouhá z bot. Do saka nosí barevné vytahané tričko s potiskem a používá neexistující slova jako přídrž, nebo neprázdný. Všechno v baráku patří jemu, od sklepa až po půdu,a dává to svému bratrovi patřičně najevo. I ta kořalka, co má otec Welsh s Colemanem na stole je jeho…

(„Ty vole, to je moje kořalka!“

„A co jsem měl asi dělat, když si ji poručil“

„A proč jsi mu nedal svoji?“

„A nechtěl jsem snad, než jsem zjistil, že moje skříňka je prázdná?“

„Prázdná?“

„Prázdná, jako tvoje makovice prázdná…“

„Tvoje skříňka není nikdy neprázdná.“)

Otec Welsh má opět- už asi potřicáté v tomto týdnu krizi víry. Valene ho totiž obvinil z toho, že si na pohřbu jejich otce potřásal rukama se dvěmi místními vrahy…

„Ani jeden z nich nebyl odsouzen“ brání se otec Welsh.

„Já jsem slyšel, že daleko větší pravomoc, než nějací blbí fízlové v týhle zemi, má ten chlápek, co ho zastupujete vy…“ rýpne si Valene

„Zdá se, jako by Bůh už neměl vůbec žádnou jurisdikci“ vzdychá otec Welsh

„Juri.. co?“

Coleman vidí, že se jeho bratr dostává do úzkých a tak se připojuje „Ty, to ti mi přijde jako výborné slovo, jurisdikce. Já mám rád slova od J…“

„No, to je ti podobný, vždycky když nevíš co říct, říkáš hlouposti. Jurisdikce, to je jak z nějakého amerického seriálu- vyoperovali jsme vám jurisdikci, budete žít…“

„Jsem mizerný kněz.“ neúčastní se otec Welsh sourozenecké bitky o slovíčka a dál si vede svůj opilecký monolog. „Nedokážu bránit boha, když na něj lidé útočí. To by se sice ode mne čekalo, ale ne, já jsem první ve frontě na házení kamenů…“

„Vy nejste mizerný kněz, otče,“ uklidňuje Welshe Coleman- jen je těžké před Vámi uhlídat chlast a máte pochybnosti o katolické víře…ale alespoň neobtěžujete nezletilé chlapečky a už to vám dává náskok před polovinou kněží v týhle zemi…“

Ani jeden z bratrů Connorových nepracuje. Coleman, zdá se, nedělá zřejmě nic jiného, než že přemýšlí, čím by tak ještě mohl svého bratra mučit a Valene se pro změnu baví tím, že sbírá po celém Leenane sošky svatých (které Coleman nesnáší) a nakupuje ty nejlevnější chipsy (které jsou samozřejmě JEHO a Coleman se jich nesmí ani dotknout)

Krize otce Welshe se ale v příštích dnech ještě prohloubí, protože Tom Hanlon, jedna z jeho oveček spáchá sebevraždu. Valene i Coleman mu jdou pomoci odnést Tomovo tělo k Hanlonům domů a Coleman se ustavičně ptá plačící Tomovy matky jestli budou pohřební koláčky.

Od Hanlonů se vrací otec Welsh s Valenem, jehož nálada je, vzhledem k okolnostem, nepřiměřeně dobrá.

Co to tady smrdí?“ Ptá se Welsh.

„Tak hele, jestli se hodláte pouštět do kritizování smradu v mým domě, tak taky můžete nakrásně vypadnout…“ nedá se Valene.

„A kde je vlastně Coleman?“ odvede kněz řeč jinam.

„Zastavil se po cestě, aby si zavázal tkaničky…ale vždyť Coleman nemá tkaničky, má jenom důchodky…..kde jsou moje sošky?“

Valene se rozhlédne a zjistí, že všechny poličky jsou prázdné. Vrhne se tedy k troubě, která je rozpálená do ruda a z jejích útrob vytáhne pekáč s roztavenými laminátovými ex- soškami.

Jeho bolest je nepopsatelná, což hrubě kontrastuje s klidem, s jakým přijal smrt svého otce, či svého spolužáka Toma.

„Říkal jsem mu, ať nesahá na mojí troubu, ať ani nesahá na moje sošky…a co on udělá? Upeče moje sošky v troubě. Zbyly z nich jen hlavičky….“ vzlyká „Zabiju ho!“

„Valene, nemůžeš chtít zabít svého bratra kvůli neživé věci…“

„Ne, a on asi nestřelil našeho tátu rovnou do hlavy…“

„To byla nešťastná náhoda…“

„A vy jste jedinej idiot v celým okrese co tomu věří…takže táta se asi neposmíval Colemanovýmu účesu….“

Coleman stojí ve dveřích.

