Archive for Listopad 2005

Italská hymna

Italové se minulý týden rozhoupali k činu…po více než 60 letech zjistili, že by možná bylo fajn, kdyby si svoji současnou- od roku 48 prozatimní hymnu- konečně uzákonili. A stalo se! Zřejmě zjistili, že už je stejně nic lepšího nenapadne…kdo by to byl čekal, takové náhlé zlepšení!!:-)

Karlínské jeviště- Taková podivná kombinace citů

Rádobydivadlo Klapý patří k nejlepším amaterským ansáblům v republice. Dalo se čekat, že budou dobří, ale předčili všechna očekávání- kousek, který předvedli, by patřil k lepším výkonům leckterého profesionálního souboru. Klobouk dolů!
( Klapý- kdybyste to, tak jako já, nevěděli- se nachází kousek od Litoměřic…takže kdybyste někdy měli cestu kolem, tak alespoň víte, co se tam schovává za poklad!:-)
Taková podivná kombinace citů… hra na motivy Podzimní sonáty Ingara Bergmana. Hodně silná hra, která zasáhne.


Evičku, manželku jednoho venkovského faráře, přijede navštívit její matka Šarlota. Dlouhých sedm let se neviděly a přestože se jedna na druhou velmi těší, návštěva nedopadne zcela podle představ. Šarlota například vůbec netuší, že s Evičkou a jejím manželem žije na faře i její druhá dcera, postižená Helenka, kterou před lety umístila do ústavu. Helenka svou maminku bezmezně miluje, ale Šarlota se setkání s ní děsí, Helenka představuje její špatné svědomí, bojí se jí, nedokáže ji obejmout, nedokáže s ní být. A co Evička? Šarlotiným příjezdem se oživují všechny dávno zasunuté vzpomínky a pocity a tak obě ženy během jediné noci rozkrývají svou podivnou kombinaci citů- lásky, nenávisti, křivdy, odpouštění, obdivu a osamocení. Dokáže si Evička najít ke své egocentrické matce cestu?
Pokud byste to měli do divadla Klapý daleko, Podzimní sonátu hraje například Studio Dva, které hostuje ve Švandově divadle na Smíchově. Mají to moc pěkně obsazené- Kolářová, Kodetová, Kříž, Borová… určitě to stojí za vidění.

říct NE!

Umíte říkat NE? Zkuste si to…Ne! Ne! Ne!….snadné, že? A teď si to zkuste znovu, ale v nějaké konkrétní situaci- například někdo, koho máte rád po vás chce něco, na co vy nemáte čas, ani chuť, ani peníze,… to už je horší, že? Zkusíme si to…


„Sandro, co děláš odpoledne?“
„Nic zvláštního, proč?“
„Pojď se mnou na takovou výstavu…“
„Tak jo, co je to za výstavu?“
„No…veletrh tepelných čerpadel“
„Co???! To si děláš bžundu, co bych já dělala na veletrhu tepelných čerpadel?“
„Pojď, prosím, já tam nechci jít sama…“
„Ne, hele, fakt ne…“
„Pojď, hele, já jenom popadnu letáčky a vypadnem…“
„No….tak teda jo, ale jenom popadneš letáčky…“
„No, a ještě si nechám vysvětlit jak to funguje…“
„Jak douho trvá takové vysvětlování toho, jak to funguje?“
„Dvě minuty, fakt,…!“

……. a pak sedíte půl druhé hodiny mezi tepelnými čerpadly a tepelnými čerpadláři, nudíte se a připadáte si jako naprostý idiot………..

