Archive for Srpen 2003

Štěstí

Stesti pry chodi vzdycky ve trojici- ja zatim mela stesti dvakrat, takze mam jeste jedno schovane do zasoby.

Moje prvni stesti spocivalo v tom,ze jsem se v Praze pripletla do cesty lidem z australiaonline. Lidem, kteri bezplatne pomohou zaridit viza, zorientovat se po priletu, ci poradi ohledne studia …  ale hlavne maji primo v Sydney centrum, ktere je nejen mistem, kde se da zdarma dostat na net, ale navic kde clovek potka spoustu Cechoslovaku, se kterymi muze navazat nehynouci pratelstvi, a to je v cizine k nezaplaceni.

Mym druhym stestim bylo, ze jsem mela prakticky okamzite vyreseno bydleni. Bydlim v Randwicku, primo proti univerzitnimu campusu a se mnou bydli dalsi tri lide. Tomas a Lenka, manzele okolo petactyriceti a jejich syn Dalibor. Tomas pracuje na Univerzite a je to desna bedna. Uz nekolikrat se mi snazil vysvetlit, co presne dela, nicmene predmet jeho badani lezi daleko za hranici me predstavivosti, a tak se omezim na konstatovani, ze se jedna o matematiku. Lenka je v domacnosti. Daliborovi je 17 a prijel do Australie s cilem sbalit nejakou Asiatku. Mezi nim a splnenim jeho snu ovsem stoji prekazka v podobe chlapecke skoly v Randwicku.

Treti stesti si schovam na hledani prace.

A nasleduje par fotek z campusu University of New South Wales:

UNSW

univerzitni campus

campus

campus

univerzitni campus

univerzitni campus

příběhy

Zjistila jsem, že mám hrozně krátkou paměť.

Sice vím, že mi mamka i babičky kolikrát vyprávěly příhody z mého i ze svého dětství, ale kdybych měla něco z nich převyprávět, nedám to dohromady. Mrzí mě to, chtěla bych jednou svým dětem umět povyprávět o tom, jak jejich prapradědeček s praprababičkou ukryli na konci války ze strachu před rabujícími vojáky všechen svůj majetek do kufrů, které schovali ve sklepě. Jenže Rusové když přišli, tak prolezli barák od sklepa po půdu a ty kufry našli…tak je jen čapli a odnesli, děda s babičkou jim de facto zabalili. Nezbylo jim nic, po válce byli chudí jak kostelní myši.
Nebo o tom, jak v den, kdy přijely ruské tanky běžela jejich prababička do obchodu kupovat zásoby mýdla, protože se bála, že bude válka a z dětství si pamatovala, že mýdla byl za války nedostatek. (To si zrovna pamatuji, protože jsme se o tom s našima teď o víkendu bavili.)
Před měsíce jsem po dlouhé době viděla svou babičku a došlo mi, že ta už mi žádné své příběhy vyprávět nebude a že spolu s ní odejde i mnoho příběhů, které nám nikdy nepovyprávěla, nebo které jsme zapomněli. Škoda přeškoda.
Data narození a jména předků, to se všechno dá dohledat v papírech, ale jejich příběhy, to jak žili, jak prožívali různé dějinné události, ale i třeba jaký byl jejich běžný život, co je těšilo, co je štvalo, to se nikde v papírech nedohledá… pokud si tedy nepsali deníček.
Nu, co s tím…snad jen se zasnažit, abychom alespoň dětství svých dětí měli patřičně zdokumentováno a zapsáno, aby se jim nepoztrácely vzpomínky- a to je také důvod, proč se snažím tady.
Už delší dobu mi ale leží na srdci, že bych chtěla blognout i svůj rok v Sydney, než to zapomenu. Žili jsme i jinde, v Německu, v Itálii, ale z toho už si nepamatuji skoro nic- tu Austrálii mám ještě pořád v hlavě (a ano, tou dobou už jsem také aktivně používala e-mail a digitální foťák, což je při sepisování memoárů výborná berlička:)

Jedinou povinností vypravěče je vyprávět příběh, říká se v Panu Polštářovi (což je mimochodem geniální divadelní hra, která spolu s Osiřelým západem patří k tomu nejlepšímu, co Činoherní klub momentálně nabízí) a tak jsem se rozhodla povyprávět  i svůj příběh z doby, kdy jsem ještě nebyla členem medvědí tlupy.