„Říkal, že vypadám jak vožralý dítě. Nic jsem s vlasama neměl, normálně jsem se učesal…jsou prostě urážky, které se odpustit nedají…“

Valene drží v ruce pušku a míří na Colemana. Coleman pokračuje

“ Ale ještě než to do mně tenhle chytrák našije, tak vám řeknu, co je ještě horší než zastřelit svýho tátu. Posadit svýho bráchu do křesla, když mu ještě kape tátův mozek z kalhot a říct mu, že dosvědčí, že to byla nešťastná náhoda, když podepíše, že to byl on, komu táta odkázal svůj dům, svoje pole,…“

Valene stisne spoušť, ale puška nevystřelí. Coleman se začne ďábelsky chechtat a ukazuje bratrovi náboje, které předtím neopomněl z pušky vytáhnout. Bratři se začínají rvát, otec Welsh si v zoufalství omývá ruce červeným, žhavým laminátem a s křikem utíká pryč.

Rvačka je náhle zapomenuta

Viděls ho, to je magor, co?“

„No jo, úplně totální magor.“

pauza a jde se do bufáče

Nazačátku druhé poloviny sedí otec Welsh s falškou kořalky a rozjímá, když za ním přijde Girleen, podivná drsňačka v podání Laďky Něrgešové, která se živí prodejem kořalky. Chvíli si povídají- otec Welsh se svěřuje, že ještě tu noc z Leenane odejde. Prosí Girleen, aby Colemanovi a Valenovi od něj předala dopis. V dopise píše, že největší radost ze všeho by mu udělalo, kdyby se oni dva k sobě začali opět chovat jako sourozenci. Kdyby si projednou navzájem vyříkali všechny křivdy a ústrky a začli znova. Že na ně sází svou duši. A že kdyby se jim to povedlo, mohl by za to klidně být i svatořečen.

Druhý den přijde zoufalá Girleen oznámit bratrům, že se otec Welsh utopil v jezeře, na tom místě, co předtím Tom Hanlon. Předává jim dopis. Valene do něho lehce nakoukne, bez většího zájmu. “ Něco zajímavého? Ptá se Coleman. „Ani ne.“

„otevřela jsem ten dopis, abych zjistila, jestli se o mně otec Welsh zmínil“ říká Girleen na pokraji hysterie.

Ani slovo o mně. Líbila se mi ta pasáž o tom, jak na vás sází svou duši. Vám se nelíbila?“

„Neřekl bych, že bych tý pasáži nějak zvlášť rozuměl“ přiznává Valene.

„Hovoří o své duši v pekle, kterou jen vy můžete zachránit…mohl požádat mně, já bych to pro něj udělala ráda. Já bych byla záchranou jeho duše poctěna…ale ne, dva vyměklý, prasečí mozky on požádá…“ prásne za sebou Gerleen dveřma.

Viděls to? Asi musela mít otce Welshe ráda…“ postřehne Valene bystře.

A tak se bratři posadí naproti sobě a na žádost otce Welshe si začnou vyříkávat vše, co si navzájem kdy provedli. Berou to jako hru, jako soutěž…“jedu já, nebo jedeš ty?“, „Zkus tohle trumfnout“…

Jenže co když vyplynou na povrch takové zrůdnosti, že nebude už žádná šance odpustit a začít znova?

Konec vám neprozradím, běžte se na to do Činoheráku podívat…

Svátek práce

Tohle sice není moje historka, ale přišlo mi to dobré, tak to blognu…

Na Výstavišti visí poster ČSSD s nápisem- Svátek práce, lásky a lidské solidarity. Pod tím postrem sedí pán ve velmi pokročilém stavu opilství a nahlas se diví: „Jaký svátek práce? To je přeci hloupost- tak buďto je svátek, nebo je práce, ne?“

Čímž zdravím všechny ty, co slaví -tak jako já- svátek práce prací:-)

Medvěd vždycky ví za co mne pochválit:-)

“ Lásko, tak si představ, že jsem si dělala IQ test a vyšlo mi, že jsem hrozně inteligentní a že by mě mohli vzít do Mensy.“

„Hm, a taky máš krásná prsa…!“

„To není zrovna to, co bych teď chtěla slyšet…“

„A co bys chtěla slyšet?“

„No že jsem tvoje chytrá hlavička…“

„Ale to už ti přeci vyšlo v tom IQ testu- já ti říkám to, co se v tom testu poznat nedá…“