Jo jo, není to snadné, zřejmě to chce víc trénovat a být odolnější.
Veletrh tepelných čerpadel velmi doporučuji, je to na Výstavišti (tzn. v Praze na Výstavišti, ne v Brně- abyste nedopadli jak my s těma tanečníma…:) a je to velmi povznášející- zejména pokud vaše představa o vyrábění tepla končí u romantického praskání dřeva v krbu…

Také z toho vyplývá ponaučení- bacha na strojaře!!!:-)

Karlínké jeviště- Adam a Eva

V neděli ráno jsem, jako první představení, shlédla Adama a Evu od Marka Twaina v podání souboru Šlamastyka. Za zmínku stojí velmi přesvědčivý výkon Anny Kuchařové v roli Evy. Michal Kočárek coby Adam byl herecky poněkud nevýrazný…což bylo do určité míry dáno typem role…. Považuji to za jedno z nejlepších představení, co jsem na tomto festivalu viděla- a to se ještě musí vzít v úvahu, že divadelní soubor Šlamastyka, který působí při gymnáziu Christiana Dopplera, je jedním ze dvou středoškolských ansáblů, které se letošní přehlídky účastnili, takže tam byli skoro nejmladší…


ochutnávka:


SOBOTA

Eva

Dnes jsem celé odpoledne pozorovala z dálky jiný experiment. Myslím, že je to muž. Já jsem ještě nikdy v životě neviděla muže, ale tohleto tak vypadá. Cítím, že je to tak, i když kdo ví … Možná, že je to architektonická památka. Ono nemá vůbec žádné boky! Dolů se zužuje jako mrkev, a když stojí, tak vypadá, jako prak vzhůru nohama. Zezačátku jsem se ho bála. Myslela jsem, že mě chce ulovit, ale pak jsem pochopila, že se mi naopak vyhýbá. Tehdy jsem přestala být taková nesmělá a několik hodin jsem ho honila. Ono se ovšem strašně polekalo a mělo úplně nešťastný obličej. Nakonec se natolik poplašilo, že vylezlo na strom.

Adam

Ten nový tvor s těmi dlouhými vlasy jde mi příšerně na nervy. Pořád se kolem mě motá a šlape mi na paty. Mě se to vůbec nelíbí. Netoužím po společnosti. Ať si jde k jiným zvířatům. Dneska je zataženo, brázda nízkého tlaku postupuje ze severu, vítr taktéž ze severu – zdá se, že bude pršet.

NEDĚLE

Eva

Teď Nám to krásně ladí. Už mi neutíká, a zdá se, že je mu příjemně v mé společnosti. Dělám všechno pro to, abych mu byla co nejvíce užitečná. Zbavila jsem ho například nutnosti dávat názvy věcem kolem nás. On k tomu totiž stejně nemá žádné schopnosti i kdyby se stavěl na hlavu. Pomohla jsem mu už v hodně případech. Jakmile se objeví něco nového, tak tomu okamžitě dám název. Hlavně kvůli tomu, abych ho nepřivedla do té trapné situace, že by musel mlčet. Vidím na něm, že je mi za to vděčný.

Adam

Teď jsem přišel i o možnost dávat názvy různým předmětům. Nový tvor je vymýšlí dřív, než stačím otevřít pusu. A vždy mi to zdůvodní stejně – Ono to tak vypadá. Názvy vznikají naprosto chaoticky, navzdory mým snahám. Ona degradovala naši krásnou Rajskou zahradu nemožnými tabulkami: „Na trávu nešlapat!“, „Psy nevenčit!“. Tvrdí, že z našich zahrad by se dala udělat pěkná lázeňská promenáda, kde by se scházela městská smetánka. Lázně – to je zase další její vynález. Slovo, které nemá vůbec žádný smysl. Co to je „Lázně“? Já se raději neptám. Ona totiž trpí mánií všechno objasňovat.

NEDĚLE

Eva

Dnes jsem chtěla utrhnout pro něj několik jablek z toho stromu.

Adam

Ona tvrdí, že had jí navádí ochutnat jablka z toho stromu. Prý pozná „NĚCOˇ. Něco nádherného, velikého, neuskutečněného. Varoval jsem jí, že to neskončí jenom poznáním. Tuším nebezpečí. Připravuji se na útěk.

Eva

Dotýkati se těchto jablek je zakázáno, říká. Prý bych mohla na sebe přivolat neštěstí. Ale ať si! Hlavně, že jeho udělám šťastným.

PO HŘÍCHU

O rok později

Adam

Dali jsme Tomu jméno Kain. Přinesla To zrovna, když jsem byl pryč. Ono se trochu podobá nám, a možná, že je i příbuzného rodu. Ovšem to si myslí ona. Omyl. Jsem přesvědčen, že Ono je ryba. Hodil jsem ho totiž do vody, a plavalo dolů ke svejm. Ona ho však popadla dříve, než jsem stačil svůj pokus dokončit a zasypala mě nadávkama. A vůbec – objevení toho stvoření jí úplně proměnilo. Nemá zájem o žádné experimenty. Ono jí tak zaměstnává, že na ostatní zvířata vůbec nepomyslí. Chová rybu celé noci na rukou, hladí jí po ploutvích. Měla by jí spíše hodit do vody, aby přestalo pištět. Místo toho poplácává rybu po okraji zad, vydává nějaké zvláštní zvuky a z těch otvorů, které má na to, aby pozorovalo předměty kolem sebe jí zase teče vláha.

O devět let později

Adam

Jsou to oba chlapečkové. My už jsme to dávno poznali. Zmátlo nás jenom to, že se objevili na svět tak nedokonalí. Teď k nim přibylo ještě několik holčiček

Po všem tom, co jsme spolu prožili jsem pochopil, že jsem byl úplný blázen. Lepší žít s Evou bez Ráje, než v Ráji bez Evy. Dříve se mi zdálo, že příliš moc breptá, ale teď si nedovedu představit život bez jejího hlasu.

O čtyřicet let později

Eva

Mým nejvroucnějším přáním je, abychom odešli z tohoto světa ve stejný okamžik. To je přání, které bude žít v srdci každé milující ženy, pokud bude svět světem. A jestli je jednomu z nás souzeno odejít první, ať jsem to já, protože Adam je silný a já slabá. A neznamenám pro něj tolik, co On pro mne.

Má prosba je věčná a nepřestane znít, dokud bude existovat na Zemi můj Rod.

Jsem první žena na světě, ale i v poslední ženě bude kus Adamova žebra.

Hymnajs

Není to tak dávno, co v Itálii proběhla anketa, ve které se zjišťovalo, kterou píseň by si Italové zvolili jako hymnu místo té stávající. Vyhrála to (!) píseň Volare, cantare (Modugno- Migliacci), která těsně předběhla sbor židů z Nabucca ( Va pensiero…).

Raději se ani neodvažuji hádat jakou píseň bychom si odhlasovali my…co myslíte- Helenu Vondráčkovou? Nebo co třeba Včelku Máju?… nebo… co myslíte?

Blázen

Včera, když jsem šla v Bohnicích skrze ten proslavený areál, tak jsem potkala pána. „Holčičko!“ (!?!) zavolal na mne. „Nejdeš náhodou okolo vrátnice?“ „Jdu.“ „A mohla bys mi tam hodit něco do schránky?“ „Jasně!“

Pán se usmál a vytáhl z batůžku pár rozložených krabiček od sýra, které byly na šedivé stránce hustě popsány. Koukala jsem na to- adresa tam byla, směrovací číslo,… „Nemáte tam známku,“ řekla jsem a vrátila mu ta psaní. „No vidíš, to jsem zapomněl,“ řekl pán, vzal si ode mne ty krabičky od sýra a nahoru dokreslil pěkně vroubkovanou známku…

Svět dětí a svět bláznů je krásný!

Jsem to ale…

“ Slečno, nechcete přispět na děti s leukémií?“ „Ne, nezlobte se.“ „Cože, Vy nechcete přispět na děti s leukémií?“


„Slečno, kupte si nový prostor!“

„Slečno, přispějte na děti z dětských domovů!“

„Slečno, nemáš bůra?“

„Nechcete, slečno přispět na ubohé, opuštěné pejsky?“

„Slečno, přispějte nám na děti na ulici…“

„…na děti v Africe, co umírají hladem…jestliže nám nedáte nějaké peníze, tak každou vteřinu umře někde na světě nejméně jedno dítě …“

„..na Asii…“

„…na Ameriku…“

„Vážně mi slečno nechcete dát ňáký drobný? Potřeboval bych na vlak…jsem ubohý buran, co poprvé přijel do velkoměsta a nějaký hnusný pražák mě tu okradl…a bydlím strašně daleko, takže to stojí hrozně moc peněz. Koukám, že vypadáte docela švorcově, takže dvacka by to možná spravila…!“

“ Slečno, nechcete přispět na děti s leukémií?“ „Ne, nezlobte se.“ „Cože, Vy nechcete přispět na děti s leukémií?“

… atakdáleatakdále.

Život ve velkoměstě je poněkud nákladný…zvláště pokud je člověku zatěžko žít s pocitem, že kvůli jeho lakotě a sobeckosti teď právě umřelo několik dětí hladem, opuštěný pejsci někde smutně vyjí v útulku a děti na ulici nemají šanci začít nový, spořádaný život…

Na druhou stranu- tuhle jsme šly se Zuzkou po Václaváku, a spočítaly jsme, že kdyby člověk dal každému, kdo ho požádá, korunu, tak den předtím nemusel chodit do práce…

A ještě jeden příklad na dobrou noc:

„Slečno, znáte organizaci Greenpeace?“

„Ano…ale jestli chcete prachy, tak já vám stejně žádné nedám, tak se mnou neztrácejte čas!“

„Vypadáte jako že Vám není jedno, co se se světem děje, že?“

„No, to není!“

„A víte o tom, čemu všemu organizace Greenpeace pomáhá?“

„Co ode mne vlastně chcete?“

„No, kdybyste tady…stovčičku to stojí…“

„Můžu se vás na něco zeptat? Jste tu jako dobrovolník, nebo to máte jako placenou brigádu?“

„No, jsem tu dobrovolně, ale dostávám za to drobnou odměnu..“

„Kolik?“

„Pade na hodinu“

„…aha, takže jinými slovy- já vám mám zaplatit stovčičku, za ty dvě hodiny, co jste mě tu otravoval?!???“

…….

„Haló, pane, počkejte, znáte organizaci Greenpeace?“

Král se baví

Slavné dílo Viktora Huga, které bylo po svém prvním uvedení v Paříži v roce 1832 cenzurou zakázáno pro kažení dobrých mravů. Pro divadlo Na Vinohradech Hugův text přebásnil Tomáš Vondrovic.

Hra se stala námětem pro Verdiho operu Rigoletto, takže děj není nijak nečekaný- Francouzský panovník František I ( Jan Šťastný) je velmi mladý a velmi pochybných mravů.


Do postele si bere ženy, u kterých pramálo dbá na to, za koho jsou vdané. Tak se také vyspí s Dianou, dcerou pana De Saint- Vallier (Petr Kostka) a ten, pln hořkosti, přijde za králem..“Já nepaběrkuji, víte, nechte si Dianu, když po nocích s ní spíte, ano, nechte si mé dítě,… Františkův dvorní šašek, hrbáč Triboulet (Václav Postránecký) se jeho žalu vysměje a pan De Saint- Vallier ho za to prokleje.

I Triboulet má ale dceru, Blanche (Jana Bernášková) o niž však nikdo neví, protože ji před světem ukrývá. U dvora si myslí, že to za svoji metresou Triboulet každý večer pádí…a protože hrbáč šlápl na kuří oko panu De Cossé (Jiří Čapka) tím, že mu připomněl, že král spává s jeho ženou (kdybyste přišel o hlavu, mohli by si ji vystavit, byla by z Vás krásná trofej…šestnácterák…), tak mu jednoho dne pan De Cossé se svými kumpány Blanche unese a strčí ji královi do postele.

Blanche je skoro ještě dítě, proto věří králi, že ji miluje…jednou ho však sleduje do krčmy, kam přišel František svést krásnou Maguelonne (Marie Málková), netuše, že je to sestra nájemného vraha Saltabadila. (Svatopluk Skopal) Saltabadilovi Triboulet zaplatil za to, že krále oddělá. Maguelonne se ale krásný mladý král líbí a proto prosí bratra o jeho život. Ani Saltabadilovi na králově smrti nijak zvlášť nezáleží, proto se dohodnou, že zabijí prvního, kdo do krčmy přijde a Tribouletovi dají pak v pytli úplně cizí mrtvolu. Blanche tohleto všechno slyší za dveřmi, a přestože ji král podvedl, přestože jí lhal, tak se rozhodne- ano, je to typické romantické dílo- že vymění jeho život za svůj, vejde do krčmy, je zabita a zašita do pytle. Triboulet tak dostane v pytli tělo své mrtvé šestnáctileté dcery…kletba pana De Saint- Vallier je vyplněna.

Moje hodnocení: příběh klasický, to se ani nedá moc hodnotit. Velmi nadprůměrný byl ale výkon Václava Postráneckého v roli Tribouleta…dokázal rozesmát i rozplakat.

Oproti tomu pan ředitel Martin Stropnický by měl dobře zvážit, jestli se chce skutečně obsazovat do rolí, kde musí zpívat (chrlič- vypravěč, co příběh sleduje z nadhledu, ze střech pařížských chrámů), když neumí pořádně otvírat pusu….

Ale jinak docela dobré…

Chrlič- místo tváře kámen

Chrlič- z duše plive plamen

Chrlič- věčný svědek shůry

Chrlič- s tělem dračí stvůry.

Chrlič- místo tváře kámen

Chrlič- skryt pod tíhou svých ramen

Chrlič- ani člověk, ani zvíře

Chrlič- vysmívá se víře

Chrlič- bastard, co se rouhá

Chrlič- zmrzačená touha

Chrlič- odsouzenec k žití

Chrlič- místo zpěvu vytí

Chrlič- z úst mu prýští stoka

Chrlič- v Bohu vidí svého soka.

Z noci už zbývaj jen cáry

V oknech ztich smích a sten

Nad Seinou páří se páry

Počaly nový den.

Omyl

Znáte takové ty „dobré dny“, kdy se vám vůbec nic nedaří? Zaspíte, ujede vám metro, nasednete na autobus ve špatném směru, zapomenete vystoupit, vracíte se, ztratíte se, ujede vám metro, přijdete pozdě, potkáte někoho, koho jste rozhodně potkat nechtěli, ujede vám metro, stojíte na úřadě dlouhou frontu a když dorazíte k okénku, tak vám řeknou, že to, co potřebujete, se vyřizuje u vedlejší přepážky, stojíte další dlouhou frontu, před nosem vám zavřou, ujede vám metro,… no, myslím, že si to asi umíte představit. Tak takovýto bezvadný den jsem měla včera- dnes už se to zdálo být o něco lepší, ale nikdy nechvalte dne před večerem!!!


Chtěli jsme jít s bráchou do tanečních. Brácha si kvůli tomu koupil zbrusu nový oblek a dostavil se v půl osmé na Výstaviště, kde jsme měli sraz. Zbývala jen taková drobnost…najít na Výstavišti Kongresové centrum…jenže to nebylo zas až tak snadné, vzhledem k tomu, že tam žádné není. Tak jsme se sebrali a odjeli na Vyšehrad do Kongresového centra, kde jsme zjistili, že tam zase není žádné výstaviště a ani to nevypadalo na to, že by se tam měly nějaké taneční dnes konat… To už jsme byli docela zoufalí a brácha začal mít vtipné připomínky typu:“ Až zase, ségra, nebudeš mít jak trávit večer, tak dej vědět, já se zase voháknu a můžeme někam vyrazit…“ jenže ani sarkasmus nám problém nevyřešil a tak jsme se, lehce dmýchnuti, odebrali domů…
Ty taneční nejsou v Praze, jsou v Brně- Kongresové centrum, Výstaviště 1… co dodat, jsem trubka.